Hlavní obsah

Biskup Tomáš Holub: Proč mi v pandemii docházejí slova

Tomáš Holub
Biskup plzeňský
Foto: EPA-EFE / Profimedia.cz

Snímek z pražského hotelu, který teď slouží jako útulek pro covid pozitivní lidi bez domova.

Reklama

14. 3. 8:00

Jak mluvit k lidem, abych jim nabídl skutečnou naději, a nebylo to chápáno jako přihřívání si vlastní polívčičky na tragédii, která nás postihla?

Článek

Jsem už téměř pět let plzeňským biskupem a za tu dobu jsem si docela zvykl, že k nedílné součásti mého života patří i účast na mnoha oficiálních akcích v Plzeňském a Karlovarském kraji, kdy si veřejně něco připomínáme (například osvobození Plzně Američany), či se něco nového otevírá (třeba nová varna Plzeňského Prazdroje) nebo někdo něco zajímavého pořádá (jako celostátní soutěž hasičů v Plzni na náměstí).

Obvykle jsem požádán, abych se nejen zúčastnil, ale také něco řekl. Očekává se, že to bude krátké, povzbudivé a ne moc zbožné. Snad se mi to docela daří: vystihnout atmosféru a říci pár vět, které dávají smysl a ještě k tomu je v nich obsaženo nějaké povzbuzení či naznačení hodnot, na kterých nám má záležet.

Musím však přiznat, že tato má výřečnost začala v koronavirové době nepříjemně zadrhávat. Najednou nejsem schopen nacházet vhodná slova, která by nepůsobila pouze jako pokrytecké chlácholení či jako jakési obecné povzbuzení, jež se očekává, při kterém se ale lidé většinou jen tak trpce usmějí, protože chápou, že se něco takového má a poslechnout si to je snad přece jen lepší než jen nadávat a rezignovat. Ale… Tváří v tvář opravdové mizérii, ve které jsme se nyní ocitli, to zní všechno prázdně a formálně. Mizérii, jež nám nemilosrdně odhaluje, jak jsme slabí nebo i úplně bezmocní, jak nám docházejí síly a jak nejen jednotlivci, ale celá společnost loni na jaře kdesi poztrácela vzájemnou ohleduplnost, odvahu i solidaritu.

Do toho opakovaně přicházejí sympatické a dobře míněné výzvy, že by se církev neměla v takovéto chvíli schovávat, že by právě ona měla být v okamžiku krize oporou a ukazatelem směru. Co prý konkrétně já na to? A já bezradně stojím ve vnitřním dilematu před sebou samotným i před druhými.

Nechce se mi zařadit se do zástupu trapných a nepřesvědčivých utěšovačů, kteří profesionální povzbuzování mají buď v popisu práce, nebo jím chtějí získat politické body. Navíc je mi zcela jasné, že všeobecně přijímaný styl mého povídání, který se líbil a měl snad i smysl v Prazdroji při otevírání nové varny, nebo ten, jaký jsem použil, když jsem mluvil ke zpoceným hasičům, tedy styl spíše odlehčený a jen naznačující něco vážnějšího, je teď úplně mimo. Zároveň mi ale po docela dlouhých hodinách modliteb, na které je teď najednou čas, připadá jako smysluplné podělit se o zahlédnutou perspektivu. Mluvit o skutečném Světle (nikoliv jen o tom již dost otřepaném na konci tunelu) a o skutečné Naději, která, jak jsem hluboce přesvědčen, v naší situaci existuje a je pro nás v době pandemie posilou i bezpečnou orientací.

To bych ale musel začít mluvit o víře, o Životě, který smrtí nekončí, ale mění se. O Lásce, která je schopná zničit sebe sama, a přesto je vítězná. Zkrátka, musel bych začít mluvit o Bohu, o naší skutečné a v některých situacích, které teď mnoho lidí zažívá, jediné Naději. A nevím, jestli mám. Jestli to nebude chápáno jako přihřívání si polívčičky na tragédii, která nás všechny a některé opravdu krutě postihla.

Jestli nemám spíš mlčet, modlit se a vyprošovat ve skrytu pro nás pro všechny Boží blízkost, jak v ni věřím, a nikomu nic nevnucovat. Opravdu nevím. Tak aspoň píšu tohle své zamyšlení.

Je to vlastně pokus udělat to tak napůl. Dát každému čtenáři možnost aby se ztotožnil s větou: „… ptacku, nejdrive daji dukaz… podvodniku…“, což byla jedna z odpovědí na můj tweet, ve kterém jsem na konci února sdílel prosbu k Bohu, aby se nás mocně ujal v naší současné bezmoci. Nebo naopak umožnit, aby se někdo na základě mého svědectví vydal cestou, na které se nazývá, podle mne, poctivé povzbuzení a skutečná naděje pravým jménem. A proto opravdu povzbuzuje a poskytuje naději i v lidské beznaději.

A tím pravým jménem není jméno žádného politika nebo epidemiologa, ale jméno živého Boha, kterému záleží na každém z nás.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené