Hlavní obsah

Deník z nemocnice: Sestra vyšla a my hned pochopili. Umřel další pacient

Foto: Jan Novák, Seznam Zprávy

Zátěž je psychická i fyzická. Covidoví pacienti mají rychlý, těžký a hlavně nevyzpytatelný průběh nemoci, napsal po víkendu dobrovolník do svého deníku.

Reklama

19. 10. 11:30

Reportér Seznam Zpráv popisuje zblízka práci lékařů a sester v jedné z nejvytíženějších nemocnic v republice.

Článek

Uherskohradišťsko, region s největšími nárůsty lidí nakažených covidem-19 posledních týdnů.

Zdravotní personál v místní nemocnici pracuje na hraně svých možností. Vedení už zveřejnilo výzvu, v níž žádá dobrovolníky o výpomoc.

Přihlásil jsem se. Jmenuji se Jan Novák a toto je druhý zápis v mém deníku. Píšu o nedělní službě na covidovém oddělení „K“.

Ranní poplach

Už od začátku směny to nevypadalo dobře.

Stav tří pacientů se přes noc výrazně zhoršil. Už kolem půl sedmé ráno se oddělením rozezněl varovný bzučák. Pacientce na dvojce nebezpečně vystoupal tlak. Nejprve 190/60, pak už 200/50. Sestřičky hned volaly primáře, ten přiběhl, navlékl se do ochranného oděvu a zmizel v pokoji s ohroženou pacientkou.

Sanitářka Ivana Bittnerová, které jsem s pacientkou ještě před chvílí na pokoji pomáhal, mě uklidňuje. „Co se naše oddělení změnilo na covidové, máme poplachů čím dál víc,“ říká. „Problém je, že jsou naprosto nepředvídatelné,“ naráží na to, jak rychle a nebývale silně dokáže covid-19 zaútočit.

Primář Vladimír Okénka vychází z pokoje. Ve tváři má obrovskou únavu. „Je toho na nás moc,“ utrousí a začíná vypisovat papíry s tím, že někteří pacienti odsud budou muset na JIP nebo na ARO. Nutně potřebují plicní ventilaci.

Primář kvůli tomu musí nejdříve obvolat kolegy, jestli a případně kde mají místo. Přesto se zkouším ptát. Jak mu je, když se mu před měsícem de facto změnili pacienti na jeho oddělení? Když najednou neřeší srdeční, ale respirační potíže?

„Hrozně,“ říká primář. „Zátěž je psychická i fyzická. Covidoví pacienti mají rychlý, těžký a hlavně nevyzpytatelný průběh nemoci. Jejich stav se mění z hodiny na hodinu.“ říká primář interny. „Nikdo neví, co s nimi covid-19 provede.“

Foto: Jan Novák, Seznam Zprávy

V několika vrstvách ochranného oblečení je i při pouhém mytí nádobí pekelné vedro. Špatně se dýchá. Pacientům asi připadáme spíš jako kosmonauti.

O slibech od Babiše

Na delší povídání nemáme s primářem čas.

On zařizuje převoz pacientů a já se zase snažím být jakkoliv užitečný sestřičkám. Nejprve zaběhnu se vzorky krve a moči do hematologické a mikrobiologické laboratoře. Pak pomáhám během ranní hygieny s pacienty, doplňuji zásoby prostěradel, dezinfekcí, ubrousků v pokojích.

Následuje snídaně. Nejprve ji pomáhám chystat, pak myji přímo v pokojích nádobí. Nic kontaminovaného se totiž nesmí dostat ven. V několika vrstvách ochranného oblečení je i při tom mytí nádobí pekelné vedro. Špatně se dýchá. Pacientům asi připadáme spíš jako kosmonauti. Navíc musíme přes respirátory spíš křičet, aby nám bylo rozumět.

Obhospodařit po ránu jedenáct pacientů trvá zhruba tři hodiny. Pak mají sestřičky chvilku oddych. Jsou rády, že sedí.

Nějak se řeč stočí na politiku, zdravotnictví a platy. Vzpomenu si na mimořádnou covidovou prémii, kterou premiér Babiš a tehdejší ministr zdravotnictví Vojtěch na jaře zdravotníkům slíbili.

„Nic jsme nedostali. Drtí nás druhá vlna, práce nad hlavu, ale zůstalo jen u planých slibů,“ kroutí jedna ze sestřiček hlavou. Vzápětí mě ale prosí, abych nepsal její jméno. Říká, že nechce mít problémy.

Povídáme si dál a zjišťuji, že všechny zdejší sestřičky mají už od dubna plány, jak se slíbenými penězi naložit. Kdyby je tedy měly.

Jedna by nakoupila dárky dětem a vnoučkům k Vánocům. Další by ráda vyměnila všechny dveře v baráku, třetí by si je ušetřila na později. Jenže na účtu nejsou, takže jsou to jen plány, povzdechnou si.

Ptám se na to Petra Sládka, ředitele nemocnice. „Budou,“ slibuje. „Zdravotní personál by měl prémie dostat nejpozději v polovině listopadu. Až vláda pošle peníze na nemocniční účet.“

Blbci na náměstí

Po krátkém snění se jde zase do práce.

Úklid, hygiena, podávání léků, nasazování infuzních setů. Čtyřiapadesátiletého pacienta, který mi v sobotu říkal, že byl dosud zdravý a v nemocnici je poprvé, odvážíme na ARO. Kyslíková maska mu přestala stačit. Potřebuje plicní ventilaci. O hodinu později odvážíme dalšího muže zhruba se stejném věku. Tentokrát na JIP.

Vracíme se s prázdnou postelí, když mi na mobilu pípne zpráva, že policie rozhání demonstranty na Staroměstském náměstí. Nevěříme vlastním očím. Pro nás na zcela izolovaném covidovém oddělení jsou to obrázky jako z jiného světa. Sestřičky neviděly své nejbližší rodinné příslušníky týdny i měsíce, protože se bojí, že je mohou nakazit, a tady stovky lidí pohromadě bez roušek…

Jedna ze sestřiček si všimne, že protestující jsou mladí lidé. „Jen bych těm blbcům chtěla vzkázat, že na našem oddělení leží žena, ročník 1978. Dnes převezli na ARO muže, ročník 1986.“

Zvuk, který drásá

To nejhorší přijde pak.

Sestřičku Annu vidím vycházet ze dvojky, právě když se chystám vynést odpadky z pokoje. Nepromluví. Jen zavrtí hlavou, sklopí oči a my všichni na oddělení pochopíme.

Následuje ticho a je dlouhé.

„Je toho na mě moc. Tolik lidí odchází. Člověk na to není zvyklý,“ šeptne pak sanitářka Ivana.

Navlékne si ochranný plášť, ochranný oblek, návlek na boty, síťku na hlavu, na respirátor roušku, štít, dvoje gumové rukavice a vytahuje velký černý gumový pytel.

Slyším zapínání zipu. Je to nervydrásající zvuk.

Text jsme aktualizovali o novou informaci, podle níž se u jednoho z pacientů, o nichž se zmiňoval personál, onemocnění covid-19 neprokázalo. Šlo o muže ročník 1990.

Předchozí díl zápisků našeho reportéra:

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené