Ester Ledecká: Můj symbol roku 2023 a další zlato ze závodů

„Po dlouhé době po úrazu jsem si zase stoupla na prkno,“ ohlíží se za letošním rokem lyžařka a snowboardistka Ester Ledecká. Na jediných dvou závodech pak opět „sbírala“ medaile.

Trojnásobná olympijská vítězka v alpském lyžování a ve snowboardingu Ester Ledecká byla letos jedním z hostů v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. Rozhovor o jejích sportovních úspěších, studiu, životních vzorech a dalších plánech, patřil k nejúspěšnějším. Ester Ledeckou jsme proto – stejně jako celou TOP 10 osobností v Galerii – požádali v polovině prosince o zhodnocení letošního roku a přání do roku 2024.

Co pro vás zůstane symbolem roku 2023?

Asi ten moment, kdy jsem si po dlouhé době po úrazu stoupla zase na prkno (Ester se léčila se zlomenou klíční kostí, pozn. red.). Jezdili jsme ze začátku na takovém jednoduchém kopečku a já jsem si víc než kdy jindy uvědomovala ten relax, kdy jsem se konečně mohla soustředit jen na to, jak mám zrychlit oblouk.

Kdo je pro vás osobností roku 2023?

Moje maminka. Jako všechny ostatní roky.

Co považujete za svůj největší úspěch letošního roku?

Stříbro a zlato ze světového poháru na prkně. I přesto, že jsem mohla jet jen tyhle dva závody.

Z čeho jste letos čerpala nejvíc energie?

Z Londýna a z Redbullu.

Co byste přála do roku 2024 sobě i všem ostatním?

Sobě bych přála, abych měla zábavnou sezónu bez úrazů. Všem ostatním, aby zůstali zdraví a aby si lidé pomáhali.

Připomeňte si i část rozhovoru s Ester Ledeckou v Galerii osobností, zveřejněný letos v listopadu.

Ester, váš dědeček je bývalý hokejový šampion Jan Klapáč. Vaše maminka Zuzana byla krasobruslařkou. Takže sportovní dispozice v rodině byly dané. Podporovali vás všichni v tom, že sport bude jednou vaše živobytí?

Jo, jo. Já měla opravdu kliku na rodiče, že mě podporovali a vždycky mi ve všem pomáhali. A že i přesto, že jsem si třeba umanula, že vyhraju olympiádu ve dvou sportech, neřekli: „Ne, budeš dělat jenom jeden.“ Řekli: „Uděláme všechno pro to, aby se ti to mohlo povést. Zkusíme ti zajistit ty nejlepší podmínky, zkusíme ti tady pomoct zaplatit trenéra, dokud si nebudeš tím sportem moct vydělávat sama.“ Toho já si strašně vážím, protože vím, že to není bohužel nic běžného, že rodiny takhle fungují. Mám skvělou rodinu, která funguje výborně a všichni se navzájem podporujeme.

Kdybyste měla říct jednu radu, která vás naprosto ovlivnila, kterou vám dal třeba váš dědeček?

Asi nejvíc mě ovlivnila rada: „Ještě to rozhodčí neodpískal!“ To bylo naše heslo. Že se má prostě bojovat do poslední chvíle. V hokeji to tak prostě je. U mě to tak není samozřejmě, ale v přeneseném významu – než dojedu do cíle, tak musím bojovat. Ať už se stane cokoliv, když udělám chybu. Vždycky jsem se snažila dojet všechny jízdy. Asi nejsem takový ten typ, který by vyloženě riskoval, ale spíš se snažím konzistentně dojíždět závody a pomalu se zlepšovat v trénincích a pak to ukázat na závodě, než že bych bezhlavě jezdila, riskovala, vypadávala. Jsem docela pyšná na to, že většinu – snad až asi na jenom dva závody z celé své kariéry – jsem dojela. A to kvůli tomu, že jsem buď skončila v sítích a už to nešlo, anebo že jsem někde ztratila lyži a nemohla jsem se pro ni dostat, a už jel další závodník. Takže spíš vždycky do poslední chvíle bojovat, co to jde.

A jak se vyrovnávat s prohrou a s neúspěchem, který také přijde, to vám dědeček rovněž poradil?

Děda mě učil klasické základy, že musím respektovat soupeře, že tam nejsem sama. Že sport je hezký i v tom, že se vám to občas povede, občas ne. A proto na to lidé koukají. Kdyby furt vyhrával jenom jeden, tak už to potom ve finále všechny přestane bavit. Mě ne, já bych to samozřejmě chtěla. O to i usiluju. Ale je to tak – a člověk s tím musí počítat. Je to soutěž a nejsem jediná, kdo se bude v ten den snažit být nejrychlejší. Takže ve finále v kariéře daleko víckrát prohrajete, než vyhrajete. Ono to tak není vidět, protože pak jsou vidět jenom ty hezké zážitky, jenom výhry.

A nemáte z prohry depresi? Nehroutíte se?

Ne. Když prohraju, tak jsem ne smutná, trochu naštvaná, samozřejmě, protože mě to baví a chci vyhrát. Ale hlavně mě to hrozně motivuje. Hrozně bych chtěla jet znovu a třeba si i vyjedu nahoru a jedu si aspoň ještě volnou jízdu a přemýšlím o tom, co jsem udělala blbě, abych to udělala lépe. A vždycky, když udělám nějaký kiks a něco v jízdě prostě podělám, tak si říkám: „Hele, pojďme hned druhý den trénovat a pojďme zkusit přesně tu zatáčku, kde mi to nešlo. Pojďme to zkusit udělat správně. Já se to musím naučit, aby se mi to už nestalo.“ To mě motivuje asi nejvíc.

Ester, jak vy vlastně relaxujete? Každý člověk, který dělá nějakou profesi, si občas potřebuje u něčeho takzvaně vyčistit hlavu. Jak to máte vy?

Já jsem zatím měla školu, nic jiného mezi to vlastně ani nešlo vklínit. Byl to prostě buď sport, nebo škola. A teď jsem ráda, že už mám konečně od té školy pokoj. (směje se) Ale mám spoustu knížek, které si chci přečíst a ještě jsem to nestihla. Takže teď dočítám knížky a koukám na seriály.

V jednom článku o vás mě zaujala věta, že byste chtěla pilotovat stíhačku. Děláte pro to něco? Nebo je to spíš nereálný sen?

Nemyslím si, že by to bylo nereálné. Měli jsme s Duklou akci, kde nám ukazovali gripeny, provedli nás ve Kbelích (na letišti, pozn. red.). A bylo to hrozně fajn, zajímavé. Říkala jsem si: „Tohle by mě možná bavilo. A dokonce jsem i tak malá, že se tam vejdu.“ Do gripenů bych se vešla, protože tam nesmíte být vysoký. Ptala jsem se, za jak dlouho z někoho, jako jsem já, dokážou udělat pilota gripenů. A řekli, že za dva roky. To jsem byla v šoku, myslela jsem si, že to trvá třeba deset dvacet let, a oni ty piloty potřebují rychle.

Ale kde byste vzala ty dva roky?

No jasně. Ale třeba po kariéře. To ještě furt budu moct, doufám.

Jak se Ester Ledecká cítí v pětici nejúspěšnějších sportovců české historie? V čem spočívají největší výhody šampionů? Jak funguje její tým? A podle čeho si vybírala, jakou vysokou školu bude studovat?

Celý rozhovor si můžete přečíst nebo zhlédnout zde.