Článek
Politikem s nejvyšším podílem důvěry je premiér a předseda hnutí ANO Babiš, kterému důvěru vyjádřilo 26 procent dotázaných. Zároveň mu ale 69 procent respondentů nedůvěřovalo, což byl rovněž nejvyšší podíl mezi politiky zařazenými do posledního průzkumu CVVM.
Komentář si můžete také poslechnout v audioverzi.
Předseda ČSSD a ministr vnitra Hamáček zaznamenal podle průzkumníků oproti zářijovým údajům pokles důvěry o 19 procentních bodů na 24 procent a zároveň nárůst nedůvěry o 21 bodů na 66 procent.
Rozuzlení poněkud nepřehledných dat není vůbec veselé.
Průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění totiž obsahuje i tabulku. Ta vyjadřuje podíl oslovených lidí, kteří vyslovili důvěru či nedůvěru nejviditelnějším politikům. Prozradím, že ze dvou desítek politiků všichni prohrávají. Jde přitom o obrazovkami televizí a displeji zpravodajských serverů hýčkané tváře. O předsedy stran a hnutí plus volební lídry.
Podzimními volbami asi prolezou. Ale v horizontu pouhé dekády jsou vyřízení. Jejich pozice zaujmou lidé jako hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich. Odvádí teď velký kus práce ve svém tornádem stiženém regionu. A nedělá si u toho ani takovou reklamu jako například jeho stranický šéf Marian Jurečka. Předseda křesťanských demokratů objíždí s traktorem zničené vesnice, pomáhá a nechává se u toho intenzivně fotit a natáčet. Jeho videa s podkresem tklivé výtahové hudby snad poslouží zítřejším politickým marketérům jako odstrašující příklad.
Ale dosti hejtů. Vrátíme-li se k osobnostem typu Grolicha, máme třeba také jihočeského hejtmana a šéfa Asociace krajů Martina Kubu. Ano, je tu jistý rozdíl. Kuba není žádný junior. Je známým exponentem tradiční strany, blamážemi zatíženým, v různých volbách opakovaně poraženým. Nakonec však přesto dokázal uspět. Loni i letos chytře pochopil, o co se hraje v koronakrizi. Kdovíjaké kreativity nebylo třeba. Stačilo po západním vzoru budovat očkovací centra. A opět, a to je důležité, nikomu se moc nevtíral. Média přišla za ním.
Grolich i Kuba, ač každý úplně jiný, jsou typickými politiky, kteří zřejmě jednou nahradí Babiše s Hamáčkem.
Uhasme však nyní nadšení a vraťme na půdu prapory revoluce. Zapomeňme na případnou nepolitickou politiku. Hovořme na rovinu. Grolichovi i jemu podobným sympaťákům a sympaťačkám to vyjde na jedno dvě volební období.
Z některých se stanou hrabiví hamouni, jiné odplaví náhle vybublavší špína z minulosti. Další si zachovají čest. Což je v politice – neříká se mi to snadno – ve finále k ničemu. Opakovaně se budou muset rozhodovat, což je konec. Ať bude jejich volba jakákoli, některé potěší, jiné rozčílí. Naštvaných bude s rozmanitostí témat, která budou řešit, přibývat. V průzkumech veřejného mínění se časem nevyhnutelně ocitnou na dnešních pozicích Andreje Babiše a Jana Hamáčka. Aniž bych chtěl, chraň Bůh, Jana Grolicha stavět na roveň Babišovi.
Správný příběh by měl vrcholit katarzí. Toto ale není správný příběh. Zjevně neexistuje lepší politický systém než ten, v němž žijeme. Přesto je bídný. Časem – nesnesitelně dlouhým – vypudí prospěcháře, primitivy, rádoby kmotry. Rychleji ale zpravidla vyřadí ze hry bystré idealisty a snílky. Politiky s bohatým vnitřním životem, zato bez polobotek s ocelovými špičkami. Aktivistické filozofy sdělující svědivé pravdy, které nás nutí se škrábat a kroutit a vrtět. Nic příjemného. Zbavíme se proto kohokoli, kdo hlásá, že je za cenu jistého individuálního nepohodlí možné zlepšit svět.
Co s tím? Nic. Na obzoru není myslitel, vizionář, jenž by nabízel jiný smysluplný model fungování společnosti. Každá generace si tak vyhledá svoje nadějné ženy a muže. Část z nich necháme zvlčit. Ty kvalitní – jakkoli je tento termín ve spojení s lidskou bytostí odporný – vysajeme. A pak zavrhneme. Protože nám přestanou vyhovovat jejich názory. Budou po nás něco chtít – úsilí, námahu, činnost. Přidrží-li se své pravdy, polezou nám na nervy. Podobně jako nám po letech manželství začnou být protivné zvyky manželčiny, pro které jsme si ji paradoxně kdysi brali.
Není cesty ven. Kolotoč kmitá, sviští, rotuje. Nadějí je, že do něj budou, byť na časově omezenou dobu, nastupovat ti nejryzejší a nejchytřejší z nás. Odhodlaní ze sebe vydat to nejlepší.
Smíření s osudem, že je na konci nečeká věčná sláva, nýbrž opovržení.
Jak jsou (ne)oblíbení čeští politici.
