Hlavní obsah

Blog: Covid ničí nejen plíce, ale i vkus

Foto: Profimedia.cz

Dlouhodobé vedlejší příznaky: otupělost, nemohoucnost.

Reklama

17. 4. 18:00

„Dřív jsem četl knihy. Teď se ze mě stal svého druhu prvok.“

Článek

Málo se to zatím ví, ale koronavirus škodí nejen plícím, mozku nebo srdci, ale i vkusu. Vzápětí doložím své tvrzení daty pořízenými metodou introspekce, chcete-li sebepozorováním. Nehovořím o vkusu módním (tepláky jsem nesundal od léta). Nebo snad povšechněji estetickém (plechovka s biovoskem, jímž jsem vískával svůj vous, je teď vyprahlá jako jizerskohorské lesy osmdesátých let).

Na mysli mám soumrak vkusu kulturního. Krach niterného života. Implozi vědomí. Skon duševna, jež prý člověka odlišuje od příbuzných zvířecích druhů.

K věci. Noci teď trávím na Netflixu. Aktuálně s Riverdale. TV sérií o puberťácích pro puberťáky. Soudobou verzí kalifornské soap opery Beverly Hills 90210. Paralela to není náhodná. Luke Perry hrál v Beverly Hills svěžího krasavce Dylana. V Riverdale se zhostil role zdrchaného otce (načež zemřel jak ve skutečnosti, tak v seriálu). Obě díla jsou přibližně stejně hloupá. Dylanova romantická dobrodružství jsem ovšem sledoval zaníceně, byť s pokryteckým povýšeneckým pohrdáním zadumaného aknózního depešáka. V utajení. Na Riverdale hledím o třicet let později lhostejně, prost výčitek. Což je divné. S blížící se padesátkou bych se měl spíš zajímat o – co já vím – oblastní divadelní folkór. Ale ten je mi fuk.

Dopustím se zde odvážného zobecnění osobní zkušenosti, kterou jsem konzultoval s podobně zuboženými spoluobčany: mentálně vyčerpán koronavirem vyhledávám ve volných chvílích co nejbanálnější kulturní, zábavní obsah.

Kdysi, když ještě byla otevřená, jsem do kina chodil obden. Snímky Drive nebo Melancholia, poplivané mnoha mými přáteli jako artistní, jsem na velkém plátně viděl bez přehánění desetkrát. Dnes jsem vděčný za stabilní připojení a co nejfádnější thriller streamovaný na třináctipalcový monitor. Filmy mám místo barbiturátů.

Před covidem mi ze Spotify do sluchátek hřměly trendující indie, trapové nebo techno novinky. Dnes je můj telefon teskným zrcadlem rezignace. Scrolluji seznamem desek popírače nového, neznámého. Čekání na robota od Midi Lidí z roku 2007, osm let stará deska AM od Arctic Monkeys a především jedenatřicet let staré album V otrhaném domě někdejších frýdecko-místeckých velikánů Prouza. To je moje hudební knihovna roku 2021.

Tady ovšem, myslím, nelze mluvit o ztrátě vkusu, nýbrž o ustrnutí v bezpečném soundu. O mimoděčném odmítání čehokoliv neprověřeného.

Nejdrsněji covid zadupal mou čtenářskou vášeň. Na ledničce mám od Vánoc magnetem přilepený poukaz k online nákupu v jistém knihkupectví. Zatímco ještě v roce 2019 jsem za knížky měsíčně utrácel vyšší tisíce korun, teď je mi tenhle vyčpělý voucher každodenní připomínkou mé otupělosti, neschopnosti soustředit se na hluboký text.

V době, kdy nic není dané, raději nevstupuji na kluzký svah možného zklamání. Je to asi zbabělost. Ale co nadělám. Stal se ze mě svého druhu prvok.

Čekám, až to skončí. Věřím, že zadřený motor zase naskočí.

Je to naivní. „Lidé se mylně domnívají, že dříve či později se přece něco musí stát. To je hluboký omyl. Život může být docela dobře zároveň krátký i prázdný,“ píše v Rozšíření bitevního pole můj vůbec nejoblíbenější autor Michel Houellebecq.

Citace je to pouze přibližná, jak si ji pamatuji z dob, kdy jsem ještě četl knihy.

Možná, snad, se Houellebecq plete.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené