Hlavní obsah

Chili z MasterChefa: Bála jsem se, jak budou reagovat rodiče

Foto: Expres FM

Finalistka MasterChefa Chili byla hostem Ranního klubu.

Reklama

11. 6. 2020 19:00

Hostem Ranního klubu rádia Expres FM byla finalistka soutěže MasterChef Ta Thuy Dung, které nikdo neřekne jinak než Chili.

Článek

Celý rozhovor si můžete poslechnout v audiu výše.

Kdy tě napadlo, že bys mohla zpívat i jinak, než že si zpíváš doma?

Já vždycky říkám, že jsem se naučila zpívat dřív, než jsem se naučila chodit. Úplně odmalička, vždycky mě to strašně táhlo k hudbě a možná, kdy jsem si uvědomila, že to můžu dělat. Takže asi až v dospělosti, kdy jsem asi poprvé někde vystoupila a lidé mi řekli: „Hele, jako není to zas tak úplně špatné.“

A nutili tě třeba doma, aby ses účastnila ve škole takových těch soutěží recitace, nebo to nechávali na tobě, jestli si to vybereš?

Právě naopak, naši, přísní vietnamští rodiče, tak spíš chtěli, abych se učila a úplně mě nepodporovali tady v takových aktivitách. Protože když jsi zpěvák, tak ne každý se uživí zpěvem.

A co vaření? Podporovali tě v tom? Nebo si všimli, že jsi šikovná v kuchyni nebo říkali: „Hele, to je sice hezké, ale běž se učit.“

K vaření mě přivedla moje vášeň k jídlu, a to už odmalička. Naši věděli, že jsem se hrozně motala v kuchyni a pak k vaření to byl jen krůček navíc.

A proč sis vybrala MasterChef a ne SuperStar?

To je strašně dobrá otázka. To bylo na popud kamaráda Martina. Protože miluji vaření a říkala jsem si, že vaření je něco, v čem si nejsem jistá v kramflecích. A mně se strašně líbí, že se člověk pouští do něčeho, v čem není až tak dobrý. A říkala jsem si: „Ty jo, jako SuperStar, zpívání, jako sice dobré, ale ten MasterChef, pokud bych se do toho pustila, ať už to vyjde nebo nevyjde, tak prostě se minimálně zlepším v téhle oblasti.“

Ale vlastně mě tam ale nakonec přihlásil kamarád Martin, protože mě by to vůbec nenapadlo.

Chili, byla jsi nakonec ráda, že tě do toho kamarádi dotlačili? Nebo jsi říkala: „Ty jo, to je za trest.“

Tak samozřejmě ze začátku jsem si říkala: „To jste se úplně zbláznili.“ Ale teď jsem vděčná za to, že jsem do toho šla, protože to byla neuvěřitelná jízda. A když se kouknu na to, co jsem uměla předtím a co teď, tak minimálně je to super kvůli tomu, že jsem se hodně zlepšila ve vaření.

Chtěla jsem si soutěž užít a nemyslet na to, co bude

A věděla jsi to po tom prvním kole hned, že to bylo dobře, nebo jsi na to přicházela až během té doby, co jsi postupovala dál a co jsi vydržela v soutěži?

V momentě, kdy jsem se rozhodla, že půjdu do soutěže, tak jsem si říkala, že ta moje filozofie bude taková, že si to prostě užiji, každý ten moment, a udělám úplně všechno, co bude v mých silách. A také nebudu prostě moc přemýšlet o následcích a o tom, co na to řeknou rodiče.

Jaké následky? Že tě vydědí nebo co?

Já mám velmi specifický smysl pro humor a nevěděla jsem, jak budou reagovat naši, protože, jak říkám -  asijští rodiče pořád doufají, že jejich děti budou doktoři, právníci a tak. A tohle já jsem nikdy úplně nebyla. Takže jsem se bála, jak budou reagovat na to, že budu v televizi a budu tam něco říkat. Ale nakonec vlastně naši přišli i na casting.

