Hlavní obsah

Češi neumějí prodat svou práci. Světové srovnání ukazuje krutou pravdu

Reklama

20. 4. 14:09

Krácení pracovní doby je trend vyspělé Evropy. Nevyhne se ani Česku, kde lidé třeba oproti Němcům tráví ročně v práci stovky hodin navíc.

Článek

Nejproduktivnější ekonomiky mají poměrně krátký pracovní týden. První Lucemburčané pracují týdně v průměru 29 hodin a třetí Norové, šestí Dáni a devátí Nizozemci dokonce něco málo přes 27 hodin.

Pracující v bohatších zemích mají tendenci pracovat méně hodin než v zemích chudších. Je tomu tak proto, že v bohatších zemích dokážou za každou hodinu práce vyprodukovat více, což se promítá do vyšších příjmů a schopnosti méně pracovat.

Graf ukazuje na vertikální ose vývoj roční HDP na hlavu v dolarech v korelaci s odpracovanými hodinami za rok, které jsou zobrazeny na horizontále. Je z něj jednoznačně patrný trend bohatších zemí ke zkracování pracovní doby. Vývoj v čase se přehraje po stisknutí tlačítka play. První vizualizace obsahuje evropské země včetně Turecka a Ruska, větší rozsah je pak zachycen ve druhém grafu (níže v článku), kde je zobrazeno více než šedesát zemí světa.

Pracuji déle, měl/a bych toho také víc udělat. Víc vydělat. Mít se lépe. Zhruba takhle vypadá prvotní představa, pokud se nezohlední známý zákon klesajících výnosů: přírůstky vyprodukované práce totiž vůbec nemusí odpovídat vynaloženému času. Naopak s prodlužující se pracovní dobou klesá soustředěnost, upadá nadšení i motivace a zvyšuje se únava. Jinými slovy, se vzrůstajícím počtem odpracovaných hodin může rychle klesat produktivita.

Česko kulhá za vyspělým světem

A právě produktivita práce se aktuálně v Česku v porovnání s dalšími vyspělými zeměmi pohybuje relativně nízko. Je to vidět na posledních datech za vybrané země, která vycházejí z Mezinárodního měnového fondu a Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj a srovnávají produktivitu (v dolarech) na osobu za hodinu.

Tentokrát velikost bodu neodpovídá populaci, ale velikosti pracovní produktivity.

Kratší pracovní doba – proč ne?

Pandemie koronaviru a s ní spojené změny přinášejí i nové pohledy na ekonomiku a zaměstnanost. S jedním takovým přišla španělská vláda, která se chystá spustit pilotní projekt na čtyřdenní pracovní týden. Stejné zprávy se objevily už loni na jaře z Nového Zélandu.

Jako možné řešení pro dobu následující po opakovaných lockdownech navrhla čtyřdenní pracovní týden i skupina britských labouristů.

Podle Joea Rylea z britské 4-Day Week Campaign „roste popularita i dynamika tohoto konceptu od chvíle, kdy udeřil koronavirus“. Náhlý přesun lidí k práci z domova „mnohým otevřel oči a zjistili, že změna je možná a může k ní dojít velmi rychle, pokud ji chceme“. Tím, že lidé tráví více času doma, si podle něj znovu uvědomili, co je v jejich životě důležité.

Britský think tank Autonomy v prosinci spočítal, že přechod ke čtyřdennímu pracovnímu týdnu by stál mezi 1,4 až 2 miliardami liber ročně. Pokud by k němu ale stát přistoupil, vzniklo by zároveň 45 000 až 59 tisíc nových pracovních míst, čímž by se ušetřily sociální dávky.

Kratší pracovní doba samozřejmě automaticky nemusí vést k vyšší produktivitě. Ta závisí nejen na úsilí a motivaci pracovníků, ale také na úrovni vzdělání a technologií, která je v bohatších zemích přirozeně vyšší.

Z analýzy ekonoma Aleše Michla plyne, že ochota k přijímání nových technologií se u českých firem dlouhodobě pohybuje na úrovni téměř 90 % Německa. Důvodem je nízká míra jejich praktického využití způsobená zejména nedostatečnou podporou při jejich zavádění a nízkou motivací zaměstnanců je aktivně používat.

Česko pracuje osm hodin denně více než 100 let

Může v tom Česko hledat inspiraci? Podle šéfa Českomoravské konfederace odborových vzkazů Josefa Středuly jistě ano, byť je zahraniční zkušenost hůře přenosná. „Co se týče délky pracovní doby, osm hodin bylo uzákoněno před více než sto lety jako jeden z prvních zákonů nově vzniklé Československé republiky a od té doby se to nezměnilo,“ říká Josef Středula. „V sedmdesáti procentech firem, se kterými uzavíráme kolektivní smlouvy, je už zkrácená pracovní doba realitou,“ dodává.

Další zkracování pracovní doby by se mělo odvíjet dál právě od kolektivního vyjednávání, i když si odbory do budoucna umějí představit i příslušný zákon.

Jsou kvůli delší době v práci čeští pracovníci přepracovaní? „Když se podíváme na délku pracovní doby a intenzitu práce v mezinárodním porovnání, tak určitě. Mají delší pracovní týden, takže ve srovnání se svými kolegy z Německa odpracují během čtyřiceti let své pracovní kariéry deset let navíc.“

Československo uzákonilo osmihodinové pracovní podmínky zákonem číslo 91 už 19. prosince 1918. „Skutečná délka pracovní doby nesmí přesáhnout více než osm hodin ve čtyřiadvaceti hodinách nebo nejvýše čtyřicet osm hodin týdně,“ říkal zákon.

💪 Počátkem 18. století pracovali dělníci v průmyslu až 16 hodin denně, roční rozsah pracovní doby činil přes 3000 hodin.

💪 V první polovině 19. století byla pracovní doba 12 až 14 hodin.

💪 Před první světovou válkou se pak ve většině států pracovalo 10 až 12 hodin denně.

Kdo pracuje víc, Švýcarsko, nebo Kambodža?

Mezi vysokou produktivitou pracujících a ročními odpracovanými hodinami existuje přímá korelace – a platí nejen v Evropě, ale celosvětově.

Lze pozorovat velké nerovnosti mezi jednotlivými zeměmi i celými regiony. Lidé ve Švýcarsku, jedné z nejbohatších zemí světa, mají průměrný příjem, který je více než 20krát vyšší než u lidí v Kambodži, a – logicky – život v těchto dvou zemích vypadá zcela jinak.

Takové rozdíly v prosperitě pak přinášejí přirozenou otázku: kdo pracuje více, lidé v bohatších zemích, jako je Švýcarsko, nebo v chudších, jako je Kambodža? Při pohledu na dostupné údaje je odpověď jasná, pracující v chudších zemích mají ve skutečnosti tendenci pracovat více a někdy dokonce mnohem více.

Země s nejnižší produktivitou se nacházejí v dolní polovině grafu. V dolním pravém kvadrantu strávili lidé v práci delší dobu a produkovali relativně nízké množství HDP na obyvatele.

Země s vysokou produktivitou jsou v horní polovině grafu. V horním levém kvadrantu jsou pak země, které produkují větší HDP na obyvatele, ovšem za kratší dobu. Poměr mezi těmito dvěma faktory vede k vysoké celkové produktivitě, protože HDP na obyvatele se dělí menším počtem odpracovaných hodin. I když dvě země mají podobnou úroveň HDP na obyvatele, země, která produkuje tuto úroveň HDP za malý počet hodin, má vyšší skóre produktivity.

Země jako Kambodža nebo Myanmar (v pravém dolním rohu grafu) mají jedny z nejnižších HDP na obyvatele, ale nejvyšší pracovní dobu. V Kambodži průměrný pracovník věnuje každý rok 2456 hodin, což je o téměř 900 hodin více než ve Švýcarsku (1 590 hodin) v levém horním rohu grafu. Těchto 900 hodin pro kambodžské pracovníky znamená delší pracovní dny a mnohem méně volných dní.

Které země tedy mohou tvrdit, že mají nejlepší pracující? Data naznačují, že západní země mají tendenci pracovat méně hodin a produkovat více HDP na obyvatele ve srovnání se zbytkem světa, což vede k výrazně vyšší úrovni produktivity na osobu a hodinu. To může být způsobeno negativní korelací mezi počtem odpracovaných hodin za rok a produktivitou.

Trend vysokého počtu odpracovaných hodin za rok a nízké produktivity zejména v nezápadních zemích však může být způsoben jinými faktory, jako je nižší úroveň rozvoje nebo nedostatečný přístup k technologiím.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované