Hlavní obsah

Devět žen proti Cimickému. Nabídl pomoc, pak začalo osahávání, popisují

Foto: ČTK

Psychiatr Jan Cimický na archivním snímku z roku 1993.

Reklama

9. 11. 18:15

Seznam Zprávy přinášejí výpověď dalších devíti žen, které tvrdí, že je sexuálně napadl psychiatr Jan Cimický. Jeho chování v roli lékaře už prověřuje policie, která vyzvala, aby se jí případné oběti ozvaly.

Článek

Navzájem se neznají a jejich příběhy dosud nebyly medializované. Redaktor Seznam Zpráv se s nimi osobně setkal a ověřil si jejich identitu, stejně jako to, že stejný příběh už ženy před lety vyprávěly svým blízkým.

Nejstarší a nejmladší příběh od sebe dělí takřka třicet let, přesto jsou si v mnoha podrobnostech velice podobné, především v popisu chování psychiatra Cimického. Všechny tyto ženy říkají, že se nechtějí zviditelnit, proto ostatně trvají na anonymitě. Proč se rozhodly promluvit až teď? Rozčílilo je, že by měl Cimický dostat státní vyznamenání.

Stejně důležité pro ně bylo zastat se herečky Jany Fabiánové, která o napadení jako první veřejně promluvila, což Cimický popřel a nedůvěru jí projevila i část veřejnosti.

A proč mlčely tenkrát? Všechny to popisují stejně. Byly mladé, styděly se za svoji zkušenost, měly strach z autority slavného psychiatra, strach z toho, že jejich výpověď nebude věrohodná. Některé se dokonce setkávaly s nedůvěrou od svých nejbližších. Dnes jsou to vyzrálé ženy s životními zkušenostmi, které už nechtějí mlčet.

Vyjádření Jana Cimického

„Pane redaktore, právníci mi doporučili, abych se k celé kauze nevyjadřoval. Prosím o pochopení.“ – MUDr. Jan Cimický, CSc.

Kateřina

„Já byla asi jedna z prvních, už je to spoustu let. Byl to rok 1977 nebo 1978, musela bych se zeptat doktorky. Bylo mi šestnáct. Dětství jsem neměla zrovna jednoduché. Spolykala jsem nějaké prášky, odvezli mě na Bulovku a odtamtud do Bohnic. Tam mě přijímal Cimický, tenkrát mladý doktor. Byla jsem připravená na to, že tam budu dlouho, byla jsem z toho nešťastná.

Vzal mě do svého lékařského pokoje, který byl tenkrát kompletně prázdný, v rekonstrukci. Bylo to jako z hororu. A tam se to stalo. Bylo to příšerné, otřesné, hnusné, slizké, nechutné. Prostě hrozné. Přemýšlela jsem, chtěla jsem na záchod, ale on šel se mnou i na záchod. Pamatuju si to jako dneska, dokázala bych popsat i ten pokoj, jak mi ukazoval obrázky. Vrátil se z Francie, myslím, že říkal, že tam studoval. Myslel si, že když uvidím Eiffelovku… Byl to pokus o znásilnění. Osahával mě, svlékal, líbal… Já jsem se bránila.

Nakonec řekl, že mě teda pustí domů, ale že musím přijít druhý den. Druhý den jsem samozřejmě přišla, protože to byla sedmdesátá léta. Bála jsem se. Vyhrožoval, že mě nechá hledat.

Přišla jsem tam s mojí tetou, u které jsem vyrůstala, protože mi zemřela matka, a s mým bratrem, který byl o patnáct let starší. Cimický byl z toho velmi, velmi zaskočený. Já jsem se tak pousmívala, protože jsem věděla, že jsem nad ním vyhrála.

Já jsem jim to neřekla, bratrovi ani tetě. Dlouho jsem to nikomu neřekla, protože jsem se za to styděla. Dokonce jsem ani dlouho nevyhledala žádného psychiatra, protože dlouho nebyly žádné psychiatričky, jen psychiatři.

Cimický mě tehdy vtáhnul dovnitř a říká mi: ‚Příště mi sem netahej celou tvoji rodinu.‘ S tím, že mám znovu přijít. Já už jsem nikdy nepřišla a jenom jsem se do osmnácti klepala, aby si pro mě nepřijeli a nezavřeli mě tam.

Celý život ho sleduju a říkám i svým známým, co je zač. Nebylo to někde na diskotéce. Bylo to v psychiatrické léčebně, kam mě přivezli po pokusu o sebevraždu. Je to doktor a evidentně to dělal celou svoji kariéru. To mi přijde obludné.

Vnímám celou jeho kariéru a osobně si nemyslím, že je to bůhvíjaký doktor, pro psychiatrii neudělal vůbec nic, akorát se možná fotil s celebritami a občas napsal nějakou slátaninu.

Musela jsem se Fabiánové zastat. Prý ‚dělá to pro peníze, chce se zviditelnit‘. To mě zvedlo ze židle. Tehdy to bylo otřesné, já jsem na to nezapomněla dodnes.“

Jaroslava

„Neměla jsem pana doktora jako svého ošetřujícího lékaře, začala jsem k němu chodit na akupunkturu. Známá mojí maminky se o něm zmínila a já, když mi bylo čerstvě osmnáct, tedy v roce 1995, jsem k němu začala chodit.

Přišla jsem domů s informací, že se mi to úplně nezdá. Já jsem v tom věku byla poměrně dost divoká. Měla jsem po prvním sexuálním vztahu, téměř dvouletém. Měla už jsem povědomí o tom, jak na mě sahá partner, jak na mě sahá otec, a jaké to je, když na mě někdo sahá nevhodně.

Kdyby na mě někdo sahal venku, tak se oženu, fláknu ho. Zároveň ale musím říct, že v devadesátých letech a v osmnácti úplně neznáte svoje práva. Mladý člověk není na takové věci úplně připravený. Předtím jsem se s tím v životě nesetkala. Nezpůsobilo mi to nějaký obrovský šok, to říkám předem. Začala jsem si uvědomovat až po třiceti letech věku, že mě mrzí, že jsem to nijak nereportovala.

Něco se odehrálo, já jsem s tím přišla domů, ale nikdo tomu nepřikládal váhu s tím, že to jsou třeba nějaké normální metody. Vyřešila jsem to tak, že jsem tam vzala kamarádku, která měla míry 90-60-90. Samozřejmě se okamžitě také stala ‚pacientem‘. A ta to potom mojí mámě potvrdila.

Nepamatuju si všechny ty momenty. Ale jeden mi zůstal v paměti. Ležíte na lůžku, posloucháte relaxační muziku, máte v sobě XY zapíchaných jehel, člověk upadne do nějaké ho stavu, třeba u toho usne. A pan doktor přijde a probere vás tím, že šáhne na Venušin pahorek. To si nemyslím, že u takovéhle kapacity by bylo v pořádku.

Mně se nelíbil už ten první přístup. S psychiatry už jsem tehdy měla nějakou zkušenost, protože dva roky předtím zemřel můj otec a já měla pocit, že tím můj život skončil. Nelíbilo se mi, že si ke mně okamžitě sednul, chtěl, abych mu tykala, sáhl mi na kolínko a nabídnul mi becherovku. To asi není správný přístup. Následovalo osahávání.

Tenkrát jsem se zmínila jeho mladé kolegyni psycholožce, že bych byla ráda, kdyby si mě vzala pod křídla ona. Že se mi chování pana doktora nelíbí. Ona zřejmě jako mladá, nezkušená doktorka udělala tu chybu, že mu to řekla. Pak už byla reakce jen jedna. Potkala jsem ho na chodbě a on řekl: ‚Jarko, já jsem ti říkal, že s chlapy vždycky budeš mít problémy.‘ Já jsem se sebrala a prostě jsem odešla.

Později jsem zaslechla případ, kdy si na jeho chování stěžovaly nějaké patnáctileté holky. V ten moment jsem zalitovala, že jsem to neřešila. Já už jsem byla trošku vyspělejší, takže kdyby mě nějaký predátor vyloženě napadl, tak asi budu reagovat. Ale kdyby to udělal mé patnáctileté dceři, tak ho vynesu v zubech nebo ho zabiju. Tehdy jsem poprvé zalitovala, že jsem to neřešila. Ale vlastně mě ta možnost v osmnácti ani nenapadla.

Myslím, že lidé, kteří mají dostat státní vyznamenání, by měli být lidé na pravém místě. Chci se přidat k hlasu lidí, kteří mají tu samou zkušenost. On určitě píše hezké knížky, určitě mluví hezky v televizi. Ale jediní lidé, se kterými by se měl setkávat, jsou další psychiatři, kteří budou léčit jeho.“

Jana

„Bylo to v roce 1996, kdy už Cimický měl Modrou lagunu, relaxační centrum, kde se léčily různé stresové poruchy a podobně. Já jsem v té době dělala letušku a tím, že jsem měnila časová pásma, jsem trpěla nespavostí. Šla jsem si pro radu, relaxaci.

Pamatuju si, jak jsem šla do ordinace. Bavili jsme se asi deset minut. Seděla jsem na židli, on stál nade mnou a přesně, jak psala paní Fabiánová, jak jí začal hladit na temeni hlavy, to bylo u mě úplně stejné. A teď: ‚Zavřete oči.‘ Říkal, že měl milenku z města, odkud pocházím, kterou mu vzhledově připomínám, prý také taková roztomilá.

Bylo mi 24, tak jsem se tak jako pousmála. Žádné signály k němu, vůbec, já jsem tam šla vyčerpaná, unavená. Žádné svůdné pohledy. Pan doktor fakt musí být nemocný. Přece si nemůže myslet, jak je žádoucí, musí mít nějakou poruchu nebo deviaci.

On si najednou rozepnul kalhoty a vyndal úd. Lekla jsem se, vyskočila ze židle a ptala se, co to dělá. On říkal ‚Nechceš? Bude to super. Vem ho do pusinky‘ a takové nesmysly. Já jsem byla zhnusená.

Měl hodně autoritativní chování a dovedu si představit, že jiné v tom věku podlehnou. Já mám vyřídilku, takže jsem mu řekla, že se zbláznil, a naštvaná jsem odešla. Už jsem se tam nevrátila.

Mám kamarádku, která pracovala v Bohnicích na léčbě závislostí, a vím, že se to o něm mezi kolegy ví, jaké to je prase. To je to, co mě nejvíc šokuje. Myslím, že to musí být stovky žen. Musel to přes čtyřicet let provozovat. Když si tohle dovolil na prvním sezení, tak nemohl mít vůbec žádné zábrany.

Ani mě nenapadlo ho žalovat nebo to nějak řešit. Říkala jsem si, že ze mě okamžitě udělá magora. Pořád je to ve mně, že jsem se neozvala, že jsem se nebránila, že jsem ho nezažalovala.

Státní vyznamenání pro takového člověka, to je výsměch lidem, kteří si to skutečně zaslouží.

Kdyby došlo k soudu a nebyla bych v tom sama, tak bych asi svědčila. Myslela jsem, že to mám v sobě zpracované, ale teď jak má být vyznamenaný, tak to se mnou neskutečně zamávalo. Nevylučuji, že bych šla svědčit, ale muselo by to mít smysl a muselo by nás být víc.“

Policie žádá poškozené ženy, aby se ozvaly

„Pražští kriminalisté se na základě zveřejněných informací v médiích zabývají případem sexuálního obtěžování pacientek lékařem z Prahy 8, ke kterému mělo docházet v minulých letech až do současné doby. V případu kriminalisté nyní provádí prvotní úkony v rámci trestního řízení. Prosíme touto cestou možné poškozené ženy a svědky, aby se ozvali přímo vyšetřovateli na telefonní číslo 603457989,“ uvedla policie na Twitteru.

Ivana

„Chodila jsem na střední zdravotnickou školu, v roce 1984 jsme jeli na exkurzi do Bohnic se svojí třídní učitelkou. Měli jsme sezení, on nám jako primář něco přednášel, měli jsme i nějaké relaxační cvičení. On mě tehdy sám oslovil, jestli bych tam nechtěla po maturitě pracovat, já byla tehdy ve čtvrtém ročníku. Řekla jsem, že ne, že mám ambice jít na vysokou školu. On ale říkal, že bych tam mohla chodit při vysoké škole na brigády nebo že by mi zařídil stáž.

Když jsme odcházeli z místnosti, kde byla přednáška, tak mi řekl, ať jdu s ním, že si vyměníme kontakty, kdybych si to náhodou rozmyslela. Vzal mě na lékařský pokoj, kde měl přímo naproti dveřím pohovku, nad ní měl nějaké knížky. Začal mi vyprávět, že překládá z francouzštiny, že píše detektivky, začal mi je ukazovat.

Najednou mě srazil na postel a nalehl na mě. Chvíli se třel, začal mě osahávat.

Jak jsem zdravotník, tak nejsem žádná… neublížilo mi to psychicky, vůbec ne. Já jsem psychicky byla v pohodě. Chápu, že ženy, které jsou na dně a jdou se zpovídat psychiatrovi, mají problém. Já jsem ale byla v pohodě.

Řekla jsem mu, ať mě nechá být, že na mě čeká třída, že dostanu vynadáno. Byla jsem na něj nepříjemná, odešla jsem. Třída na mě nečekala, třídní učitelka mi tehdy hrozně vynadala, kde se flákám.

Řekla jsem to kamarádce, která si mezitím s Cimickým domluvila, že by vyšetřil jejího tatínka. Pískalo mu v uších. Cimický jí dal termín, ona tam s tatínkem jela a stalo se jí úplně to samé. Vyšetřil tatínka, zavolal si ji do pokoje, že jí řekne co a jak, a udělal jí to samé. Tehdy jsme se tomu smály, jako mladá střeva.

Jemu je jedno, jak člověk vypadá. Chce prostě dobýt kořist. Je nemocný. Takovýto primář by mohl mít dobrovolně spoustu ženských. Ty sestřičky… nechci nikoho urážet, ale vím, jak to ve zdravotnictví chodí.

Proč jsem to tehdy neřešila? Zaprvé jsem nikdy nedělala rodičům žádné starosti. Tatínek byl nemocný, byla jsem zvyklá být samostatná. Zadruhé jsem si byla vědomá toho, že ‚holce bláznivé‘ nikdo neuvěří, že všichni uvěří komunistickému panu primáři. Měla jsem dědu, který byl za komunismu zavřený, moje matka kvůli tomu nemohla mít žádné vzdělání. Byla jsem vychovávaná v těchto poměrech, věděla jsem, co všechno by mi hrozilo. Já jsem z toho trauma neměla. Kdyby mě znásilnil, tak bych to brala jinak.

Cimický se před lety vyjadřoval v nějakém časopise o násilí na ženách. Mě to tehdy tak naštvalo, že jsem do té redakce napsala. Žádná reakce.

Teď jsem se rozhodla promluvit, protože mi bylo líto paní Fabiánové, která je v mých očích hrdinka. Když jsem četla komentáře některých lidí, tak mi jí prostě bylo líto. Kdyby se mi to nestalo, tak nebudu hodnotit. Ale vzhledem k tomu, že se mi stalo to samé, tak vím, že jí věřím. A chci ji podpořit.“

Kamila

„Byly jsme na exkurzi v Bohnicích v roce 1984. Kamarádce Ivě se stala ta příhoda, ale byly jsme mladé, nějak jsme tomu nepřikládaly váhu. Byla jsme tam samá děvčata, pan primář nám řekl, že kdykoliv budeme něco potřebovat kolem psychiatrie, tak ať se na něj obrátíme.

Mám tatínka, který se v té době dostal do depresí. Bylo to tři roky po smrti maminky. Bylo mu v té době 45 let. Vzpomněla jsem si na Cimického, zavolala jsem mu. Byl velice ochotný, ať určitě tatínka přivezu, že si s tím poradí. Domluvili jsme se, tatínka jsem tam dovezla.

Nejdřív s ním promluvil, potom ho dal do nějaké místnosti, kde pustil hudbu a začal ho léčit akupunkturou. Mě mezitím odvedl, že si o tatínkovi promluvíme. Byl to starý pavilón, vzal mě nahoru na půdu nad ordinací, kde měl udělanou místnost pro sebe. To už jsem z toho začala být taková vykulená.

Nalil mi nějaké pití. Byl tam stůl, křesílka, nějaké knížky a postel. Chvíli jsem tam na něj čekala, on šel tátovi píchnout ty jehličky a za deset minut byl zpátky.

Potom se na mě vrhnul. Bylo to opravdu nepříjemné, povalil mě na postel a začal mě obtěžovat. Odstrčila jsem ho, řekla jsem, že kvůli tomu jsem nepřijela. Ještě chvíli naléhal, spíš slovně. Začal mě přemlouvat, že si můžeme udělat hezkou chvilku. Já jsem šla dolů, on šel za mnou. Ale choval se příjemně, stylem ‚zkusil jsem to, nevyšlo to‘. To je vlastně všechno. Myslím, že to zkoušel na každou ženu, která přišla do ordinace.

Tátovi jsem to pochopitelně neříkala, když byl v tomhle stavu. Ale bylo zajímavé, že když jsem ho vezla domů, tak řekl: ‚Sem už mě nikdy nevoz. Tomuhle člověku nevěřím, ten mě z ničeho nedostane.‘ Skončil na Karláku, z depresí se dostal.

Tenkrát jsem to neřešila. Řekla jsem to kamarádce, řekla jsem to manželovi, známým, nijak jsem se s tím netajila. Ale abych šla někam to nahlásit… To bylo za komunistů, on byl vážený primář. Asi bych nikde neuspěla. Ale ani jsem nepřemýšlela o tom, že bych to někde nahlásila.

Když jsem četla článek o paní Fabiánové, tak jsem jí věřila každé slovo. Pochopitelně, protože se mi to stalo taky. Pokud se tam šla léčit, pokud tam šla s nějakým problémem, tak je to hrozné. Člověk, kterému se svěří, na ni takhle vystartuje. To je strašné. Chápu ji, že z toho musela být psychicky opravdu zdeptaná.

Dneska se na to dívám tak, že ten člověk je nemocný. Nemá tam co dělat, měl by se léčit. Očividně má nějakou poruchu.“

Petra

„Kterákoliv žena se potkala s tímhle panem doktorem, tak od ní slyším samé hrůzy. Já sama jsem měla tuhle ‚úžasnou‘ příležitost. Byla jsem mladá, blbá.

Byl rok 1993, kdy jsem k panu Cimickému byla doporučena na akupunkturu do Bohnic. Bylo mi 24 let. Přišla jsem na akupunkturu, já jsem tehdy trpěla na atopický ekzém a on tvrdil, že mě vyléčí. Nebyla jsem pacientka na psychiatrii, chodila jsem tam na akupunkturu jako další spousta pacientek. Ekzém se mi tenkrát ještě zhoršil, to byl vedlejší efekt.

Měla jsem tam chodit na sedm sezení, ale po třetím sezení jsem utekla. Protože to, co on tam předváděl, skoro bych řekla i za přihlížení sestřiček, které si toho musely všimnout a nezakročily…

Choval se nevhodně, osahával mě. Musela jsem být svlečená ve spodním prádle, a ten člověk se choval extrémně nevhodně. Dotýkal se mě na intimních místech. Při třetím sezení se začal sám ukájet. Bylo mi trapně, utekla jsem a už jsem tam nikdy nešla.

Neměla jsem odvahu to jít oznámit. Říkala jsem si: ‚To jako mám jít za ředitelem a říct mu, že pan Cimický je prase? Vždyť na mě bude koukat jako blázen.‘ Mladá holka je v tu chvíli v šoku, nezmůže se na žádnou reakci. Jenom doufá, že příště už se to dít nebude.

Nerada na to vzpomínám, je mi trapně, vyčítám si, že jsem tenkrát nic neudělala. Psycholožka mi řekla, abych si to nevyčítala. K doktorům vzhlížíme, důvěřujeme jim. Takovéto pochybení je pro nás šokující a vůbec si s ním nevíme rady.

Co mě teď přinutilo o tom mluvit, byla ta obrovská vlna nenávisti vůči Janě Fabiánové, která jako jediná měla ty koule, že to alespoň napsala na Facebook. Pak to asi smazala, jak jsem pochopila. Vlna nenávisti chlapů, kteří ji začali napadat, ty debi*ní komentáře, to mě strašně namíchlo. Hrozně. Napsala jsem jí: ‚Jano, kdybyste potřebovala někde svědčit, potřebujete podporu, já jsem připravená.‘ Protože takovýto člověk, který takovýmto způsobem poznamenal stovky žen a možná i víc, si prostě nezaslouží, aby mu někdo tleskal, že dostal vyznamenání. Ten člověk je dobytek. Nejhnusnější je, že kdykoliv mluvíte s někým ze zdravotnictví, tak to o něm všichni ví. Je to veřejné tajemství, že on je prase. Ale nikdo s tím nikdy nic neudělal, všichni ho plácají po rameni. To mě přinutilo reagovat.

Mrzí mě, že jsem tenkrát nic neudělala. Jestli je potřeba teď něco udělat, tak to udělám. Jsem ve věku, kdy už nechci mlčet.“

Radka

„Chodila jsem do Modré laguny před dvaceti lety, bylo mi dvaadvacet let. Dostala jsem se tam na doporučení, kvůli úzkostem a panickým atakům. Z přepracovanosti jsem zkolabovala v metru. Objednala jsem se, přišla jsem na schůzku, a hned na druhé schůzce začaly prapodivné ‚léčitelské metody‘.

Při odchodu mě pan doktor začal objímat a začal tvrdit, že je to zkouška, jak dokážete dávat city dál. Potom to gradovalo. Přišla jsem nastydnutá a on trval na tom, že mě vyšetří. Oponovala jsem, že jsem byla u své doktorky a že jsem v pořádku, že to jsou jen průdušky, na to ale nedbal. Vždycky si rád sáhnul. Prohlížel mne stetoskopem a držel mi přitom prsa a podobně. Prostě věci, které by se dít neměly. Při akupunktuře také dával ruce, kam neměl.

Přestala jsem tam chodit, ale moje maminka mi tvrdila, že si to určitě jen špatně vykládám. Moje kamarádky mi naopak říkaly, že mám okamžitě odejít.

Potom jsem třeba dostala SMS, že mě zve na víno, ale že je to v rámci terapie. Byla jsem tam ještě párkrát a pak jsem utekla.

Později jsem se dostala k jedné doktorce do Dejvic. Ptala se mě, jestli mám předchozí zkušenosti s lékaři, a já jsem jí říkala, že jsem byla u doktora Cimického. Na její pohled nezapomenu. V lékařských kuloárech se moc dobře vědělo, co se tam děje. Okamžitě jí bylo jasné, proč chci odejít a proč hledám někoho jiného.

Tenkrát se mi ozvala nějaká slečna, která mi říkala, že má podobnou zkušenost a že by s tím chtěla něco dělat. Jenomže tenkrát jsem byla ráda, že jsem z toho venku. Pořád jsem částečně poslouchala mámu, která mi tvrdila, že jsem si to špatně vyložila, jak by tenhle člověk mohl dělat něco takového a podobně.

Ve dvaceti má člověk strach, nechce to řešit. Pro mě se nestalo nic úplně strašného.

Když čtete ty komentáře, kde se ho lidé zastávají, tak si hodně rozmyslíte, jestli chcete s něčím ven.“

Lenka

„Před čtyřiceti lety jsem kamarádku, jejíž rodiče byli velmi dobří přátelé s doktorem Cimickým, doprovázela do jeho ordinace. Byl to rok 1979. Kamarádka šla vyzvednout léky pro maminku. Já byla po zápalu plic a bylo to vidět, protože jsem na ruce měla náplast po injekci.

Cimický se ptal, co mi je. Řekla jsem mu, že jsem překonala zápal plic a že jsem zaléčená. On ale říkal, že se to nedá takhle jednoduše říct, že mě musí vyšetřit. Řekl mé kamarádce: ‚Verunko, odejdi za dveře.‘

Byla jsem ‚blbá‘ sedmnáctiletá holka, on v jednatřiceti pro mě byl dospělý člověk, autorita, ještě k tomu slavný. Veronika odešla za dveře.

Nejdřív řekl, ať se svléknu, tak jsem se svlékla do spodního prádla. Cimický mě začal stetoskopem poslouchat, ale říkal, že to je málo, a sám mi sundal podprsenku. Pokračovalo to nepříjemnými doteky. Doteď si to dokážu vybavit. Ale byl to rodinný přítel, lékař. Potom mě poslouchal uchem, nejen přístrojem. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale v momentě, kdy mi začal svlékat kalhoty, jsem se mu vyškubla a šla jsem pryč. Tak jsem se od něj dozvěděla, že jsem zřejmě frigidní. Což v těch sedmnácti letech…

To byla ještě doba, kdy se o nějakém harassmentu nebo sexuálním obtěžování opravdu nemluvilo. Řekla jsem to tenkrát rodinnému příteli, redaktorovi Československého rozhlasu, taková vážená osoba. Partnerovi, nyní tedy manželovi, se kterým jsem od svých sedmnácti let, jsem to také řekla. Tenkrát tam za ním dojížděl, snažil se ho v těch sedmnácti někde chytit, že ho bude inzultovat, což se nepovedlo.

Žádné extrémní šrámy na duši jsem z toho neměla. Ale celých čtyřicet let si pamatuju svoji neschopnost. Stud, že jsem nezareagovala rychleji, že jsem mu nevlepila facku. Byla jsem jako svázaná.

MeToo jsem se vždycky smála, MeToo mi přišlo jako přehnaná záležitost, hon na čarodějnice. Ale kdyby měli Cimického nějak honorovat, tak to si myslím, že si nezaslouží.“

Magdaléna

„K panu Cimickému jsem šla přibližně před 16 lety do Modré laguny, když bylo synovi asi 1,5 roku. Po narození syna ztratil manžel zájem o sex a já se tím trápila. Vzhledem k těmto okolnostem jsem si na sobě dala záležet, abych nevzbudila dojem, že je to kvůli vzhledu. To jsem si později vyčítala. To, jak se pan doktor ke mně choval, jsem přičítala tomu, že tam měl samé depresivní, smutné pacienty a já jsem mezi nimi zářila jako motýl.

Když jsem panu doktorovi vysvětlila svůj problém, ihned mi oznámil, že se s tím nedá nic dělat a že mě ‚provede‘ rozvodem. Byla jsem v šoku a stále jsem se ptala, zda by se přece na tom nedalo nějak zapracovat, že třeba dělám něco špatně já. Řekl mi, že já nic špatně nedělám, že chyba je pouze v manželovi a že se s tím nedá vůbec nic dělat.

Řekl mi, že teď ta situace pro mě bude složitá a že mi určitě pomůže akupunktura a že to uděláme hned. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem souhlasila. Takže jsem se svlékla, většina bodů byla na hrudníku, některé i jinde. Bylo mi to velmi nepříjemné, ale nějak jsem to vydržela.

Pan doktor mi na sebe dal mobil a řekl mi, že mi teď může být několik dnů hodně smutno nebo těžko po té akupunktuře a že mu mám zavolat, opravdu kdykoli i v noci, že to je v pořádku a že počítá s tím, že zavolám. Že na další návštěvě probereme jednotlivé kroky rozvodu. Několikrát jsem mu řekla, že se rozvádět nechci, ale vždy mi řekl, že to je jediná možnost. Už byl podrážděný.

Také mi nabízel léky, ale to jsem odmítla. Viděla jsem, že má o mě jiný zájem než jen jako lékař o pacienta, a byla jsem v šoku ještě několik dní po tom. Cítila jsem se hrozně, měla jsem pocit, že je to nějak všechno moje vina. Už jsem tam nikdy nešla a nikdy mu nezavolala.

Nakonec jsem to nějak vytěsnila. Po pár letech jsem se svěřila kamarádovi a on mi řekl, ať si nic nevyčítám, že ho z těchto důvodů vyhodili z Bohnic a že to celá Praha ví. Až tehdy se mi ulevilo.

S manželem se všechno časem upravilo, byli jsme prostě po porodu syna oba hodně unavení, měli jsme dvě malé děti těsně za sebou. Jsme spolu dodnes a docela šťastní.

Pan Cimický mi nijak fyzicky neublížil, ale nemyslím si, že je v pořádku, jak se mnou jednal. I když tak nevypadám, jsem silná žena a umím se bránit, měla jsem ten jediný problém, jinak spoustu kamarádů, rodinu, skvělou práci. Jsem veselá a nemám žádný sklon k depresím. Ale tehdy jsem si říkala, že kdyby tam šla žena, která by byla na dně, že by ji zničil.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované