Hlavní obsah

Deník Miloše Čermáka: Tečka na konec nepatří, ale může tam být trpaslík

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz

Jestli chcete, někdy vám ho půjčím.

Reklama

27. 8. 2020 18:00

Vědci zjistili, že ptáci zpívají ze stejných důvodů jako my. A že Robinsonům na pustých ostrovech rostou vousy čím dál tím rychleji.

Článek

Poměrně překvapivou informaci vnesl do veřejného prostoru (rozuměj na sociální média) článek v britském tisku z minulého týdne.

Podle něj dnes příslušníci tzv. generace Z (narození mezi roky 1996 a 2015) nepoužívají v textových zprávách tečku na konci věty. A když zprávu s tečkou za větou sami dostanou, vnímají to jako nezdvořilé a arogantní.

Tečka pomyslně UKONČUJE konverzaci, a podle dnešních teenagerů by se to nemělo dít tímto způsobem.

Hm, zajímavé.

Trochu jsem googloval a dohledal i další pravidla, doufám, že je budete považovat za užitečná.

.. neboli dvě tečky jsou naopak velmi empatické, protože vyjadřují ochotu v konverzaci aktivně pokračovat. Říkají: „hele, já se nad tím ještě zamyslím, a ty udělej to samé, a brzo si napíšeme, co jsme vymysleli“. Tedy, nevím, jestli jsem se nenechal příliš unést … ale plus mínus to znamená tohle.

… ovšem pozor, tři tečky jsou zase spíš negativní, lépe řečeno signalizují rozpaky a nejistotu, a pokud se takto označenému tématu budeme nadále věnovat, tak s nejvyšší opatrností.

Anebo nic! Ano, žádná interpunkce je možná řešením pro dnešní dobu a pro zmatené lidi středního věku, kteří by si rádi psali se svými dětmi.

Když napíšete textovou zprávu bez teček a čárek, znamená to, že jste naprosto v pohodě a vyklidnění („cool“, jak by řekly vaše děti) a že z obsahu dotyčné zprávy neděláte žádnou vědu.

Rada: pokud chcete sdělit dětem něco opravdu důležitého, pište normálně s čárkami a s tečkou na konci. Předejdete jejich dodatečným výmluvám, že jste to nemysleli tak úplně vážně.

Nepoužívat interpunkci je mimochodem dobré i proto, že nenasekáte do zprávy zbytečné chyby. Lingvisté říkají, že v evropských jazycích existují v podstatě dva zavedené systémy, jak dělat čárky ve větách.

Jeden je v angličtině či francouzštině a spočívá v tom, že v podstatě děláte čárky tam, kde na to máte náladu. Druhý systém je mimo jiné v češtině, němčině nebo ruštině, a tam - jak ze zmíněných dvou jazyků vedle češtiny asi vyplývá - panuje přísnost.

Oddělují se věty vedlejší, a to zásadně, a neexistuje, abyste měli ve větě dvě slovesa, která nejsou v infinitivu, a nebyla oddělená čárkou nebo spojkou. To si říkáte o problémy.

Ale zpátky k novým poznatkům. Je jich víc. A jakkoli není jasné, nakolik jsou opravdu univerzální, a do jaké míry jsou produktem pobaveného úžasu nás starších, měli bychom jim věnovat pozornost. Nestojím o to, abych po vydání tohoto textu dostával zprávy, ve kterých budou ,, (dvě čárky) nebo dokonce ,,, (tři čárky!). Ty totiž dávají najevo nepohodlí a rozladěnost.

Vím, je to složité, a taky se mi stýská po dávných dobách, kdy nejkontroverznější interpunkcí byl středník. Neměl jsem ho nikdy moc rád, asi i proto, že na české klávesnici je špatně přístupný a dělá se obtížně.

Na druhou stranu se mi líbilo to, že tok psaní vytrhává z běžného rytmu a upozorňuje čtenáře na to, že by se měl aspoň na milisekundu zarazit a zbystřit. V tomto kontextu jsem ho v češtině nahrazoval dvojtečkou.

Mé rozpaky ovšem nejsou nic proti nenávisti slavného amerického spisovatele Kurta Vonneguta, který o střednících napsal: „Jsou hermafroditními transvestity, kteří neznamenají vůbec nic. Jediné, co říkají, je to, že jste chodili na vysokou školu.“

Končím tuto část textu smířlivě, bez teatrálního gesta, a tudíž bez tečky na konci věty (čímž na to upozorňuju zejména editora v redakci Seznam Zpráv, aby mi svým zásahem nepokazil pointu), rozumíte

Končím, tečka!

Celkem revoluční objev učinila bioložka Lauren Ritersová z americké Univerzity Madison-Wisconsin. Zjistila, že ptáci mohou zpívat pro radost.

Až dosud se vědci domnívali, že si tak vymezují území, nebo hledají sexuálního partnera, případně varují ostatní před nebezpečím. Zkrátka že si nikdy nezpívají JEN TAK. Ovšem chyba lávky!

Studie provedená na evropských špačcích ukázala, že někdy zpívají prostě proto, že se cítí dobře a že si příjemný pocit chtějí udržet. Tedy skoro jako lidé, byť ti nejčastěji zpívají cestou domů, tedy mezi stavem, kdy jim bylo hodně dobře, a stavem, kdy jim bude naopak špatně. Ale to nechme být.

Pro radost zpívají špačci a zřejmě i ostatní zpěvní ptáci společně. A jak poznáte, až vás ráno vzbudí na větvi před otevřeným oknem, že jsou v dobré náladě, a nejde jim o sex?

I na to má Ritterová odpověď: v takovém případě je zpěv ptáků melodický, ale zároveň neuspořádaný a hravý. Jinak řečeno, zní jako moderní jazz.

Evropští špačci zpívají ze samé radosti.

Mám rád přírodovědce, zvlášť ty, kteří se i v dnešní nervózní době zabývají něčím poetickým a zdánlivě nedůležitým. Nadchla mě historka v nekrologu nedávno zesnulého britského endokrinologa Geralda Lincolna.

Ten mimo jiné přišel na to, že když muži myslí na sex, stačí to k tomu, aby se v jejich těle zvýšila hladina testosteronu. A přišel na to legračním způsobem: jako doktorand pozoroval v šedesátých letech páření jelenů na ostrově Rùm na skotských Hebridách.

Byl tam sám, a jak si asi dovedete představit, kromě jelenů tam nebylo moc jiné zábavy. Takže Lincoln žil poměrně nudným, nevzrušivým způsobem života. A všiml si zajímavé věci: čím delší čas uplynul od jeho setkání s přítelkyní, tím měl pocit, že mu rychleji rostou vousy.

A protože by přírodovědec, šel na to naprosto vědecky. Pravidelně se holil a vousy vážil na přesných vahách. Hypotéza se potvrdila. Čím delší doba uplynula od posledního pohlavního styku, a čím intenzivněji tím pádem na sex myslel, tím vousy rostly rychleji!

Důležitý objev se tak nakonec netýkal jelenů, ale jeho samotného. Byl tak důležitý, že článek o tom přijal renomovaný časopis Nature. Což mělo ještě jednu vtipnou dohru. Proti všem akademickým zvyklostem byl otištěn anonymně, samozřejmě s patřičným vysvětlením.

A důvod? Lincoln nechtěl rozčílit svou matku informací, že má se svou přítelkyní sex už před svatbou. Inu, krásná doba generace tzv. babyboomers!

Jelen významně přispěl k lidskému poznání.

Řekl jsem: „A pak mě napadlo, že …“

Přerušil mě: „Ne, to nechceš.“

Povzdychl jsem si a zmlknul. Chvíli jsem ještě o své myšlence přemýšlel.

„Víš, já si opravdu myslím, že by to mohlo být fakt vtipné. A taky …“

„Ne, to nechceš.“

„A že bych aspoň napsal na Twitter …“

Zavrtěl hlavou.

„Ani když slíbím, že to smažu, kdyby …?“

Podíval se na mě, a tentokrát stále klidně, ale opravdu důrazně prohlásil: „To nechceš. Protože nechceš komentovat nic, co se týká toho člověka. A už vůbec ne, když si zlomí ruku.“

Ach jo, byl jsem docela otrávený, protože tohle byla vážně příležitost ukázat, že mám pod čepicí, jak se lidově říká. Prostě že umím udělat pořádný vtip, jestli mi rozumíte.

Ale můj trpaslík, který hlídá, abych na sociální média nepsal nic o Miloši Zemanovi, protože jako nadpřirozená bytost ví, že z toho ještě nikdy nevzešlo nic dobrého, je neoblomný.

Jestli chcete, někdy vám ho půjčím.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované