I senioři mají facebook. Krátká videa z Průhonic zasáhnou všechny, říká novinář

„Pro politiky jsou podcasty strašně jednoduché a pohodlné. Nedivím se jim. Zároveň musím celkem otevřeně říct, že to je často strach z jejich strany nekomunikovat s novináři napřímo,“ myslí si tvůrce Vinohradské 12 Matěj Skalický.

„Pro lidi to musí být strašně matoucí. Je naší rolí jim vysvětlovat rozdíl,“ pokračuje novinář, který byl hostem Mediálního cirkusu.

Reportér a moderátor Českého rozhlasu Matěj Skalický pracuje ve veřejnoprávním médiu 15 let, od března 2022 vede a moderuje oblíbený zpravodajský podcast Vinohradská 12. Za svoji práci letos na jaře získal prestižní ocenění Novinářská křepelka. S pořadem také pravidelně boduje v soutěži Podcast roku.

„Je dobře, že je ten podcast nejen slyšet, ale i oceňován, protože máme ročně 20 milionů stažení, to je naprosto impozantní číslo. K tomu mám možná větší respekt než k těm cenám, ale je to něco, co mě těší. Myslím, že to je dobré ohodnocení celého týmu Vinohradské 12,“ říká novinář.

„Vinohradskou 12 dělá dennodenně přes deset lidí. Ne každý díl dělá deset lidí, ale ten tým je více než desetičlenný. A ti lidé tam nechávají srdce, protože to je práce minimálně na 14 hodin denně a je to někdy hodně náročné.“

Ročně tým Vinohradské 12 vyrobí zhruba 250 dílů, až na pár výjimek drtivou většinu z nich moderuje Skalický.

„Je to sedm dní v týdnu, 12 měsíců v roce. Je to strašné, ale právě tak to má být. Podle mě je hrozně důležité, že to moderuje jeden člověk. První tři měsíce jsem si myslel, že vydržím tři měsíce. Pak jsem si myslel, že šest. Pak rok. A teď to už držíme čtyři roky a kus. Je to náročné, ale nestěžuji si, dělám to strašně rád. Vnímám to jako extrémně důležitou službu,“ vypráví moderátor, který každý všední den se svými hosty v podcastu rozebírá jedno z klíčových domácích nebo zahraničních témat. Na víkendy zároveň chystá speciální podcastové série.

„Každý mi říkal: ‚Ty jsi blázen, proč bys to dělal?‘ Ale já v tom vidím to, že se toho děje strašně moc, tak proč bych měl ochuzovat posluchače a posluchačky o jeden den zpravodajských událostí? Tak jim ten speciál dám na víkend. Třeba o víkendu někam cestují, tak si něco nadčasového rádi poslechnou,“ vysvětluje Skalický.

Vinohradskou 12 převzal Matěj Skalický v rozhlase před čtyřmi lety po původní zakladatelce projektu Lence Kabrhelové, která se svým týmem odešla do Seznam Zpráv pracovat na zpravodajském podcastu 5:59.

„Měl jsem tehdy jet jako zpravodaj za Český rozhlas do Spojených států a přišla tato nabídka. To byla taková Sofiina volba, ale overchoice efekt, že máte strašně moc dobrých nabídek a teď si máte jednu vybrat. Já jsem za to samozřejmě hrozně vděčný, ale byl to tlak. Samozřejmě jsem vstupoval do vod – a všechna čest Lence, že sem ten formát z Ameriky přinesla –, o kterých jsem věděl, že jsou a budou hrozně populární. A že budu určitě víc vidět, víc slyšet a že nesmím selhat,“ vypráví novinář.

„Pro mě bylo důležité navázat na to, co dělala Lenka, i s ohledem na to, že si jí extrémně vážím za to, co udělala. Takže tam nebylo pochyb, jakou cestou se vydat,“ dodává Skalický. Zároveň neskrývá, že začátky byly velmi těžké.

„Už jsem v té době studoval podcasty na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, a zpravodajské podcasty zvlášť, ale nevěděl jsem, jak se to dělá. Je to trochu jiné rádio, takové rádio 2.0, a musíte tomu hodně přizpůsobit styl komunikace, výrobní procesy. A já jsem si skládal celý tým znovu,“ vzpomíná.

„První tři měsíce byly strašné. Epizody jsme dělali déle než den. Jezdil jsem se domů na čtyři hodiny vyspat a jel jsem tam zpátky. Měl jsem vysoké nároky. Uměl bych natočit rozhovor a vydat ho, ale takto se podcasty formátu The Daily od The New York Times, což je trochu modifikovaná Vinohradská 12, nedělají. To chce píli, to chce zručnost a to se musíte naučit. A já si myslím, že se to doteď učím,“ popisuje novinář.

„Z 26 hodin, co nám trvala první epizoda, to si doteď pamatuji a už bych se k tomu v životě nechtěl vracet, jsme na takových deseti nebo šestnácti na jednu epizodu. Já jsem to chtěl tolikrát vzdát. Ale tolikrát. Ale nevzdali jsme to, za to jsem rád. Teď říkám všem, ať nikdy nic nevzdávají,“ dodává.

Popularita podcastů v Česku v posledních letech stále roste a každý rok přibývají nové pořady. Ve velkém si je už oblíbili také politici a politické strany v čele s premiérem Andrejem Babišem (ANO), který ve veřejném prostoru i v médiích na svá videa pravidelně odkazuje.

„Podcasty a videocasty dělají všichni, nejen hnutí ANO, ale naprosto všichni. Pro lidi to musí být strašně matoucí. Je naší rolí jim vysvětlovat rozdíl,“ myslí si novinář.

„Pro politiky je to strašně jednoduché a pohodlné. Já se jim nedivím, že to dělají, protože současná doba to umožňuje a pro ně je to přece mnohem méně složité jít si někam něco říct třeba s parťákem ze strany než být konfrontován novinářem někde na rozhovoru. Zároveň musím celkem otevřeně říct, že to je často strach z jejich strany nekomunikovat s novináři napřímo nebo neodpovídat na otázky a jenom si to říct někde v podcastu.“

Skalický vidí i další důvod, proč politické podcasty a videocasty zažívají takový boom:

„Souvisí to s tím, že stárne publikum na Spotify a na YouTube. Přece i senioři mají dnes facebooky a internety a oni toho Babiše vidí i tam, ta krátká videa z Průhonic, kde sedí u stolu s kamerou proti sobě a něco povídá. K nim se to dostane, to už dnes zasahuje všechny.“

V souvislosti s rozmachem podcastů a dalších nových formátů se v Česku stále vrací diskuze, jestli mají veřejnoprávní média podcasty vůbec vyrábět. Podle kritiků například kvůli neférovosti konkurence vůči soukromým tvůrcům.

„Bezpochyby mi veřejnoprávní médium dává takové zázemí, které bych nedokázal v těch podmínkách, jak si představuji dělat zpravodajský podcast, dostat kdekoliv jinde. Jsem o tom bytostně přesvědčen,“ podotýká novinář s tím, že o proměňující se roli médií veřejné služby by se měla vést odborná debata.

„Vládní koalice ji teď zamázla, takže se o tom bavit nebudeme. A je to škoda. Jak jsem říkal, inovativní mediální produkty a formáty zasahují úplně všechny a je spousta lidí, zvlášť mladší věkové kategorie, kteří si už neposlechnou lineární rozhlas. Ale my tu přece máme být pro všechny. My jsme médium veřejné služby úplně pro všechny, a když chceme být s těmi lidmi, musíme jít za nimi. Takže vyrábět podcast je přece absolutně v pořádku. Já v tom nevidím jediný problém,“ myslí si Skalický a dodává:

„Jediný problém, který bych v tom viděl, je, že zákony, které jsou starší než já sám, samozřejmě s novými mediálními produkty nepočítají. Nepočítají třeba ani s webem a pomalu nepočítají ani s tím, že v České republice existuje něco jako internet.“

Měl by Český rozhlas vyrábět i podcasty žánru true crime? Jaké trendy na tuzemské podcastové scéně stále chybí? A bude boom podcastů ještě pokračovat?

Celý rozhovor si můžete pustit ve videu či v audiopřehrávači v úvodu článku nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.