„Úraz ženství. Ženy se bojí být křehké,“ říká lékařka k růstu rakoviny prsu

Zakladatelka sítě mammacenter Miroslava Skovajsová pomohla v posledních třiceti letech zachránit desítky tisíc životů. U každé z pacientek také zkoumá, proč rakovinou prsu onemocněla.

„Ty ženy to shrnují do jednoho slova – stres,“ říká Miroslava Skovajsová v rozhovoru, který je součástí Galerie osobností. „Já s nimi v terapeutickém hovoru rozklíčovávám, co si pod tím slovem představují. A hodně často se opakuje model, že ta žena dělá všechno hlavně pro ostatní. Ona by se roztrhla za pochvalu. Chce dokázat, že je dobrá, a nakládá si na sebe. Tělo už nemůže, ale hlava pořád vymýšlí další a další krásné věci. Zapomíná na sebe, okolí si zvykne na její způsob žití, přestane ji chválit – a ona přidá.“

Čekání na pochvalu, která nepřichází, podle Miroslavy Skovajsové u řady žen pochází už z dětství, zejména ze vztahu s matkou. Právě zdravé emoce a vztahy v rodině jsou podle lékařky naprosto klíčové pro zdravý život.

„Někdy se v  rodině předávají takové neblahé programy myšlení, které bohužel vedou k tomu, že se s emocemi pracuje stylem – nevyjadřovat je, neplakat, nerozčilovat se, hlavně nedat najevo, co si myslím. To je model, který může vést k onemocnění,“ říká na základě vlastního šetření u pacientek, které prošly léčbou rakoviny prsu.

Zdravotnické údaje mluví o tom, že za posledních třicet let se tato nemoc projevila u dvojnásobného počtu žen. Díky preventivním vyšetřením v mammacentrech ale bývá rakovinové bujení odhaleno včas, tudíž bez fatálních následků.

„Ta moderní, úžasná doba nás zbavuje ženství. Je to jakýsi úraz ženství. Jakýsi boj s ženstvím. Mnohé ženy se bojí být vlastně ženami,“ vidí jeden z důvodů růstu rakoviny Miroslava Skovajsová. „Vyjděte ven na ulici a podívejte se, kolik žen má sukni. Kolik žen dneska dokáže říct: Tohle nezvládnu, miláčku, pomoz mi, na toto nemám.“

Lékařka tím vysvětluje, že potlačovaná křehkost, mateřskost a zranitelnost a naopak čím dál běžnější soupeření s muži startuje v ženském organismu neblahé jevy, které se mohou projevit na zdraví.

Rozhovor, ve kterém Miroslava Skovajsové popisuje své usilovné snažení o vznik mammacenter v raných devadesátých letech či léčbu nedávno zesnulé zpěvačky Anny Slováčkové („Její nádor byl od začátku nezvladatelné tornádo. Věděli jsme, že tenhle boj Anička nevyhraje.“), si můžete pustit v úvodu v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní doktorko, platí, že pro zdraví žen i mužů jsou důležité pozitivní emoce?

Určitě ano. Emoce nám celoživotně pomáhají.

V tom případě se zeptám, co vám v poslední době zvedlo náladu – a díky pozitivním emocím jste udělala něco pro zdraví?

Nevím, jestli to bylo pro zdraví, ale… Minulou středu jsem uvízla na dálnici v zácpě a pochopila jsem, že když popojedou dva tiráky, tak se z té dálnice dostanu na takovou lesní cestu. S jedním tirákem jsem mluvila německy, s druhým rusky - a z té dálnice jsem se dostala. Dodneška z toho mám radost, že jsem tam nezůstala s těmi ostatními viset několik hodin.

Tak to vaši radost chápu. Ale jinak myslím, že velkou radost vám v životě musí přinášet i rozšíření mammacenter, u jejichž zrodu jste v roce 1994 stála. Odhadnete, kolik žen tímto preventivním vyšetřením odhalujícím počáteční rakovinové bujení v prsu od té doby prošlo?

Myslím, že je to 35 milionů vyšetření, některé ženy byly na vyšetření opakovaně. Máme pět milionů žen, z toho sedmdesát procent na prevenci chodí.

A u kolika žen tato preventivní vyšetření zabránila rozjetí vážné formy nemoci?

Během fungování mammacenter klesla úmrtnost na rakovinu prsu o více než třicet procent. Je to kolem 60 tisíc žen, které rakovinu měly diagnostikovanou včas, a my jsme jim buď vrátili úplně život, nebo jsme jim život významně prodloužili.

Vy jste v roce 1994 stála u otevření prvního mammacentra, ale určitě by to bez pomoci dalších lidí nešlo. Kolik lidí má zásluhu na tom, že centra fungují a jsou dnes tak rozšířená?

Na začátku byla moje iniciální myšlenka, která vznikla v Thomayerově nemocnici, kde se jakási prevence dělala, ale bylo to tak, že ženy chodily po skupinkách do ordinace chirurga, který je vyšetřoval pohmatem, pak je poslal na mamograf… A mě zasáhla asi nějaká vlna feminismu, kdy jsem si říkala, že ten screeningový program může vypadat jinak. Měla jsem možnost jet se podívat do Finska, jak to tam funguje, a vrátila jsem se s jednoznačnou představou. Tou jsem pak nakazila skupinku patnácti, dvaceti kolegů z celé republiky – a v této skupině na tom opravdu od té doby pracujeme.

Ještě než tato témata rozebereme do hloubky, pojďme na náš tradiční úvodní slovní ping-pong. Co vám naskočí, když uslyšíte – Klatovy?

Místo, které miluju, kde jsem se narodila, kam se vracím každý víkend. To město a jeho atmosféra můžou za část mojí osobnosti.

Pediatrie?

Pediatrii jsem vystudovala proto, abych mohla odejít studovat do Prahy. Nechtěla jsem do Plzně, protože tam bych bývala byla nedostala kolej. A tak jsem tvrdila, že chci být lékařka, ale pro děti. A tehdy byla samostatná fakulta pediatrie v Praze. Tento malý záludný krok se mi podařil.

A dětskou lékařkou jste pak byla?

Jenom malou chvilku. Pak se totiž projevila moje nemoc, kterou mám od mládí – astma. A můj plicní lékař, pan doktor Kašák, kterého mám ráda, tehdy řekl: „Ta pediatrie pro vás není, vy budete pořád nemocná. Najděte si něco, kde se nebudete potkávat s lidmi. Jděte na rentgen.“

To lékařku asi nepotěší.

Měla jsem pocit prohry - kvůli rentgenu jsem přece těch šest let nestudovala! Do té doby rentgen, to byly jen ty snímky plic a podobně. Ale já jsem do té radiologie nastoupila v době obrovského rozmachu vyšetřovacích metod. Dneska je to kolosální, nádherný obor.

Skauting?

Další velká láska. Ten mě hodně formoval. Skauting mě naučil konat. Jako na té dálnici.

Umět si poradit.

Umět si poradit, umět nést zodpovědnost za ostatní, protože když jste skautem a jdete po stopě, vedete oddíl, musíte ho přivést celý. Nesmí vám nikdo nikde odpadnout. A každý den udělat jeden dobrý skutek! Když je vám čtrnáct, patnáct, tak se vám to zaryje pod kůži a už se toho nezbavíte.

Zelený pruh?

První mammacentrum (poliklinika v Praze, pozn. red.). Tam jsem tehdy přesvědčila mladého pana ředitele, který se vrátil ze školení ze Spojených států a věděl, že potřebuje pro tuto polikliniku program. Byl rok 1991 a já jsem mu tam ten program přišla přeříkat. A on na to okamžitě naskočil.

Paní doktorko, říkáte, že „některé ženy si rakovinu přivolají tím, jak žijí“. Co to přesně znamená?

Tady musíme být hrozně opatrní, pane redaktore. Vzpomeňme si na vyjádření pana Duška, herce, jak bylo špatně interpretováno. On řekl něco velmi podobného. Já bych to asi řekla takhle: My se rodíme do nějaké situace, do nějaké rodiny, do nějakého prostředí, které nás jako dítě a dospívajícího člověka formuje. Někdy se v té rodině předávají takové neblahé programy myšlení, které bohužel vedou k tomu, že se s emocemi pracuje stylem – nevyjadřovat je, neplakat, nerozčilovat se, hlavně nedat najevo, co si myslím. A to je model, který může vést až k tomu onemocnění.

A je tento model zásadním faktorem pro vznik nemoci?

Jsem přesvědčená o tom, že každá velká nemoc, zejména rakovina, je jakási agrese, kterou si nevědomky obracíme proti sobě. Nikdo to nechce dělat vědomě, ale ten člověk žije tak, že si tu agresi sám proti sobě do toho těla ukládá. Vždycky, když přijde žena po léčbě, tak se jí zeptám, zda přemýšlela, proč onemocněla. A protože jsem vystudovala léčbu traumatu, tak jí trošku pomůžu se nově nasměrovat, aby měla odvahu odložit staré vzorce myšlení a přejít na ty nové, ve kterých je více lehkosti.

Na otázku, proč jste onemocněla, vám ty ženy umí odpovědět?

Je to zajímavé, ale 99 procent ano.

A co vám odpovídají?

Shrnují to do jednoho slova - stres. Já s nimi v terapeutickém hovoru rozklíčovávám, co si pod tím slovem představují. A hodně často se opakuje model, že ta žena dělá všechno hlavně pro ostatní. Ona by se roztrhla za pochvalu. Ona chce dokázat, že je dobrá. Ona si na sebe nakládá… Tělo už nemůže, ale hlava pořád vymýšlí další a další krásné věci, které ona může udělat pro okolí - a čeká pochvalu.

Zapomíná na sebe?

Zapomíná na sebe, okolí si zvykne na její způsob žití, přestane ji chválit - a ona přidá. A ta pochvala, kterou očekává, je to, co nedostala jako dítě: ocenění, pochvalu od rodičů, od maminky.

Umí vaše pacientky pojmenovat, že jejich problém začíná u vztahu s matkou?

Takto konkrétně to popsat neumí, ale stačí malinko drnknout a najednou každá ví, že ta maminka je nejdůležitější člověk v životě. Je to tak, dala nám život a velká část duševního zdraví se odvíjí od vztahu s maminkou.

Když se těch žen na tyto věci ptáte, jaký je váš záměr? Chcete napsat vědeckou studii, anebo je to prostě součást léčení?

Já nejsem lékař, já jsem diagnostik, ale cítím povinnost té ženě pomoci, když už ona zvládla fyzicky léčbu, operaci, ozáření, třeba i tu chemoterapii. Pomoci ji postrčit na trochu jinou cestičku.

Aby dál žila trochu jinak a myslela víc na sebe?

Ona řekne: „Co mám dělat, aby se mi to nevrátilo?“ To je ideální otázka, když mi toto položí, tak už nastoupíme. V tom je zase možná ve mně trošku ten skaut. Když jsem se nedávno potkala s mým nevlastním bratrem, který je kněz, tak říkal: „Mirko, my máme dělat ty správné věci v životě.“ Toto je správné. Takže asi tak.

Rozumím. Předpokládám, že vám za to ty ženy děkují.

Ony jsou překvapené. Mnoho z nich uroní slzičku a já říkám: „Plakejte, tady můžete plakat, tady na to máte prostor.“ Příště, když přijdou, chtějí být vyšetřené zase u mě a říkají: „Paní doktorko, já vám musím říct, co jsem v životě změnila.“ Z toho mám radost. Toto je zdroj mé životní radosti.

Jestli jsem to celé správně pochopil, že stres a vztahy ovlivňují to, že se rakovina, která čeká, v těle probudí…

Ano, řekl jste to krásně.

A platí to i pro jiné nemoci? Případně platí to i u mužů u mužských variant rakoviny?

Platí to u každé nemoci, u každého pohlaví. Je to tak. Prostě ovládají nás emoce. Čeština je úžasná, říká: ‚Nezvládnuté emoce jsou nemoce.‘ Platí to i u dětí, kde je často přenos od rodičů.

Ale jsou přece i případy, kdy osobní prožitek nebo způsob života roli nehrají, že nemoc prostě přijde a je to dáno buď osudem, nebo biologií, či jak to nazvat…

Nejsem takhle vzdělaná, vím, že kdyby tady seděl genetik, tak vám řekne, že to odpovídá různým genetickým mutacím. Jenomže já jsem přesvědčená, že i ty mutace jsou vlastně výsledkem předávání vzorců myšlení v rodině. To je to, čemu „východ“ říká karma. To, co vám dá rodina, vzorec myšlení, vzorec chování. Je strašně těžké to ze sebe setřást, to je hrozně těžká cesta. Taky se říká: nepřekročíš stín svých rodičů a kdo chce překročit stín rodičů, tak to musí hodně odpracovat.

Uvádí se, že výskyt rakoviny prsu u žen ve věku do 40 let se za posledních třicet let zdvojnásobil. Co podle vás za tak hrozivým údajem stojí?

On se zdvojnásobil prakticky ve všech věkových kategoriích, nejenom u mladých žen. My si nad tím lámeme hlavu, co se to děje. Teď řeknu svůj naprosto osobní názor. Domnívám se, že ta moderní, úžasná doba, která nám poskytuje tolik úžasných věcí, od automobilů přes pračku…, nás zbavuje ženství. Je to jakýsi úraz ženství. Jakýsi boj s ženstvím. Mnohé ženy se bojí být vlastně ženami.

Co si pod tím mám představit – „ženy se bojí být ženami“?

Vyjděte ven na ulici a podívejte se, kolik žen má sukni.

To je podle vás příznak, že nechtějí být ženami?

Ano. Kolik žen dokáže dneska říct: „Tohle nezvládnu, miláčku, pomoz mi, na toto nemám.“

Myslíte dát najevo svou slabost?

Ano. My ženy jsme jakoby vytlačované z té ženské křehkosti, mateřskosti. Ale muži jsou zase vytlačování z toho, že oni už nemusí lovit, aby uživili svoji ženu. Ten ženský a mužský princip nedostává to, co potřebuje, aby se muž mohl chovat jako muž a žena si mohla dovolit se chovat jako žena, to znamená být křehká, zranitelná, potřebující ochranu.

Kým jsou do toho ženy tlačeny? Netlačí se do toho některé z nich samy?

Je to klidně možné. Musím říct, že mě tento psychologicko-sociologický moment strašně trápí, ale je to asi dané tím, že když žena přizná, že je křehká, tak si myslí, že nebude moci vyjevit svoje schopnosti. A v těch schopnostech potom na mnohých místech musí bojovat s muži - a v tu chvíli ji to tlačí do toho ne-ženství. Chirurgické sály, například. Mnoho velmi šikovných žen chiruržek se ani nevdá, aby vlastně ubojovaly to své místo, aby prokázaly, že umí operovat stejně dobře jako muži. Je to trochu neřešitelné.

To, co říkáte, je hodně zajímavá úvaha. Ale zmínila jste ji na mou otázku vyššího výskytu rakoviny – jak říkáte, ve všech věkových kategoriích. Znamená to tedy, že toto může stát za tím, co se děje?

Ano.

Letos v dubnu zemřela ve věku 29 let zpěvačka Anna Slováčková, která od prvního diagnostikovaného nádoru bojovala s nemocí od roku 2019, tedy od svých 23 let. Jak vás osobně, ale i v odborném smyslu její odchod ovlivnil?

Aničku jsme diagnostikovali na našem pracovišti. Nejprve, když jí bylo asi sedmnáct nebo osmnáct, jsme jí v prsu našli nezhoubný nádor, který se odoperoval, bylo vše v pořádku. A pak za pár let přišla a bylo jasné, že přichází se zhoubným nádorem, který měl velikou potenci Aničku zahubit. Ten její nádor byl od začátku nezvladatelné tornádo. Takže jsme věděli, že tenhle boj Anička nevyhraje. Samozřejmě jsme jí dodávali optimismu, ale čekali jsme, že zemře. A když se to stalo, tak jsme z toho samozřejmě byli smutní, co vám k tomu víc můžu říct? Některá rakovina, i když ji najdete včas, tak jste nevyhrál, protože od začátku je ten nádor tak agresivní, že si jede po svém. U většiny žen platí, že když najdete nádor malý, malinký, zachraňujete život. Ale když je nádor od začátku velká agrese, je to atomová bomba, tak není nic platné.

To znamená, že bují, rozvíjí se a nic nepomáhá?

Jede si podle svého programu a nic to nezastaví. Ale takových nádorů je málo. Většina nádorů v ženském prsu se chová předvídatelně, rostou pomalu, a proto je můžeme nacházet včas. Toto jsem potřebovala doříct, aby ženy, které to budou poslouchat, nepropadly zoufalství.

Když Anička sdílela svůj boj s rakovinou na sociálních sítích a vy jste přesto věděla, že ona svůj boj nevyhraje… S jakými pocity jste to její počínání sledovala?

I když mi nad ní plakalo srdce, říkala jsem si, že to je role tohoto známého člověka - pomoci těm ostatním. Ona ta Anička byla tedy asi taky trošku skautka. Ano, sledovala jsem to s radostí. Ona se hodně kontaktovala s „beliskami“, to jsou mladé ženy s nádorem prsu. To je takový trochu můj projekt s bývalou ředitelkou aliance s Evou Knapovou, byly jsme u jeho vzniku, a ta děvčata to rozjela do neuvěřitelné šíře. Teď už jim zdaleka nestačíme. Anička se s nimi kontaktovala, od nich sbírala informace, jak mluvit… Byla jsem ráda, že takto smysluplně vyplňuje ten svůj život, o kterém jsem věděla, že má - konečnou.

Zaznamenala jste v praxi, že se mladé ženy pod vlivem Aničky Slováčkové a dalších známých pacientek, i úspěšně vyléčených, ve větší míře zajímají o screening, o prevenci?

Ano. Anička v tom způsobila další vlnu. Musím ale říct, že v tomto ohledu se ženská populace strašně moc mění a mladé ženy se cítí víc zodpovědné za svoje zdraví, než to bylo třeba v mé generaci, když jsme byly mladé. My jsme to vůbec neřešily. Když nám něco bylo, tak jsme šly k lékaři: „Tady mě máte, tak se mnou něco udělejte.“ To se hodně změnilo. Z toho mám radost.

Zmiňovala jste, že mammacentry prošlo sedmdesát procent žen. To znamená, že pořád je tam třicet procent…

…neoslovitelných.

To znamená, že na ně nefunguje nic?

Nefunguje. Z vlastního rozhodnutí zdravých žen chodí lehce přes šedesát procent. Do těch sedmdesáti procent to vyplňují ženy, které prošly léčbou pro rakovinu prsu. Tomu se říká prevalence a v té prevalenci žije v Česku víc než sto tisíc žen. Ty samozřejmě taky chodí. A potom jsou ženy, které se nechávají živit těmi ‚kachnami‘ na internetu, že mamograf není vhodný, že dokonce snad způsobuje rakovinu prsu, že to stlačení prsu je devastující pro ten prs. My celou dobu screeningu bojujeme s těmito ‚fejky‘ a opravdu nad tou třicetiprocentní menšinou, když to možná řeknu hloupě, nezvítězíme. Ty ženy mají svoje úvahy a pravda je, že ony pak přicházejí, protože i mezi nimi samozřejmě jsou pacientky, ale jsou diagnostikovány v těch pozdních stádiích, kdy léčba stojí hodně peněz. Častěji přijdou o prs a jejich prognóza se zdaleka neblíží těm ženám, kde to bylo objevené včas.

Uznají pak tyto ženy, že podlehly bludům, když se vyšetření na mamografu bály?

Ano. Mluví o tom, že je to mrzí, že teď kamarádkám říkají, aby na prevenci chodily. To jsou takové smutné momenty. Část z těchto žen, když už je jim rakovina diagnostikována, tak se pak ani nechce konvenčně léčit a do té konvenční medicíny se dostávají ve stavu, kdy jim opravdu není pomoci. Kdy je ta léčba už šíleně drahá a vůbec k ničemu nevede.

Takže jsou to úplně zbytečné ztráty na životech.

Tak. Ale jim se naplní ta predikce, že když jim něco najdeme, tak umřou.

Paní doktorko, už jsme mluvili o tom, co vás dovedlo k tomu, že jste se začala věnovat screeningu nádorových onemocnění – tedy od pediatrie přes astma až po radiologii v Thomayerově nemocnici…

…kde se ta prevence prsu prováděla pro mě zcela nepřijatelným způsobem.

Chirurg prohmatával…

Tak. A prováděly se snímky a chirurgové se na ně takhle přes okno dívali a říkali: „Paní, vás budeme operovat - a vás ne.“ Byla to devadesátá léta, nerada bych, aby se na mě chirurgové z Thomayerky zlobili, mám je všechny ráda, ale teď jsme úplně jinde. Když jsem udělala druhou atestaci, tak už jsem měla v hlavě plán mammacentra a věděla jsem, že z Thomayerky odjedu. A když jsem se učila na druhou atestaci, hledala jsem místo, kde to budu moci realizovat.

A našla jste polikliniku na Zeleném pruhu.

Ano, tam tehdy pracoval můj bývalý manžel a ten mi řekl: „Ty mi to furt říkáš tady doma dokola. Dojdi za ředitelem na polikliniku a řekni to jemu.“ A tak to vzniklo.

Často v rozhovorech říkáte, že projekt stál na ženské solidaritě, že kolegyně byly ochotné jít s vámi do rizika, ale zároveň že ten projekt tehdy neměl žádnou institucionální podporu.

Neměl, ale byla devadesátá léta. Bylo možné všechno a mně se podařilo takovým tím skautským úsilím zapálit pana ředitele a pak lidi, kteří mi to tam pomáhali vybudovat. Dostala jsem v suterénu sklad špinavého prádla, to nebylo vůbec vhodné pro to primární centrum. Spustili jsme to někdy v říjnu. Na začátku jsem tam byla sama. A už o Vánocích jsem nestíhala. Najednou si gynekologové po Praze řekli, že na Zeleném pruhu vyšetřují prsa - to vůbec neznali moje jméno - a že ženy odtamtud odcházejí přímo s výsledky. A když se jim něco najde, tak se tam o ně někdo postará. Najednou si všimli té služby, kterou jsem tam od začátku nabízela. O Vánocích už jsem začala shánět další kolegyni, která by tam se mnou pracovala.

To je úžasný příběh. Ale když se vrátíme na začátek vaší lékařské kariéry, tak bych rád zmínil ještě jednu okolnost: po narození dvou dětí jste se rozhodla zůstat s nimi pět let doma. Mluvíváte o tom, že jste pak restartovala z nuly, že jste mezitím leccos zapomněla, včetně názvů kostí, a že jste si vlastně připadala méněcenná. Co vás tehdy drželo nad vodou?

Já jsem z generace sedláků – „to musíš odpracovat“. Člověk byl pět let doma, věděl proč. Děti začaly chodit do školek, já jsem věděla, že jsem jim dala maximum - a teď musím dát maximum tomu, abych se nějak otočila. Ono to tak vypadalo, že budu někde v tom sklepě ‚číst‘ snímky plic a kostí. A ta trapnost, že jsem úplně nemožná, se nějak ztratila v tom, že kolegové z oddělení byli vůči mně moc milí, srdeční a pomáhali mi.

Dnes se hodně žen bojí - a často oprávněně - zůstat pět let s dětmi doma. Jejich obor se samozřejmě vyvíjí a mezitím se jejich kvalifikace může za pár let propadnout. Rozumíte jim? Vzkázala byste jim něco?

Vzkázala bych jim: Nebojte se zůstat doma, nebojte se zůstat s dětmi. Ty děti nerodíme proto, aby je vychovával někdo jiný. V tom citlivém věku do tří, čtyř let je ten život, pane redaktore, tak dlouhý. Tolik se v něm odehraje. A když se ta žena potom vrací do práce s nějakou představou, tak se to vždycky povede.

Musím zmínit pana hraběte Kolowrata, u kterého pracoval můj otec. Když se hrabě po sametové revoluci vrátil do České republiky a otec si mu stěžoval, že chci opustit Thomayerovu nemocnici a jít někam na nějakou polikliniku s nějakým mamografem… Přivedl ho ke mně domů, já mu říkala „pane hrabě“, on říkal: „Mirko, když máš fokus, tak to už máš sedmdesát procent hotovo. A těch třicet odpracuj.“ Takhle bych to vzkázala těm ženám: Když vědí, za čím se do té práce vracejí, když mají představu, tak se jim to začne sbíhat. A nikdy nebudou litovat toho, že byly pár let doma s dětmi.

Čtu to správně, že doporučujete odbourat v hlavě stres z toho, že jim něco uteče?

Ano. Nikomu v životě nic neuteče. Každý se dostane tam, kam chce.

Mimochodem, z toho, co jste říkala, plyne, že vás otec nebyl nadšený, že chcete opustit nemocnici a jít na polikliniku…

Ano, on byl na mě pyšný, že jsem vystudovala medicínu, že mám druhou atestaci, že pokročím v rámci nemocnice a budu dělat kvalifikované výkony. A já jsem mu to zrušila tím, že jdu někam na polikliniku budovat něco, o čem se nemluví.

Ale pak asi pyšný byl?

Pak ano.

Paní doktorko, v době, kdy se otázky rovnosti pohlaví, pracovních podmínek a ženských ambicí řeší ve všech oborech, vy říkáte: „Muži se do mého oboru nehodí, nemají na to povahu.“ Co tím myslíte?

Abych byla spravedlivá, pár mužů si v našem oboru našlo svoje uplatnění. Ale já tím myslím, že ta diagnostika rakoviny prsu a vůbec vyšetřování prsu je svým způsobem úzký obor, takový trochu monotónní. Proto já tam s těmi ženami i vedu ty psychologické hovory. Tím si to občerstvuji. A myslím si, že pro některé muže je to málo.

Aby nebyli zklamaní? Proto se na to nehodí?

Ano, protože v tom rentgenu je magnetická rezonance, CT, jsou tam různé intervenční výkony, takové ty „mužské“. A oni by se tady jakoby upíchli k tomu mamografu a ultrazvuku. Proto kolegové, kteří dělají tu mammární diagnostiku, tak k tomu aspoň dělají magnetickou rezonanci, intervenční výkony, biopsie.

A proto jste v tom ženském kolektivu, protože ženy to v tomto směru mají jinak?

Ženy v tom nejsou tolik ambiciózní. Naopak žena-lékařka spíš ocení to, že je velký profesionál, když dělá něco užšího. Co se nám děje? Přijde k nám někdo na konzultaci, přinese si svoje snímky, které třeba někde nebyli schopni vyhodnotit, a my to vidíme na první pohled. Protože máme obrovskou zkušenost. Většina žen oceňuje tohle - být profesionálka. Nemusí to mít široký záběr. A vedle toho vám samozřejmě zůstává dost času na to uvařit doma dobrou večeři, když nejdete do služby, když si nenesete v hlavě z práce to, co jste nedokázal třeba dokončit.

Jaký je to pocit, když dnes zavřete dveře své ordinace a ohlédnete se za těmi desítkami tisíc životů, kterým jste vy a vaši kolegové a kolegyně pomohli?

Samozřejmě velmi dobrý pocit! My zdravotníci na ten dobrý pocit jedeme. Jsme rádi, když nám pacientky i osobně říkají: „Já vím, že jste mně tady zachránili život.“ To je prostě za celý plat, co si budeme povídat. Až jednou odejdu do důchodu – v důchodovém věku už dávno jsem, ale nechystám se – tak ty dveře zavřu s dobrým pocitem.

Máte ještě nějaký profesní nebo soukromý sen, který byste si přála splnit?

Já si ho plním - hodně cestuji. Pořídili jsme si s partnerem obytný vůz Hymer, který jsem poprvé viděla, když mi bylo jedenáct let, v roce 1968 v Itálii, než spadla klec. Koupili jsme ho po padesáti letech mé touhy! Takže jezdíme po Evropě. Mám ráda hudbu, moje děti jsou velmi muzikální. Já sama drnkám na basu, syn hraje na mandolínu, dcera na housle. Zamrzla jsem na country, bluegrass, neposunula jsem se dál, ale je to hudba, která se dá hrát doma, s kamarády. Tím se taky „zdrojuji“. Mám dvě krásná vnoučata, o která se moc ráda starám. Uvařím na italský způsob, v Itálii jsem tak nějak mentálně uvízla… Myslím, že si dokážu plnit všechny ty neprofesní sny tak, aby člověk měl zdroje, které vás naplní, mít ty zevní vstupy, abyste v profesi nevyhořel, abyste v té profesi mohl jet pořád dál.

Paní doktorko, děkuju za tyto inspirativní věty a děkuju i za rozhovor.

Já taky moc děkuji.