Dobrovský & Šídlo: Jak vyměnit předsedu a nezklikvidovat vlastní stranu

Když se dostanete v politice na vrchol, znamená to taky, že vám dřív nebo později půjdou po všichni po krku. Včetně lidí z vlastní strany. Jak vyměnit šéfa a zároveň přitom nezlikvidovat vlastní stranu?

Když někdo kritizuje dění ve vlastní politické straně, nemusí to nutně znamenat, že usiluje o předsedův skalp. Může jít o snahu upozornit vedení, že při zachování současného kursu může stranický parník plout dlouhodobě jinam, než je žádoucí, a časem narazit. Otázkou samozřejmě je, zda se zásadní věci nemají říkat předsedovi a pak až médiím.

A pokud někdo slibuje svému předsedovi až ostentativně a pateticky věrnost, jako to třeba v roce 2013 po stranickém sjezdu ČSSD dělal Michal Hašek vůči Bohuslavu Sobotkovi, začne to být podezřelé. Předseda v tom případě může čekat akorát tak dobře mířenou kudlu do zad.

„Strana vyžaduje loajalitu. Ale strany, kde nikdo nemá ambice a všichni podporují předsedu, jsou obvykle mrtvé. Nebo nedemokratické,“ podotýká Jindřich Šídlo.

Jan Dobrovský k tomu dodává podstatnou věc, že konkurenční boj mezi straníky je v podstatě zdravý a normální, a přestože nás to jako voliče může mrzet, naši zvolení zástupci pracují nejen pro nás (můžeme v to aspoň doufat), ale také proti sobě navzájem. Pokud k tomu mají dostatečně svobodné prostředí uvnitř té či oné partaje.

„V tom mají demokratické strany stejně jako demokracie sama nevýhodu ve srovnání s autokratickou firmou, která se tváří jako strana. Tam se žádná intrika dít nemůže, protože intrikář je v podstatě atentátník, je tudíž popraven, zlikvidován a už nikdy nedostane šanci,“ říká Dobrovský.

Ohrožuje dnes někdo Petra Fialu ve vlastní straně? Může být potenciálním vyzyvatelem jihočeský hejtman Martin Kuba – muž, který opakovaně říká v různých rozhovorech, že předseda ODS a premiér má jeho podporu, což ale neznamená, že je možné mlčet k chybám koaliční vlády? A jaká je naše zkušenost s odchody předsedů politických stran?

Poslechněte si celý podcast.