Hlavní obsah

Chcete se o sobě něco dozvědět? Udělejte si seznam nepřátel

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz

Jan Novák hledal Milana Kunderu nikoli u Kundery samotného, ale u jeho přátel a známých. Je to zcela legitimní metoda.

18. 7. 10:00

Kdo o vás ví nejvíc? Z okolí se o sobě můžete dozvědět věci, které sami vůbec netušíte. Což je docela dobrý důvod i pro existenci hojně diskutovaných neautorizovaných životopisů.

Článek

Jednou z věcí, které se vyčítají Kunderovu životopisci Janu Novákovi, je to, že se spisovatelem osobně nemluvil. Nechme stranou, že to nebylo možné. Že slavný romanopisec nemluví už desítky let prakticky s nikým, kdo by chtěl veřejně interpretovat jeho život a dílo. Otázka zní, zda by takové setkání něco změnilo. Zda by v případě, že by Kundera s Novákem mluvil, vznikla knížka kvalitnější a pravdivější.

Shodou okolností vydal nedávno Malcolm Gladwell knihu Mluvit s cizinci (Talking to Strangers). Píše o velmi podobném problému. Představme si hypotetické dilema. Novinář má napsat profil jiného člověka. Zatím o něm nic bližšího neví. A dostane na výběr: buď se může setkat s kýmkoli z jeho blízkosti či okolí, ale pokud si vybere tuto možnost, nesmí mluvit se samotným dotyčným člověkem. Anebo naopak. Může promluvit s ním, ale pak už s nikým dalším. Co si vybere?

Gladwell tvrdí, že jednoznačně lepší volbou je ta první, tedy mluvit s ostatními. Nejen proto, že se o objektu svého zájmu dozvíte nejen pozitivní, ale také negativní informace. Zároveň si zachováte odstup, který je důležitější než těch pár exkluzivních informací, které byste se mohli dozvědět přímo od něj.

Gladwell dokonce tvrdí, že je možná vůbec lepší s tím člověkem nemluvit, i když se obě možnosti nevylučují. Říká, že osobní setkání často znemožní vidět činy a život jiných lidí jasně a nezkresleně. A dodává, že nebezpečí politiky Adolfa Hitlera viděli nejlépe ti ze světových státníků, kteří se s ním nikdy osobně nesetkali.

Je to zajímavý postřeh. Neuvádím ho proto, abych bránil Novákovu knihu nebo jakýkoli jiný z životopisů označovaných někdy za „neautorizované“ právě proto, že na nich dotyční lidé nespolupracovali. Každý životopis včetně autobiografií je jen jednou interpretací příběhu, který je ve skutečnosti mnohem složitější a barevnější. Stačí když se každý z nás podívá na svůj vlastní život: jak málo si často pamatujeme a jak se naše vzpomínky mnohdy liší od vzpomínek těch, kteří totéž prožívali s námi.

Nedávno mi volal jeden můj známý. Je to velmi úspěšný vědec a zeptal se mě, jestli bych byl ochoten setkat se s jakýmsi zahraničním novinářem, který o něm píše portrét. Novinář mého známého požádal o doporučení na pět lidí, kteří jej znají a kteří by do článku byli ochotní něco říct. Podmínkou bylo, aby byli z různých sfér jeho života. Jako novinář, který s tímto vědcem dělal několik rozhovorů, jsem se na seznamu ocitl i já.

Samozřejmě jsem souhlasil. A byť nejsem známý ani ničím zvlášť zajímavý, hned mě napadlo: kdyby někdo psal článek o mně, jakých pět lidí bych mu doporučil? Dokonce jsem si vzal tužku a začal psát seznam. Kritéria byla jasná. Museli by to být lidé, kteří mě dobře znají, dokázali by o mně říct něco zajímavého a zároveň by o mně mluvili pokud možno pozitivně. Přece nedoporučím někoho, kdo na mně bude hledat mouchy!

Nakonec jsem s tím strávil skoro celé odpoledne. A docela mě to bavilo. Ostatně zkuste si to! Najděte pět lidí, kteří vás dobře znají, mají vás rádi a zároveň jsou schopni o vás říct něco podstatného. Může to být celkem obtížné. Kdo ti lidé jsou? Už to samo o sobě je pro nás důležitá informace. Neznáme nic jiného než vlastní život, jsme sami sobě středobodem vesmíru. Ale stačí z toho středobodu jen trochu poodstoupit a všechno najednou může vypadat jinak.

Trochu mi to připomíná staré pravidlo, které říká, že pokud se chceme něco dozvědět o sobě, máme se podívat na lidi, kteří nás v životě obklopují. Jsme aritmetickým průměrem nějakých pěti až deseti nejbližších, které máme kolem sebe. Ostatně když na Facebooku jdete na něčí profil a nastavení soukromí dotyčného člověka to povoluje, uvidíte portréty a jména devíti lidí z jeho seznamu přátel.

Nevím, jak algoritmus těchto devět lidí vybírá, a ani Facebook vám to samozřejmě neřekne (jako vám o svém algoritmu neřekne ani nic jiného). Předpokládám však, že jde o devět lidí, se kterými má v průměru více interakcí než s jinými. Že jsou mu bližší. Jak říkám, nevím, jestli to tak je, ale jako základní informace to funguje. Podívám se na těch devět lidí, a i když o daném člověku nic nevím, tak plus minus vím, kam si ho zařadit.

