„V 86 letech stále ordinuji,“ říká neuroložka. Zažila 60 let proměn medicíny

Spánek zkoumá přes půl století a patří k nejvýznamnějším českým neuroložkám. Soňa Nevšímalová v rozhovoru popisuje, proč spíme méně i co všechno jsme ve spánku schopni udělat.

Spíme méně než před několika desetiletími. A nikoli proto, že by naše tělo tolik spánku nepotřebovalo. „Uměle si spánek redukujeme,“ říká profesorka neurologie Soňa Nevšímalová, která se poruchami spánku zabývá od začátku sedmdesátých let.

Rozdíl je podle ní výrazný. „Minimálně o hodinu až dvě za těch několik desetiletí. A to nejen u dospělých, ale i u dětí.“ Přispívá k tomu práce dlouho do noci, pozdní usínání, telefony, tablety i světlo z obrazovek.

Soňa Nevšímalová je jednou z nestorek české neurologie a spánkové medicíny. Ani v 86 letech přitom nezvolnila: stále ordinuje, za pacienty podle svých slov denně ujede kolem 70 kilometrů, píše další odbornou knihu a chystá přednášky. Za svou vědeckou práci získala řadu českých i mezinárodních ocenění.

V Galerii osobností mluví o tom, co celý život zkoumá: proč nás chytré hodinky mohou připravovat o spánek, co s naším tělem dělá jeho dlouhodobý nedostatek nebo proč někteří lidé ve spánku jednají podle svých snů – a mohou přitom být i nebezpeční.

„Vždy mám něco před sebou, co člověk musí zvládnout,“ odpovídá Soňa Nevšímalová na otázku, zda si někdy řekla, že už s prací skončí. „Člověk je rád, že takové výzvy před sebou ještě má.“

Rozhovor s profesorkou Nevšímalovou si můžete pustit ve videu, nebo jako audio v přehrávači nahoře. Dále nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní profesorko, úvodem musím říct, že jste mi dovolila uvést váš věk – 86 let. Stále ordinujete, publikujete odborné články. To je obdivuhodné. Co vás pořád nutí ráno vstát a jít do práce?

Protože asi to člověk dělá rád, jinak nevím, jaký jiný důvod by měl. (směje se) Vlastně jezdit i v dnešní dopravě sedmdesát kilometrů denně, to není tak jednoduché.

Nikdy jste si zatím neřekla: Už s tím praštím, už toho mám dost?

Zatím ne. Vždy mám něco před sebou, co člověk musí zvládnout. A když se blíží, že to člověk zvládne, tak přijde něco dalšího.

V jednom z rozhovorů s vámi jsem četl, že když vás druhý den čeká něco, z čeho máte strach nebo obavy, tak většinou špatně spíte. Jak jste se vyspala na dnešek?

Na dnešek dobře.

To je dobré znamení, že jste se tohoto rozhovoru nebála.

Nestresovalo mě to.

A vy sama problémy se spánkem nemáte?

Myslím, že většinou ne.

A jak časté vůbec poruchy spánku jsou?

Jsou různé studie, které to říkají, ale minimálně jedna třetina populace, jak u dětí, tak u dospělých. Což někdo neví, že děti mají často poruchy spánku.

Jaká je nejčastější porucha?

Jednak samozřejmě nespavost, insomnie. Ale tou se příliš nezabýváme, tam jsou většinou psychické a psychiatrické problémy. To je spíš otázka psychologů a psychiatrů. Je to jedna z těch šesti poruch spánku.

Může člověk udělat ve spánku něco, čeho by nebyl schopný v bdělém stavu?

Samozřejmě, že ano.

Jak se to stane?

Je to takzvaná porucha chování vázaná na REM spánek. To je teď takový velký boom, je to předzvěst různých neurodegenerativních onemocnění, hlavně Parkinsonovy nemoci. Normálně, když máme paradoxní spánek, čili REM spánek, máme celkovou atonii. Je to zařízené tak, že buňky předních rohů míšních nemohou produkovat žádný pohyb.

Svaly nefungují?

Ano, jsou lidově ochrnuté, vypnuté, znehybněné. Kdežto u této poruchy to nefunguje a tito lidé jednají podle svých snů. Když to začalo, to je možná dvacet, třicet let zpátky, na prvních kongresech byla k vidění videa žen plných modřin, které jim způsobili jejich muži, u mužů v takových případech většinou bývá agresivita.

Ženám ublížili právě při této poruše?

Ty sny jsou agresivní, a to jednání je potom taky agresivní. Nemusí být ale vždycky.

Takže ve spánku se může stát něco opravdu tragického?

Ano. Jednou jsem zažila takový soudní proces, kdy byl muž z nějakého násilného činu obviněn. Ve spánkové laboratoři v Ottawě v Kanadě provedli vyšetření a zjistili, že když ten muž spí, chybí ta svalová atonie. V REM spánku měl normální tonus, a to stačilo k tomu, že byl osvobozen.

A dalo se to vědecky prokázat?

Ano, právě tím spánkovým záznamem.

To jste četla o tom případu, nebo jste se na něm podílela?

Já jsem tam byla.

Vy jste byla ten, kdo to posoudil?

To ne, ale byla jsem v laboratoři, kde se to řešilo.

Mimochodem - může se tak ve spánku chovat i člověk, který jinak agresivní není?

V každém z nás asi je jedna složka dobra a jedna zla. My to korigujeme svou mozkovou kůrou. V rámci spánku, kdy nám ve snech funguje převážně mozkové podkoří, se něco takového může objevit. Jak často, to nedovedu říct. U této poruchy jsou mezinárodní dotazníky a jedna otázka je právě, jak jsou ty sny laděné, jestli bylo někdy nějaké poranění, nebo jestli naopak on někoho zranil. Na to ti lidé odpovídají, než jsou podrobněji vyšetřováni.

Paní profesorko, prý jste měla pacienta, který dobíhal tramvaj, už ji skoro stihl a z radosti, že to dokázal, se zhroutil na zem. Co to bylo za poruchu?

Kataplexie. To je onemocnění, kterému jsem se věnovala většinu svého života. Mám spoustu pacientů, které znám desítky let. Při nějaké emoci - většinou to bývá zlost, radost, moment překvapení - dochází ke svalové atonii. Nevím, jestli to byl pacient, nebo pacientka, ale když už skoro tu nohu na tramvaji měla, tak z radosti, že ji stihla, došlo ke svalové atonii, svaly jí jednoduše ochably.

Měla jsem jednu pacientku kdysi dávno, kdy byly přednášky jiné než teď a pacienti se tam chodili demonstrovat. Tato žena už zemřela, bydlela v Praze v Salmovské ulici, ale musela přecházet velice frekventovanou Lípovou. Když člověk vidí auto, tak buď udělá krok zpátky, nebo popoběhne, kdežto ona se tam velice často zhroutila. Vím, že několikrát byla převezena sanitkou na naši kliniku s tím, že to byla nějaká mdloba. Kdo tyto pacienty nezná, může s tím bohužel mít různé problémy.

Pak je tu narkolepsie. Jak se vlastně projevuje?

Ano. Ti lidé většinou usínají v klidovém prostředí. Ale měla jsem pacientku, která se dívala do výkladní skříně na nějakou kosmetiku nebo oděvy, usnula a přitom téměř prorazila sklo té výlohy. Nebo jsme měli pacientku, která usnula i při jídle, takže jí hlava spadla do talíře. Většinou je to v klidových situacích, ale může to být i takto.

A některé poruchy nadměrné spavosti mohou být dědičné? Četl jsem o případu, kdy matka a dvě dcery vařily oběd - a všechny tři usnuly.

To je hypersomnie. S panem docentem jsme sledovali takové rodiny, myslím, že jsme jich tenkrát měli kolem třiceti, a u více než třetiny tam opravdu byl určitý genetický původ. Problém byl, že když má někdo pouze poruchu spánku, tedy že více spí, často se nechtěl nechat vyšetřit. Řekl: „Já potřebuji jen víc spát, to není žádná nemoc.“

Nechtěli si to připustit?

Řekli: „Já se k vám nepůjdu nechat vyšetřovat.“ Měli jsme různé problémy.

Jak časté jsou tyto vážné poruchy spánku? Kolika lidí se týkají?

Je to vzácné onemocnění. Máme třeba v naší databázi kolem 200 pacientů s narkolepsií, s kataplexií nebo s narkolepsií bez kataplexie. Dříve jsme brali téměř celou republiku, dnes je spánkových laboratoří více.

Když se výzkumu těchto chorob věnujete dlouhá desetiletí, posunuli jsme se výrazně v jejich léčbě?

Myslím si, že ano. Podle toho, jak u které. Pokud mluvíme o narkolepsii, tak tam určitě ano, protože jejím podkladem je deficit určitého mediátoru, který se jmenuje hypokretin. Teď je velký farmaceutický boom zaměřený právě na toto. Léčba by mohla být kauzální. Zatím u nás není, je v rámci farmaceutických studií, ale ty se pomalu blíží k závěru. Myslím si, že během několika málo let by mohl být lék, který v podstatě změní kvalitu života těchto pacientů.

Ale to je jen u pacientů, kde je deficit hypokretinu. U ostatních, například u idiopatické hypersomnie, je léčba svízelnější. Ale i předchozí léky velice změnily obraz toho onemocnění. Mám pacienty, které sleduji třeba třicet let, a myslím, že u těch, kteří jsou dnes léčeni moderně, je kvalita života lepší.

Existuje ještě nějaké tajemství spánku nebo mozku, u kterého si sama říkáte: Tohle pořád nechápeme, nevíme, proč se to děje?

Myslím, že o spánku se toho hodně ví, ale daleko, daleko víc se toho neví. Jednou z oblastí, kde toho moc nevíme, jsou sny nebo snění. Není známá jasná fyziologická ani mediátorová podstata. U většiny onemocnění můžeme použít nějaký zvířecí model, což u snění také nejde.

Máme spoustu moderních technik, EEG s množstvím svodů nebo různé neurozobrazovací metody, které ukážou, že je v mozku více zapojen okcipitální lalok, tedy že je ve snech nějaká zraková složka. Více je zapojen třeba limbický systém, amygdala, takže víme, že je tam složka emocí. Nemůžeme říct, jaký je obsah snu, ale dovedeme říct, které mozkové struktury jsou hlavně zapojeny.

Ta záhada tedy spočívá i v tom, proč vůbec sníme?

To se taky moc neví.

Je možné, že někdo vůbec nesní?

Ne, každý má sny, jak v REM spánku, tak v non-REM spánku. V REM spánku jsou hodně živé, emotivní, často v nich třeba hrajeme nějakou vedoucí roli. V non-REM spánku jsou to spíš útržky myšlenek, jednoduché obrazy bez nějakého děje.

Ale záleží na tom, jakou máme hloubku spánku a jak rychle se po snu probudíme. Na začátku sedmdesátých let jsme s panem docentem Rothem (Bedřich Roth byl průkopník výzkumu narkolepsie a hypersomnie, pozn. red.) sledovali pacienty, kteří měli přes den poruchy spánku. Budila jsem je a ptala se na sny. Naprostá většina řekla i obsah snu. Ale jakmile třeba minutu, dvě spíme dál, tak už ten sen zaspíme. Asi to všichni znají - máme pocit, že se nám něco zdálo, ale nemůžeme si vzpomenout, co to bylo.

To je ten moment: „Tohle si musím pamatovat!“ A pak to stejně nevíme.

Je velice známé, že REM spánek je spojen s kreativitou. Měla jsem jednoho pacienta, je to hodně let, který ke mně přišel s tím, že je hudebník a že má vždycky nejlepší nápady v noci. Co má dělat? Tak jsem mu řekla: „Máte na nočním stolku tužku a papír, abyste si to zaznamenal?“ A on říkal: „To je dobrý, na to jsem nikdy nepřišel.“

Když se spánku věnujete tolik desetiletí, změnil se za tu dobu náš spánek? Spíme dnes hůř než dřív?

Určitě se zkrátil.

Výrazně?

Stoprocentně, minimálně o hodinu až dvě za těch několik desetiletí. A to nejen u dospělých, ale i u dětí.

Je to proto, že už tolik spánku nepotřebujeme, nebo proto, že nechceme spát?

Že nechceme. Uměle si spánek redukujeme, alespoň v naprosté většině případů.

Tělo by tedy spalo, ale my mu to nedovolíme?

Většinou má člověk pocit, že musí něco stihnout, třeba pracovního, mladí lidé zase chodí pozdě spát. Jsou to tablety, modré světlo, telefonáty…

K tomu energetické nápoje…

Také, jedno s druhým. Když pracujeme s tabletem nebo telefonem, kromě modrého světla zapojujeme i mozkovou kůru, protože něco řešíme. Takže se sčítá působení světla i aktivita mozku.

Jak dlouho před spaním bychom tedy měli telefon, televizi nebo počítač odložit?

Měla by tam být pauza hodinu, ne-li více, bez telefonu, bez televize, bez počítače.

Co svému organismu děláme, když si spánek dlouhodobě zkracujeme?

Má to spoustu vedlejších účinků. Dává se to do souvislosti například s nadváhou. Čím méně spíme, dochází k nerovnováze mezi hormony, které ovlivňují pocit hladu a sytosti. Když v noci nespíme, máme hlad, více jíme a saháme spíše po sacharidech nebo energeticky vydatnějších potravinách. Rozhodně si asi nikdo nevezme jablko.

S nadváhou souvisí i metabolický syndrom, riziko diabetu druhého typu a kardiovaskulárních onemocnění. Když méně spíme, jsou tam i sklony k různým psychickým problémům. Každý ví, že když se méně vyspí, je druhý den unavenější, bez nálady a hůře se soustředí.

Může nedostatek spánku ovlivnit i imunitu?

Ano. V současné době je spousta prací, které ukazují nejen na infekce, ale také na souvislost s nádorovými onemocněními. První práce se týkaly třísměnného provozu, například zdravotních sester, a karcinomu prsu. Pak se ukázalo, že se to netýká jen zdravotních sester, ale směnného provozu obecně.

Co byste poradila člověku, který si nemůže pomoct, protože má nepravidelnou pracovní dobu? Jeden den vstává třeba ve tři ráno, druhý začíná až v devět.

Těžko říct. Záleží na tom, jestli se to dá trochu zesynchronizovat. U třísměnných provozů se říká, že cyklus má být krátký, dvoudenní, rozhodně ne delší, aby se nezafixoval, a měl by jít ve směru hodinových ručiček: ranní, odpolední, noční. Ale jinak na to žádná rada neexistuje. Pokud někdo směnný provoz nebo nepravidelnost opravdu nesnáší, jediná možnost je z toho provozu odejít.

Dnes máme chytré hodinky, které nám mimo jiné říkají, jak dlouho a jak kvalitně jsme spali. Je dobré svůj spánek takhle sledovat?

V naší laboratoři - a myslím, že je to obecnější názor odborníků na spánek - se snažíme toto spíš omezovat.

Aby se tím lidé příliš neřídili?

Ano, protože je to naopak znervózňuje. „Už je tolik hodin, já jsem ještě neusnul!“ „Nemám dostatek hlubokého spánku,“ a podobně. Hluboký spánek se přitom v průběhu věku mění. Nejvíc ho máme jako děti a v mládí a čím jsme starší, tím ho ubývá.

Jednou z funkcí spánku je také eliminace škodlivých látek, a ta se děje právě v hlubokém non-REM spánku. S tím, jak hlubokého spánku s věkem ubývá, se snižuje i možnost mozku tyto látky odstraňovat. A to může být jedním z faktorů souvisejících s neurodegenerativními onemocněními.

Zastavil bych se u poruch spánku u dětí. Říkala jste, že i to je velké téma. Každý rodič asi zná situaci, kdy malé dítě nechce spát nebo v noci pláče.

To je většinou vina právě rodiče.

V jakém smyslu? Že dítě chodí spát pozdě?

To jsou většinou výchovné problémy u těch nejmenších dětí.

Dítě si něco vynucuje?

Ano.

Ale může mít také třeba noční děs.

Samozřejmě.

Jak poznáte příčinu u dítěte, které vám samo nedokáže říct, co se s ním děje?

Parasomnie jsou u dětí časté. Kolem patnácti procent dětí mělo takový stav, ať už je to náměsíčnost, noční děs nebo stav zmatenosti. Děti si to většinou nepamatují, takže je přivádějí rodiče. Pokud je to zcela jednoznačné, ani není potřeba vyšetření ve spánkové laboratoři. Když jsou třeba děsy velice časté, podávají se nějaké léky. Často tam bývá i nějaká psychická příčina, nějaký stres dítěte.

Takže se musíte zabývat i tím, jak funguje celá rodina?

Asi tak.

Jsou dnešní rodiče v tomto směru víc informovaní, nebo víc úzkostní?

Obojí.

A může se úzkost rodičů přenášet i do spánku dítěte?

Samozřejmě. Je spousta studií, které ukazují, že čím je matka úzkostnější, tím častější jsou i nějaké poruchy spánku dítěte. To se přenáší, velice to spolu souvisí.

Existují věci, které se dříve u dětí přehlížely a dnes už víme, že se přehlížet nemají?

Je spousta psychiatrických onemocnění, u kterých se ve vysokém procentu objevují poruchy spánku. Myslím, že léčba by měla být zaměřena i na ně. Většina dětských psychiatrických onemocnění má neurovývojový charakter, třeba ADHD nebo autismus. To jsou onemocnění, která jsou v současné době na vzestupu, ať už co se týče prevalence, nebo diagnostiky. Tím je i péče o poruchy spánku u těchto dětí daleko důležitější.

Máte po těch desítkách let už tak zkušené oko, že někdy poznáte člověka s narkolepsií, sotva vstoupí do ordinace?

Pozná se strašně moc. Měla jsem jedno dítě s narkolepsií s kataplexií, které jsem znala asi od dvou let. Když ke mně ten chlapec chodil, součástí toho záchvatu je svalová hypotonie a on se těšil na vyšetření, protože to bylo různé šimrání a podobně. Bylo vidět, jak mu klesají očka a objevuje se ztráta napětí. Ten záchvat se poznal už při vstupu dítěte do ordinace. Ale to bylo výjimečné.

Anamnéza je pořád to nejdůležitější. Musíme vědět, jestli vůbec má cenu pacienta podrobit podrobnějšímu vyšetření. Takže anamnéza je strašně důležitá.

Právě s tímto chlapcem je spojen jeden z vašich největších odborných úspěchů, že?

Určitě. Bylo to kolem roku 2000. To je ten hošíček, který když vstupoval, tak měl poklesy víček a obličeje. Byla to genetická porucha hypokretinového genu, kterou jsme v té době nemohli vyšetřovat. To byla jedna z prvních našich spoluprací se Stanfordskou univerzitou a tam byla ta genetická porucha detekovaná.

Když jsme to potom publikovali, dostali jsme za tento případ cenu Americké neurologické akademie. A ten případ je dosud jediný na světě, žádný podobný publikovaný nebyl. Takže to si myslím, že ten hypokretin byla asi ta věc, na kterou jsem - nemůžu říct pyšná, já nejsem na nic pyšná -, ale které si vážím.

Vy jste přitom byla hotovou lékařkou už ve třiadvaceti letech.

Já jsem byla takzvaná rychlokvaška. Měla jsem osm tříd základního vzdělání, pak tři roky gymnázia a v sedmnácti letech jsem maturovala a dělala přijímací zkoušky na vysokou školu a ve třiadvaceti jsem byla hotovým lékařem.

Na neurologii jste se ale hned nedostala.

Když jsem se ucházela o místo, byl seznam asi sedmi lékařů, kteří měli přede mnou přednost. Takže jsem sedm let čekala. Začala jsem na ústavu biologie na genetice. Nebylo to nic příjemného, protože tam věděli, že chci odejít. Ale jinak to tehdy nešlo.

Na neurologickou kliniku jste tedy přišla až za normalizace. Jak moc jste tam tehdejší poměry pociťovala?

Pan profesor Vymazal byl přednostou a zaštítil kliniku tak, že jsme se tam měli jako v bavlnce. Svými styky dokázal například získat vůbec první celotělové CT, které bylo na neurologické klinice. To bylo velice výjimečné.

Byl nesmírně tolerantní a rozumný. Každého nechal profilovat se v oboru, který mu byl nejbližší. Někdo byl rozený klinik a neuměl napsat jediný článek, někdo byl psavec a zabýval se hlavně vědou. Měli jsme tam pár jedinců, kteří zaštítili kliniku po stránce politické, ale byla tam taková rovnováha. Byla to doba, kdy se psaly různé anonymy, a on všechny anonymy házel do koše.

Doslova?

Na jednoho kolegu přišlo takové udání, že musí z kliniky pryč, ale profesor Vymazal ho stále dál zaměstnával. Takže musím říct, že jsme to období na klinice nepocítili tak jako asi na jiných pracovištích.

Co se pro vás jako vědkyni a lékařku změnilo po roce 1989?

Měla jsem možnost být čtyři měsíce v Kanadě ve spánkové laboratoři profesora Broughtona, kde jsem získala ohromný rozhled ve spánkové medicíně. Předtím byly možnosti vyšetřování u nás omezené. Tam jsem viděla celou šíři toho oboru.

V roce 1989 také zemřel pan docent Roth, se kterým jsem dvacet let velice úzce spolupracovala. Na klinice jsme pak rozšířili spektrum pacientů. Kolem roku 2000 jsme měli možnost vybudovat úplně novou spánkovou laboratoř. Byla také možnost větší mezinárodní a grantové spolupráce.

Od roku 1997 do roku 2006 jste byla přednostkou neurologické kliniky. Četl jsem váš výrok, že jste jako přednostka zjistila, že berete asi o třetinu méně než kolegové přednostové – muži. Co jste si tehdy pomyslela?

Já jsem se tím nikdy nezabývala. Ale v té době jsem měla velice hezký partnerský vztah a mému partnerovi to bylo divné, protože byl také lékař a věděl, jaké jsou platové podmínky a poměry. Já jsem to nikdy neřešila.

Měla jste někdy jako žena v čele kliniky pocit, že si k vám vedení dovolí víc?

Když jsem nastoupila na kliniku jako přednostka, myslím, že ředitelství došlo, že nastoupil někdo, ke komu si asi můžou leccos dovolit. V roce 1997 to byly moje nejhorší Vánoce. Veškeré rentgenologické přístroje, včetně CT, přešly od naší kliniky pod radiologickou kliniku. Měli jsme celkem kvalitní likvorologickou laboratoř (pracoviště, které vyšetřuje mozkomíšní mok, pozn. red.), ta musela přejít pod centrální biochemii. Ale bylo to centrální nařízení, takže jsem se s tím musela smířit.

Když celý život pozorujete mozek a jeho stárnutí u jiných lidí, pozorujete jako neuroložka jinak i sama sebe?

Co se týče paměti, víme, že spánek je hrozně důležitý. Ve spánku máme takzvanou vřetenovou aktivitu a čím jsme starší, tím těch vřeten máme méně. Je prokázáno, že i to je jedním z podkladů, proč se u starších lidí paměť do určité míry horší.

Pokud bych předpokládala, že se u mě horší, máme výbornou psychologickou laboratoř, takže by nebyl problém se tam nechat vyšetřit. Ale zatím jsem ten pocit neměla.

Co tedy může člověk udělat, aby si co nejdéle udržel mozek i tělo v kondici?

Co je nejhorší, když jsou lidé v určitém věku, je tomu věku se poddávat. Nebýt aktivní.

Říct si: Už bych měla přestat něco dělat?

Pochopitelně. Je hrozně důležité snažit se žít aktivně, jak po stránce psychické, tak pohybové. Dodržovat určité principy zdravé životosprávy, co se týče jídla nebo spánku. Myslím, že co nejvíc může člověk pro sebe udělat, je snažit se být co nejvíc aktivní.

Zrovna dnes jsem četla něco, co mě skoro rozesmálo. Bylo to v americkém časopisu, kde doporučovali starším lidem pletení.

Pletení? Proč?

Bylo to vysvětlováno tak, že ženy, které pletou po sedmdesátce, se zapojují mentálně, protože musí pořád počítat očka, počítat vzory a zároveň je tam rytmus motoriky, takže zlepšují jemnou motoriku. Doporučovali to jako jeden z dobrých rehabilitačních cviků.

A další zdravý pohyb je tanec, protože spojuje pohybovou aktivitu a mozek. Kdysi jsem také četla, že mezi nejdéle žijící jedince patří dirigenti. Je tam fyzická aktivita, láska k hudbě, takže ti jsou jedni z nejdéle žijících lidí.

Takže pletení, tanec a dirigování. To jsou docela hezké recepty na stáří. Paní profesorko, čeho byste se ještě ráda ve své profesi dočkala?

Těžko říct.

Máte pořád pacienty, které znáte desítky let?

Ano. Moc nových pacientů už neberu, jen výjimečně. Spíš mám klientelu, která ke mně chodí desítky let. Někteří říkají: Pořád mi tykejte.

Takže jste některé poznala jako děti a dnes jsou dávno dospělí?

Samozřejmě. Loni jsme vydali knížku s panem profesorem Šonkou o dospělém spánku, teď píšeme s paní docentkou Příhodovou knížku o dětském spánku a poruchách spánku dětí a dospívajících.

Člověk má vždycky nějaký krok, kterého by rád dosáhl, a pak se zase objeví nějaký další, nový. Teď bude na kongresu na Slovensku slavnostní sekce věnovaná spánkové společnosti. Uvědomila jsem si, že těch 25 let jsem jediný člověk, který byl neustále volen do výboru. Takže tam budu mít jednu z těch slavnostnějších přednášek.

Vždycky je něco, na co se člověk těší, na co se musí připravit. Člověk je rád, že takové výzvy před sebou ještě má.

Ať jich máte před sebou ještě co nejvíc. Děkuji vám za rozhovor.

Děkuji pěkně za pozvání.