Radkin Honzák: Krávu radosti dojím, jak můžu

Můj rok 2023. „Skutečnost, že jsem se dožil a můžu dál dělat, co považuju za vhodné, považuju za největší úspěch letošního roku,“ říká známý psychiatr. V březnu oslaví 85. narozeniny.

Doyen mezi českými psychiatry Radkin Honzák byl jedním z hostů v letošním projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. Rozhovor o životním optimismu, lidské chamtivosti i fascinaci psychopaty patřil k těm nejúspěšnějším. Radkina Honzáka jsme proto – stejně jako celou TOP 10 osobností v Galerii - požádali začátkem prosince o zhodnocení letošního roku a přání do roku 2024.

Co pro vás zůstane symbolem roku 2023?

Jednoznačně lázně. Bylo to trochu jako ve školce nebo na letním táboře s režimem a spoustou vody a báječnými lidmi. Byl to jedinečný zážitek a trval tak dlouho, až jsem pak nevěděl, kde mi hlava stojí. Už vím, že na krku.

Kdo je pro vás osobností roku 2023?

Kníže Schwarzenberg pro své zásluhy o naši zem a o svobodu v ní.

Co považujete za svůj největší úspěch letošního roku?

Skutečnost, že jsem se dožil a že můžu dál dělat, co považuji za vhodné.

Z čeho jste letos čerpal nejvíc energie?

Je to moje rodina a psaní praštěných říkanek.

Co byste přál do roku 2024 sobě i ostatním?

Sobě i všem: zdraví a svobodu, konec válčení a konečně konec myšlení a činů, které vedou ke zničení života na Zemi.

Připomeňte si i část rozhovoru s Radkinem Honzákem v Galerii osobností, zveřejněný letos v říjnu.

Pane Honzáku, už jste dneska podojil svou krávu radosti?

Jo, velice, velice vydatně. Těsně před tím, než jsem jel sem k vám.

Až teď? Já myslel, že dojíte po ránu.

Já dojím, jak můžu. Mám jednu pacientku, dámu v nejlepším věku, něco kolem šedesáti. A ona je ruská imigrantka, je zdaleka. A ona mi přišla říct, že přišla na to, že si starosti dělat nebude, že se bude mít ráda a nebude chtít ani žádné prášky na spaní. Takže to mě hrozně potěšilo.

Takže jste ji nakazil tím „dojením krávy radosti“?

Inspirovala se.

Abychom to vysvětlili i pro diváky a posluchače – krávou radosti jste si před časem pojmenoval svou každodenní dávku humoru a optimismu. Je to tak?

Ano. Optimismus je, když se potkáte s někým příjemným. Já jsem odchovaný transakční analýzou. To je psychoterapeutická škola, teorie komunikace. A její zakladatel řekl, že každý potřebujeme několik pohlazení denně, jinak nám vysychá mícha. Dítě potřebuje několikrát denně vyloženě ta fyzická pohlazení. Postupně jich ubývá a přibývá těch pohlazení typu „to jsem rád, že vás vidím“ a tak. Já například strašně rád chodím dělat do ambulance, protože tam poznávám lidi, které byste v životě normálně nepotkal. To je nesmírně potěšující. Hrabal tomu říkal perličky na dně. Máte tam v podstatě vstup do lidské duše, který jinde nezískáte. Pro mě je ta ambulance velice příjemný podnik.

Pane doktore, jezdíte po republice se dvěma přednáškami. S jednou o psychopatech, s druhou o vyhoření. Napsal jste taky knihu Jak žít a nevyhořet. Dá se návod na to, jak nevyhořet, shrnout v pár větách?

Podstatné je neztratit kontakt se životem. Protože ti opravdu vyhořelí jsou většinou obětí toho, že sledují jen svůj cíl. Herbert Freudenberger (americký psychoanalytik, pozn. red.) napsal knihu, která se jmenuje Vyhoření, velká cena za úspěch. Oni sledují ten svůj cíl a pomalu odstřihují ostatní vazby. Takže napřed nemůžou jít mezi kamarády, pak nemluví s nikým doma a pak jsou najednou sami.

A když je člověk sám, tak už není daleko k tomu, aby byl osamělý. A když je osamělý, tak to už není dobré. Ten Freudenberger pracoval čtrnáct hodin denně. Když se z toho vylízal, tak teda pod dvanáct nešel, jak říkal jeho syn v nekrologu. Jenže už tolik neblbnul, že se potřebuje prosadit.

Bojoval jste s tím i vy sám ve své praxi?

Já jsem se naučil mluvit a psát pro lidi. Mě ta vědecká kariéra absolutně netáhla. Měl jsem našlápnuto na docenturu, měl jsem k tomu slušnou publikaci, ale celá ta administrativa mě tak naštvala, že jsem s tím praštil. A tím pádem si myslím, že jsem si zachoval duševní zdraví, protože to šplhání nahoru je to, co vás může oslepit.

Odsud potud. Dnes je vám – doufám, že se neurazíte, když to řeknu – 84 let.

… a půl.

84 a půl. Jste pořád aktivní, pořád vykonáváte svoji praxi. Nikdy vás nenapadlo, že byste profesi pověsil na hřebík a šel na takzvaný zasloužený odpočinek?

Měl jsem velkého učitele a přítele, což byl pan profesor Gregor, který říkal: „Nesnáším sousloví zasloužený odpočinek.“ (směje se) To mě jednak odradilo, jednak říkám, že bych musel doma uklízet. Takže radši chodím do práce. A za třetí mě to baví. Pravda, teď máme v IKEM takovou situaci, že jsme bez šéfa a já nevím, jestli až přijde ten nový, tak jestli tam takového staříka vydrží. Ale je tam ještě jeden chlapec, který je šestatřicátý ročník, ten je o něco starší než já.

Máte tam své pacienty, nebo chodíte k akutním případům?

Co to dá. V IKEM jsem přešel k umělým ledvinám a transplantaci ledvin na celém transplantačním programu. Pak tam přicházejí lidé, co pošlou kardiologové, gastroenterologové, co pošlou známí. My jsme psychiatrie bezprahová. Vy, kdybyste chtěl, tak nemusíte k žádnému svému praktikovi pro doporučení, můžete přímo k psychiatrovi. A pokud bude mít okno, tak vás vezme. (směje se)

Měl Radkin Honzák někdy strach ze svého pacienta? Jak vnímá vtipy o „Chocholouškovi“ a komedie, kde lidé končí ve svěracích kazajkách? A proč si myslí, že člověk vydrží víc než zvíře?

Celý rozhovor si můžete přečíst nebo zhlédnout zde.