Byly ty reakce pak jiné? Že by ti řekli: „Nemusíš být ta právnička, nemusíš být ministr zahraničí. Tak se tomu věnuj.“

Myslím, že ten zlomový bod byl, když jsem je přivezla na ten casting, když s tím souhlasili, protože ten den jsem tam měla, myslím, nějakých 18 kamarádů. A rodiče přišli a přesvědčili se o tom, že opravdu mám reálné kamarády, že jsou to lidé, kteří mě podporují v tom, co mě baví, a řekli si: „Ty jo, ta naše holka není tak špatná, není tak marná.“ Což je pro mě jako pro polovietnamské dítě úspěch. Když rodiče řeknou: „Nejsi tak marná.“

Mě by jenom zajímalo, protože ty jsi řekla: „Je to show. Myslím si, že si to někdy lidé neuvědomují, že je to pořád reality show.“ Jak moc jako máš pocit z toho, že je to fakt o vaření a zároveň je to nějaká show, že to třeba lidé kritizují, že tam zůstávají lidé, kteří přitahují diváky, ale třeba nevaří až tak dobře, ale samozřejmě ty v televizi nikdy nevíš, jak to chutná… Vždycky postoupí ten, kdo to nejlíp uvařil? Nebo jsou tam i nějaké takovéhle reality show machinace?

Myslím, že je to kombinace obojího. Samozřejmě my jako soutěžící, když jsme byli přímo v soutěži, tak jsme měli pocit, že to je opravdu o vaření a že porotci se opravdu rozhodují na základě toho, jak ten pokrm chutná. Takže já jsem o tom nikdy nepochybovala, ale stále jsme si uvědomovali, že to je show, a je tam přesně to drama, je to napsané tak, aby to z lidí vytáhlo emoce.

A také je to o štěstí, víceméně každý kuchař je silný v jiné oblasti a je to strašně moc o tom, co dostaneš za recept, v jaké výzvě jsi.

Finalistka kuchařské soutěže ve studiu rádia Expres FM. (Video: Expres FM)

My jsme se mimo mikrofon bavili, jak to vypadá ve vietnamské rodině, když se řeší vztahy, ty jsi říkala, že není úplně standardní, aby rodiče schválili v uvozovkách partnera, který není ze stejné komunity. Jak to bylo u tebe, když jsi přivedla partnera, kamaráda, to je jedno, jak to nazveme, jak vlastně reagovali vietnamští rodiče na tuhle kombinaci?

Je to individuální. Rodiče kamarádů, kteří jsou tady v Čechách už dlouho, tak to tolik neřeší. Znám kamarády, jejichž rodiče preferují, aby si syn nebo dcera vzali někoho z komunity. U našich to bylo tak, že jsou naštěstí v tomhle o něco liberálnější. Takže jim nevadilo, že jsem si přivedla domů českého kluka.

A komentovali to nějak?

Já si myslím, že první komentář mojí mámy byl: „Hele, tak jestli se tady obětoval, tak za mě cajk.“

A ty máš bráchu. A jak to funguje opačně, když si kluk přivede třeba holku, která není z komunity?

Tak brácha teď chodí s Češkou a naši jsou s tím teď také v pohodě, ale vietnamští rodiče jsou u kluků trošku náročnější. Chtěli by, aby jejich syn měl vietnamskou holku, protože Vietnamky jsou takové, nebo aspoň se to traduje u nás v komunitě, že jsou takové benevolentní, submisivní, jsou hodně pracovité.

Ale tvoje máma tomu úplně neodpovídá tomu popisu, jak to tak poslouchám.

Moje mamka je výjimka.

A to třeba platí i u vás, takzvaných banánových dětí, které mají už vlastně evropské, české vychování, že jste pořád submisivní? Jako ty ne, ale třeba ostatní holky.

Já jsem velmi špatný příklad, ale myslím si, že samozřejmě Vietnamky, co tady vyrůstaly v Čechách, tak už jsou hodně ovlivněné i tady českou kulturou, tak asi už to nebudou úplně ty typické Vietnamky - něžné, submisivní. Ale samozřejmě furt mají vietnamské rodiče, kteří je vedou k nějakým hodnotám. Vietnamská dívka, když přijede na návštěvu ke svému příteli, tak je považované za samozřejmost, že jde okamžitě do kuchyně a zeptá se, jestli nepotřebují s něčím pomoct, a pomůže s úklidem.

Byla jsi třeba citlivá na to, když jsi šla po Praze a někdo řekl: „Hele, tamhleta Japonka nebo Číňanka.“ Vadí ti to, že lidé nedokážou vlastně jako rozeznat, že někdo jiný je Vietnamec, někdo Číňan, Tchajwanec? Nebo si říkáš: „Tak oni to ani nemůžou vědět.“

No, cosi budeme. Tak jsme si hodně podobní a přece jenom ta různorodost mezi Asiaty je mnohem menší než tady u vás. Mně to vůbec nevadí, já naprosto chápu, nedokážu si představit, že bych něco takového mohla brát osobně, takže chápu.

A jak to teda funguje teď, když jsi byla v televizi, tak lidé tě poznávají, nebo vlastně nedokážou tě rozeznat od jiných Vietnamek? Jak to teď funguje vlastně s popularitou u Vietnamců?

Naopak, já to mám tak, že když mě někdo pozná a moc se mi to nehodí, že spěchám, tak řeknu: „To nejsem já, to byla jiná. My jsme si podobné.“

Ještě můžeš začít mluvit vietnamsky.

Tohle zkouším většinou na revizory.

Vraťme se hypoteticky k tomu, kdybys měla svoji restauraci nebo bistro, teď jsou moderní spíš bistra, bylo by to spíš o kuchyni, o které jsme se bavili spolu, o té vietnamské nebo asijské, nebo bys to chtěla udělat naopak, řekněme jinak? V podstatě to, že jsi Vietnamka neznamená, že tady budou jenom vietnamská jídla. Co ti je blíž?

No, kdybych měla svoje vlastní bistříčko, tak si myslím, že bych tam asi servírovala takovou tu, já tomu říkám „asian confusion“. Mělo by to asi základ v asijské kuchyni, ale mně se právě líbí to, že můžu kombinovat asijskou kuchyni s nějakými evropskými prvky a ingrediencemi. To je to, co mě baví, jsem v kuchyni takový rebel.

Já osobně také miluji italskou kuchyni, ale vadí mi, když už ta italská kuchyně je tak předělaná, že tam to, co já mám rád, už ani ve finále nenajdu. Že carbonara chutná jinak, aglio olio chutná trošku jinak, než jsem zvyklý. Ty bys pořád držela ten základ anebo bys chtěla dělat úplně něco jiného?

Já si myslím, že to jsou vždycky ty dva směry, protože jedni chtějí právě autentickou, úplně pravou kuchyni a pak jsou takoví ti rebelové, co hodně experimentují, jako já. Já bych asi šla spíš tou cestou, že by tam byly jenom základy, ale hodně bych to asi kombinovala, protože mně se hodně líbí právě ty bláznivé kombinace, experimentování. A v tomhletom jsem podobný blázen jako Přemek Forejt, takže by to asi nebylo úplně přesně pro takové příznivce autenticity, jako jsi ty. Ale já si myslím, že tady je autentická kuchyně asijská, takže už je tady taková, vlastně ji najdeš na každém rohu tady v Praze. Je toho hodně a já si myslím, já teda mám obrovský respekt pro tradiční vaření, pro tradiční recepty, které znám od maminky, od babiček, ale myslím si, že to má spíš místo ve Vietnamu, protože tam je ta autenticita, tam máš i tu kulturu, prostředí, tu atmosféru, a když jsi tady, tak chci využít toho, že jsem tady vyrůstala v nějaké jiné kultuře, evropské kultuře…

Umíš uvařit i svíčkovou?

Samozřejmě. Jak říkám, moje první nějaké zkušenosti v kuchyni, první krůčky začínaly u české kuchyně, protože české tetičky a paní, co pracovaly u nás u rodičů v krámku, tak se mnou sdílely svoje rodinné recepty. Takže paradoxně já jako Vietnamka jsem začínala u českých klasik. A svíčkovou umím.

Co máš nejraději z české klasiky?

Já miluji svíčkovou, guláš, kulajdu. A pak miluji prostě chleba s máslem, já jsem za tím nepřišla na nic lepšího. Mě se ptali i v MasterChefovi, co je moje oblíbená svačina a co bych na ní zlepšila, a já jsem řekla, že moje oblíbená svačina je chleba s máslem a že to zlepšit prostě jako nejde.

Já bych to přece jen zlepšil. Já bych to posolil.

Posolil, ano, ano. Přesně tak.

Ty děláš americký fotbal, jak ses dostala k americkému fotbalu?

K tomu se váže taková historka, já jsem vlastně vůbec nevěděla o tom, jako mnozí, že existuje ženský americký fotbal tady v Čechách, a bylo to před asi čtyřmi lety. To jsem jednoho dne takhle šla vlastně po IPáku na nějakou sportovní přednášku, měla jsem na sobě legíny a najednou jsem viděla bandu holek oblečenou právě ve výstroji, jak znáš z filmů, helmy, všechno, zrovna holky rozdávaly náborové letáčky.

Což není na I. P. Pavlova úplně běžné, to nepotkáváš každý den.

I když tam potkáváš leccos. A když mě viděli, tak normálně takhle přišli přes ulici a koukli se na mě a řekli: „Hele, tahle stehna, ta by se nám hodila.“ No, takže to byla láska na první pohled a přišla jsem a už jsem nikdy neodešla.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
MasterChef

Doporučované