Když jsem před pár lety v Praze učil americké studenty, zadal jsem jim hned na prvním semináři úkol: „Představte si, že nás na první hodině všechny zabila bomba. Napište svůj vlastní nekrolog.“

Zdálo se mi to vtipné a zároveň to byl dobrý způsob, jak se na začátku semestru o studentech něco dozvědět. Většinu z nich to podle mého soudu hodně bavilo. Jenže znáte to. Někomu se to v době boje proti terorismu zdálo nevhodné a já dostal na vědomí, že bude lepší, když v příštím semestru od tohoto úkolu radši upustím. Škoda. Ale byla to dobrá zkušenost. A svůj vlastní nekrolog, který jsem také napsal, mám schovaný.

Někomu se to může zdát lehce morbidní: copak se hodí ohlížet se za životem člověka, který je ještě naživu? Ale například v anglosaské tradici takto vzniká většina nekrologů. Pokud nějaký známý člověk nezemře mladý a nečekaně, je skoro jisté, že nekrolog má už redakce připravený. Některé texty „čekají“ na svou chvíli mnoho let, rekord je prý skoro tři dekády. Tyto nekrology pak samozřejmě musejí být oprašovány a aktualizovány. A nejen to. Jsou případy, kdy autor nekrologu zemřel dřív než člověk, o kterém nekrolog napsal.

Když čtu dobrý nekrolog, vždycky je mi líto, že si ho nepřečetl i člověk, o němž text pojednává. Nevěřím na posmrtný život v jakékoli formě s výjimkou té, že žijeme v srdcích a myslích lidí, kteří jsou ještě naživu. V tomto ohledu je pro známé osobnosti nekrolog vlastně velmi důležitým textem. Mít štěstí je důležité celý život a s nadsázkou se dá říct, že i na jeho konci. Tedy v tom smyslu, že autor vašeho nekrologu nebude žádný packal.

Bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrtightová ve své poslední knížce vzpomíná, jak ji kontaktoval jeden novinář s tím, že píše její nekrolog. A jestli by se s ním nechtěla sejít a říct mu o sobě nějaké další podrobnosti. Prý ji to rozčílilo a řekla mu, že umírat ještě nemá v žádném případě v úmyslu. Možná udělala chybu! Třeba se teď v dotyčném nekrologu objeví, že byla nevlídná a nepříjemná na novináře.

Ale spíš ne. Jakkoli nekrology nectí striktně pravidlo „o mrtvých jen dobře“, jde až na výjimky o žánr, ve kterém jsou lidé vykresleni spíše v tom lepším světle. Vlastně v žurnalistice jeden z mála. Skoro je to paradox. Jakoby až smrt ospravedlňovala to, že o někom napíšeme laskavě a s citem.

Kvadratura Kundery

14. 7. 12:30

Ale je to tak správně? Známé dilema se ptá, kdo nás vlastně zná lépe. Naši přátelé, anebo nepřátelé? Nejsou to spíš ti druzí? Přátelé často mhouří oči a spousty věcí raději přehlížejí. Nepřátelé dělají pravý opak. Dívají se pozorně a důkladně, aby jim žádné naše slabosti a chyby neunikly.

Mluvím teď o těch, kteří nás opravdu nemají rádi. Ne o těch, kteří nás ignorují a které nezajímáme, ale o lidech, kteří neváhají investovat energii a čas do tak zbytečné emoce, jakou je to, když nemáme někoho rádi. „Milujte své nepřátele, protože to oni vám řeknou o vašich chybách,“ napsal jeden ze zakladatelů americké demokracie Benjamin Franklin. A prezident Bill Clinton ho v roce 1988 parafrázoval v projevu na Pekingské univerzitě slovy: „Naši kritici jsou našimi přáteli, protože nám ukazují naše chyby.“

Není to pravda? A tak mě napadlo ten původní úkol otočit vzhůru nohama. Vzít tužku a napsat seznam nikoli svých pěti nejbližších přátel, ale pěti největších nepřátel. Anebo lidí, které za ně považuju. Prostě těch, o kterých vím, že mě nemají rádi a nelitují energie to občas nějak projevit.

Určitě je máte. Můžou to být vaši konkurenti, bývalí kolegové nebo třeba bývalí partneři. Lidé, se kterými jste v otevřeném konfliktu, ale možná i takoví, se kterými udržujete navenek běžné a standardní vztahy. Každý to máme jinak.

Strávil jsem psaním svého seznamu pěti nepřátel ještě delší čas než se seznamem blízkých. A bylo to vlastně zajímavější. Protože u každého z nich jsem musel přemýšlet, jestli na ten seznam patří, a pokud ano, tak z jakého důvodu mě nemá rád. Bylo to přemýšlení o jiných lidech, ale potvrdilo se mi, že Franklin měl pravdu. Nejvíc jsem se nakonec dozvěděl o sobě.

Koho na tom seznamu nakonec mám, zveřejňovat nebudu. Tak daleko moje upřímnost nesahá. A nemyslím si ani, že by vás to zajímalo nebo že by pro vás můj seznam byl něčím pozoruhodný. Mám jinou radu. Napište si svůj.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené