Karel Šíp: Nevím, co je boomer, ale seniořit doma nechci

Hostem jubilejního stého Boomer Talku byl Karel Šíp. Ačkoli tento moderátor, textař a hudebník letos oslaví osmdesátiny, stále aktivně vystupuje, natáčí vlastní pořady a užívá si život bez velkých plánů. V rozhovoru s Milošem Pokorným zavzpomínal na své televizní a hudební začátky, spolupráci s Jaroslavem Uhlířem, Karlem Svobodou i Karlem Gottem.

Karle, víš, kdo je to boomer?

Ty taky hned začneš s nějakou hádankou. Nevím, ale ty mi to řekneš.

Boomer je pro mladou generaci někdo, kdo už to má takzvaně za sebou, ale je přijímaný shovívavě. A co ty, cítíš se v něčem jako boomer?

Ne, necítím se tak a nad těmito věcmi vůbec nepřemýšlím. Když jedeš nějakým tempem, možná se někdy můžeš cítit jako pomalejší boomer, ale pořád jsi boomer. Od teď tento výraz budu používat.

Chodíš na fotbal?

Chodím na Bohemku. Je to takový malý pražský klub, který si na nic nehraje. Jsme tam taková partička, potkáme se, pokecáme… Mám rád to malé prostředí.

A co večírky?

Nechodím na večírky, nemám rád srocení davů. A i když se jedná o premiéru nějakého filmu, na kterou mě občas pozvou, nejdu cíleně, počkám si, až to půjde v kinech. Mimochodem, v kině jako takovém jsem byl po dlouhé době na filmu Vlny. Já ještě pamatuji plátno a mono zvuk, takže jsem byl opravdu nadšený. Navíc ten film je dobrý – nejenom technicky. A fyzicky na premiéře jsem byl naposledy na filmu Betlémské světlo od Honzy Svěráka.

V době, kdy jsi hrál v kapele, se musely konat bujaré večírky.

Byli jsme spíše taková kavárenská kapela. Hráli jsme na Míráku, v kavárně Valdek. Neměli jsme žádné velké ambice. Když skončila otevírací doba kavárny, někdy jsme se ještě zdrželi. Velké kapely dělají velké večírky, ale to já nemám rád.

Ani když jsi začal být slavný, třeba v době Hitšarády?

V té době na to nebyl čas. Byli jsme rádi, že nás vůbec pustili na obrazovky a že nás budou ještě nějaký čas vysílat. Ani nevím, jak to všechno začalo. Začali jsme dělat televizní pořad, který měl pravidelnost. V roce 1978 jsme jen čekali, jak dlouho to ještě poběží a jestli nás někdo nezruší. A to už také bylo na krajíčku.

Do znělky Hitšarády jste propašovali instrumentálku Deep Purple, jak se vám to povedlo?

Ono to bylo trošku jinak. Měli jsme přidělený pořad, který měl mít obrazovou a zvukovou znělku. Původně jsem se domníval, že ji složí Jarda Uhlíř, ale ten to kategoricky odmítl. Termín se blížil a já jsem si řekl, že použijeme nějakou archivní hudbu. Začal jsem prozkoumávat různé desky a přitom jsem narazil na skladbu, která mi přišla vhodná. Nikdy jsem nevěděl, že jde o Deep Purple. A tak jsme ji vzali a zkrátili. Ani zvukaři nevěděli, že to jsou Deep Purple, zjistili to až fanoušci. A já jsem se, tak jako teď, nepřiznal a říkal, že děláme, co můžeme.

Hitšarádu jsi dělal společně s Jardou Uhlířem. Jaké to je, dělat ve dvojici?

V první řadě jsme neplánovali vytvořit dvojici. Přišla nabídka z televize, kde jsem předtím pracoval, že uděláme medailon o Jiřím Schellingerovi, se kterým jsme hráli v kapele. A jestli to uvedu. Řekl jsem, že chci, aby to se mnou dělal i Jarda Uhlíř, který byl také v naší kapele. Zavolal jsem mu a řekl, že se bude vzpomínat na naší kapelu se Schellingerem a já že napíšu takový kratičký dialog. Tak to vzniklo a my jsme si mysleli, že tím je to vyřízené, že připomeneme naši někdejší kapelu a konec.

V televizi se ale rozhodli dělat podobné medailonky, nejenom nám, ale i mladým začínajícím zpěvákům. Pamatuji, že takovou desetiminutovku měli připravenou Karel Zich nebo Petra Janů. Natočit to měl tehdy mladý režisér z FAMU, Jiří Adamec. Po nějakých šesti medailoncích nám řekli, že by rádi dělali něco jako písničkovou soutěž, takovou hitparádu, a jestli bychom do toho šli. Takhle po kouskách vznikla Hitšaráda.

Kolik se vlastně odvysílalo dílů Hitšarády?

Dělali jsme to asi deset let a těch epizod bylo skoro sto. Neměli jsme pevně rozdělené role, ale já jsem se snažil v dialozích trefit do typu Jardy, který nikdy neměl problém s tím, že jsem byl v roli toho suverénního.

A kdy přišel okamžik, kdy jste si řekli, že už je čas jít každý svou cestou?

Po Hitšarádě vznikly ještě další pořady a dlouho trvalo, než my jsme si vůbec troufli v interiéru televizního studia říkat nějaké ty veselosti před publikem – styděli jsme se a zároveň i báli, že se nebudou smát a vyhoříme. Poskytli nám studio a my měli celý ten kabaret připravit. Nebyly to improvizované rozhovory s hosty, tenkrát jsem na improvizaci nevěřil a v televizi už vůbec ne.

Nějakou dobu trvalo, než přišel kritický okamžik, kdy především Jarda došel k názoru, že tohle on vlastně nikdy dělat nechtěl. A jestli někdy něco chtěl, tak být skladatel, který bude zalezlý doma, bude si vstávat, kdy chce. Navíc nebyl takový hrdina, aby mi řekl, že na to kašle. Pomalu a postupně se to rozpadalo, až jsem i já přišel s návrhem se na to vykašlat, protože jsem na něm viděl, že ho to nebaví.

Ulevilo se mu, ale mě to mrzelo, protože když jsem zahrabal v paměti, tak dvojice jako takové mě vyloženě fascinovaly, především ty slavné. A možná jsem ve skrytu duše toužil být součástí nějaké takové dvojice, ale ne plánovaně. Samo to nějakým způsobem vzniklo, ale způsobem, o kterém teď mluvím, to také skončilo.

A co televizní Silvestry?

Ty Silvestry byla trošku jiná kategorie. V roce, ve kterém se ten Silvestr vysílal, byl rok dítěte a z ředitelství přišel pokyn do všech redakcí připravit nějakou scénku nebo skeč s centrálním tématem o dětech. Nakonec se ukázalo, že ze všech těch redakcí jsme se připravili akorát my a František Němec, který měl scénku s Tomášem Holým. Byl jsem vystresovaný z představy, že vejdu do studia a v publiku sedí Horníček, Kopecký nebo Gott. Kdo ale vůbec neměl nervy, byl Jarda Uhlíř. Když tohoto Silvestra reprízují, podívám se na něj jenom proto, abych viděl, jak byl ten Jarda úplně bez nervů a bylo mu jedno, kdo tam sedí. On to přes ty brejle ani pořádně neviděl.

A jak to bylo s tvou sólovou kariérou po rozchodu s Jardou?

V té době už asi rok existovala komerční televize Nova a my s Jardou doposud dělali v Československé televizi. Ve chvíli, kdy jsme si řekli, že na to kašleme, mi zavolal tehdejší šéf zábavy Ivan Rössler, jestli bych u nich nechtěl dělat nějaký pořad a že možnosti jsou nekonečné. Přišel jsem s nápadem na talk show, která měla být zaměřena na horoskopy. Běželo to měsíc, udělali jsme celé jedno znamení zvěrokruhu a já myslel, že tím to končí. Mělo to ale divácký ohlas a ten Ivan Rössler říkal, že uděláme ještě jedno kolečko. Celkem jsme ty kolečka dělali tři a pak se to přetavilo v nějaký, jak bych to řekl, spíš kabaret. Takhle jsem začal dělat něco jako svojí první talk show.

A měl jsi v hlavě, že jednou budeš dělat tu opravdovou talk show?

Všechno to víceméně vznikalo samovolně, nebylo to nic plánovaného. Po konci na Nově mi pro změnu zavolali z Československé televize a ptali se, co budu dělat. Že chtějí dělat velký pořad s Jiřinou Bohdalovou, která si ale dala podmínku, že bude dělat jenom se mnou. S Jiřinou jsme toho udělali hodně, takže jsem s tím neměl problém.

Tehdejší vedoucí zábavy mi také říkal, že kdybych měl nějaký nápad, ať s tím přijdu, ale talk show že nechtějí, protože tu už tam dělá Jan Kraus a jmenuje se Uvolněte se, prosím. Přišel jsem s nějakým námětem, nepoužil slovo talk show a že to bude televizní poradna, do které si budu zvát hosty, kteří zábavnou formou lidem poradí. Podtitul byl poradna. Ve chvíli, kdy Kraus odešel na jinou televizi, jsem jim řekl, ať škrtnou poradnu a konečně tam dají správný podtitul.

Když měl Karel Gott proslovy, radil jsi mu, co má říkat, pokud jsi mu ten text přímo nenapsal. Jak k tomu došlo?

K tomu ti řeknu, že pořád ještě jezdím s živým vystoupením po republice a tohle je přesně ta otázka, kterou dostávám a mám k ní velice vtipné patnáctiminutové povídání. Takže jestli ti to teď řeknu, svoje vystoupení zkrátím o patnáct minut. Miloši, seš profík, nechtěj to po mně. Až to řeknu celé republice a bude to zvětralé, prozradím ti, jak jsem začal dělat děkovné proslovy Karlu Gottovi.

Co tě na těch živých vystoupeních ještě po těch letech baví?

Zatím jsem ve stavu, že se necítím na to jenom doma seniořit. Pracovní program mám přesně vymyšlený tak, jak mně vyhovuje – čtyřikrát do měsíce jedu do divadla Semafor, kde natočím svůj pořad. A je to opravdu něco jiného než například vystoupení v Havířově nebo Novém Jičíně, kde víš, kolik máš prodáno vstupenek.

Když je zájem, jedu tam, ale kdyby měl být sál naplněný jen z poloviny, asi bych tam nejel. Říkali by si, že jsem primadona, jenomže já mám takovou teorii, že prázdnou židli nerozesměješ, a aby ten večer byl dobrý, potřebuješ, aby se lidé bavili a aby tam byli všichni. A to já zaplaťpánbůh zažívám.

V Semaforu zase dělám něco s úplně jinými parametry a střídám hosty. Tady jezdím jen ve dvojici – mám parťáka, šikovného kluka z Plzně, který se mě ptá, na co chce. Zatímco v Semaforu to mám obráceně. Tato pestrost mě opravdu baví. Takže párkrát do měsíce vyjedu, manželka mi připraví svačinu („sebáka“, jak tomu říkají Cimrmani), je to změna a zažívám leccos.

Blíží se tvé významné životní jubileum a zároveň o tobě vzniká dokument pro ČT.

Režisér Michael Čech se mnou pracuje už osm let a jsem na něj zvyklý. Můžu mu říct všechno a on mně taky. Nedávno mi ale prozradil, že dokument nikdy netočil. Jak to bývá v mém životě, neohlížím se. Ani se na sebe nemůžu koukat – něco natočím, a pak ať si to přeberou lidé. Musím říct, že Michal se mě ptá a já si velmi živě vybavuji i nejmenší detaily, které jsou z historického hlediska někdy i pikantní. Sám od sebe bych ale nikdy nezačal vzpomínat a v hospodě nevyprávěl, jak jsem stál před Rozhlasem a přijeli tam Rusáci na tancích. Tady ale vím, že to je důležité, aby to bylo ucelené a mělo to hlavu a patu.

Někde jsi uvedl, že tvým vysněným hostem byl herec a lékař Vladimír Pucholt, proč právě on?

Trochu to upřesním. Měl jsem hosta Jana Kačera, který se mě ptal, stejně jako se běžně ptají ostatní lidé, jestli mám nějakého vysněného hosta. Dlouho jsem přemýšlel, ale věděl jsem, že Kačer je v kontaktu s Pucholtem, který byl mým hereckým idolem a občas sem jezdí z Kanady. Požádal jsem ho tedy, jestli by Pucholtovi nevyřídil, až s ním bude mluvit, že bych opravdu považoval za velkou čest se s ním osobně potkat ve svém pořadu. Kačer to zkusil, ale nic nesliboval, protože Pucholt sem jezdí na tajňačku a nechce se medializovat. Když mě Kačer informoval o smutné zprávě, že Pucholt odmítl, pochopil jsem to. Když tady byl, potkal se jen s Lanďákem, protože to byli kolegové z divadla.

Baví tě ještě po letech moderovat?

Nevím, jestli to, co dělám, lze vůbec nazvat prací – pro mě to je opravdu zábava. Opravdu s těmi lidmi improvizuji a jediné, co se snažím vrýt si do paměti u každého hosta, je první otázka. Zbytek nevím. Je to vlastně kaskadérství - a za všechny ty roky, co to dělám, to ne vždy šlo jako po másle. Občas to bývá těžké, ale nemám komu vynadat. Nikdy jsem neměl napsané otázky a mám k tomu své důvody. Ty jako profík víš, že když ztratíš oční kontakt, celé to spadne na 50 %. Nesnáším připravené rozhovory.

Jsi i textař a těch textů nemáš zas tak málo, píšeš je pro kohokoliv?

Nikdy jsem nechodil a nenabízel své texty. Když jsem něco napsal, bylo to vždy proto, že mě o to někdo požádal. Své úplně první texty jsem napsal pro svoji tehdejší manželku, zpěvačku Marcelu Holanovou. A takhle jsem se vlastně sblížil s Karlem Svobodou, protože Marcela nazpívala italský šlágr Ráno. Karlovi Svobodovi se to líbilo, pozval nás do Jevan, já tam byl jen jako doprovod. Ale on automaticky počítal s tím, že asi budu chtít napsat text na něco, co složí.

Stejně tak přišel Karel Gott, který mě znal jako uvaděče z Hitšarády. Když přišel, byla už hotová písnička Čau lásko, kterou Marcela nazpívala. Karel Svoboda ji pustil Karlovi Gottovi a ten řekl, že to slyší jako duet. Sám si přidal druhý hlas a vezpíval se do toho. My jsme si pak řekli, že to sice bylo dobré, ale teď je to opravdu ono. Myslím, že Marcela v tu chvíli zalezla někam pod piano a poplakala si, že jí ukradli písničku. A od té doby jsem patřil do okruhu několika textařů, kterým Karel Gott, když dělal nové album, volal a nabízel jim, jestli nechtějí nějaký text napsat. Stejně tak Karel Svoboda.

Uvedu ale jednu výjimku. Jarda Uhlíř – skladatel, který zásadně zhudebňoval texty, nikdy nenapsal melodii dopředu, možná Holubí dům – tenkrát potkal Tondu Hájka z Plavců, kteří dělali novou desku, a jestli bychom prý něco neměli. Měl jsem dost času a o Plavcích věděl, že jsou to vysokoškoláci. Napsal jsem písničku Promovaní inženýři, Jarda to zhudebnil a Plavcům se to líbilo. Ale že bych někdy napsal text a přemýšlel, komu bych ho dal, to se nikdy nestalo. Buď zavolal Svoboda, nebo Gott.

Máš v hlavě nějaký projekt, který bys ještě rád realizoval?

Myslím, že s osmdesátkou na krku už žádné velké plány mít nebudu. Jsem skutečně spokojený s tím, jak to mám poskládané a nastavené. Vím, že minimálně do konce tohoto kalendářního roku budu dělat v Semaforu svoji talk show, a to mi opravdu vyhovuje. Akorát si pro sebe držím víkendy, abych v sobotu nikam nejel, protože mám také rodinu. Žádný velký projekt opravdu v plánu nemám a o žádném nesním, takže usínám naprosto v klidu.

A nabídka na nějaký muzikál by tě nelákala?

Dvě taková hudebně dramatická díla jsem stvořil. Nevzpomínám na to ale rád, protože ani jedno z nich se nepovedlo. Byly to pro mě lekce neúspěchu. S Petrem Jandou jsem napsal takový pseudomuzikál Ať žije rokenrol - a byl to propadák. Další jsem napsal se Zdeňkem Mertou pro brněnské divadlo. Byla to historická látka o Ferdinandu d‘Este a jeho milostném vztahu s Žofií Chotkovou. Dopadlo to ale stejně špatně.

Je blbý říkat, že to dopadlo špatně kvůli někomu. Udělal jsem vše, co šlo, jenomže ředitel toho brněnského divadla odjel na dva měsíce a Zdeňkovi dal volnou ruku. Navíc tu původní českou věc svěřil švýcarskému režisérovi. Výsledek byl diametrálně odlišný. S nadsázkou jsem pak Zdeňkovi říkal, že při odjezdu z Brna po D1 jsem to chtěl rozkulit na 200 km/h a napálit to do zdi. Už vím, že žádný muzikál ani podobnou věc dělat nebudu. A nepíšu ani texty, protože moje klientela už tu není.

Jak nejraději trávíš volný čas?

Mojí volnočasovou aktivitou byl tenis. Mimochodem, pamatuju si na tebe, někdo tě přivedl na Karlštejn a já jsem byl překvapený, jak dobře hraješ tenis. Říkal jsem tomu klukovi, ať tě už nikdy nevodí, ať chodíš někam jinam. Ale ani tenis už nehraju, covid mi do toho hodil vidle.

S fotbalem jsem taky skončil, za Amforu jsem hrál čtyřicet let. Když je příležitost, něco si pustím, třeba dobrý film. Nebo si přečtu knížku, kterou mi někdo doporučí. V Semaforu většinou točíme v pondělí nebo úterý, takže mám pak čtrnáct dní volno. Umím si to užívat. Mám dva syny – jeden studuje hudbu v Londýně a má kapelu, druhý se usadil v Miami a je podnikatel s nemovitostmi. Mám tedy dva kluky, s manželkou však žiju spíše osiřelým způsobem života. Nejsem ale ve stresu, že bych něco musel.

Proč Karel Šíp nechodí na zápasy fotbalové reprezentace? Jakou vtipnou historku o Jiřině Bohdalové a Karlu Gottovi Milošovi vyprávěl? Jak vznikla populární parodická formace Triky a pověry a komu byla vzorem? A s čím se potýká jeho syn žijící v Americe? Polehněte si v jubilejním stém vydání podcastu Boomer Talk!