Hlavní obsah

Díky vlasovcům byl počet obětí Pražského povstání nižší, říká historik

Foto: Profimedia.cz

Život v protektorátu byl schizofrenní, říká historik Tomáš Jakl

8. 5. 19:15

Oslavy 75 let od konce války jsou letos ve stínu koronaviru. A zejména sporu mezi Ruskem a Českem o sochu maršála Koněva a o pamětní desku vlasovcům v Řeporyjích. Hostem Výzvy byl historik Tomáš Jakl.

Článek

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Co se dělo v těchto dnech v roce 1945? Jak to tehdy na našem okupovaném území vypadalo?

České země byly vlastně spolu s částí Rakouska jedny z posledních neosvobozených území na evropském kontinentě, 7. května Němci podepsali bezpodmínečnou kapitulaci před všemi spojenci v Remeši a příměří mělo vstoupit v platnost o půlnoci z 8. na 9. května 1945.

České země z toho německého hlediska bránila Skupina armád Střed, její 7. armáda byla v západních Čechách obrácena proti Američanům, čtvrtá tanková armáda byla v okolí Drážďan, slezské předhůří českých hor bránila 17. armáda, potom 1. tanková armáda operovala na severní Moravě a na jižní Moravě pak operovala 8. armáda ze Skupiny armád Ostmark. Němci se snažili do poslední chvíle potlačit české povstání, předpokládali totiž, že se budou v tomto prostoru bránit tak ještě někdy do 18. či 20. května, s tímto datem také počítala připravovaná pražská operace Rudé armády. Nicméně po vypuknutí celočeského povstání po 5. květnu Němci rezignovali na obranné boje v tomto prostoru, podepsali bezpodmínečnou kapitulaci a protože se jim nepodařilo otevřít Prahu jako komunikační uzel, tak 8. května ráno dostaly německé jednotky na východní frontě rozkaz frontu opustit a pochodem přes protektorát s výjimkou Prahy se pokusit o zajetí u americké armády. Před tímto krokem Američané, osobně generál Eisenhower, Němce výslovně varoval. Varoval je, že pokud se pokusí z východní fronty převést své jednotky na západ, tak je ze zajetí nepustí a tuto výhrůžku dodržel.

Podívejte se na dobové snímky z Pražského povstání:

Pražské povstání nevzniklo samo od sebe, ale předcházela mu i řada vzpour i intenzivní partyzánská činnost. Lze říci, do jaké míry se dá mluvit o nějaké organizované akci a do jaké míry o spontánní reakci obyvatelstva na zprávy, které se ve společnosti šířily?

Povstání bylo stanoveno jako primární čin domácího odboje již na jaře 1939. Ta příprava tehdy byla poměrně důkladná. Byly připravovány jednotky na úrovni rot, čet v obcích, městech, okresech. Protože válka trvala déle a nacistická okupace byla nesmírně krutá a vynalézavá, tak gestapu a jiným složkám, například potlačovacímu aparátu, se podařilo několikrát rozbít jak ústředí, tak jednotlivé organizační složky nejrůznějších úrovní té připravované akce. Tzn. v tom roce 1945 zde již byly jak zbytky té ústřední organizace představované generálem Františkem Slunéčkem, tak připravované jednotky, dejme tomu z obcí, které ovšem většinou v průběhu okupace ztratily spojení na ta připravovaná nadřízená velitelství. To znamená, že v okamžiku, kdy to povstání vypuklo vzhledem k nárůstu napětí, které podněcovalo i vysílání československého zahraničního rozhlasu jak z Moskvy, tak z Londýna, které vyzývalo ještě k akci protiněmecké, tak se jednalo skutečně o kombinaci příprav z toho roku 1939 s improvizací danou vývojem v průběhu celé 2. světové války.

Roky se mluvilo o tom, že během Pražského povstání zahynulo necelých 1700 lidí. Vojenský historický ústav ale přišel s tím, že to mohlo být až 3000 lidí, jak to, že doteď statistiky několik stovek lidí opomíjely?

Je to dáno tím, že v podstatě ta čísla se opisovala z těch těsně poválečných seznamů a jen velmi malá pozornost byla věnována skutečně pramennému výzkumu, výzkumu dobových policejních kartoték, které evidovaly oběti povstání. Zcela nebyly studovány matriky zemřelých, i tedy z důvodu toho, že nebyly badatelsky přístupné, což již pro tyto účely naštěstí jsou. Takže v té dosavadní evidenci poměrně velké množství osob unikalo. Na druhou stranu některé osoby byly zase evidovány dvakrát, protože nebyl známý přesný tvar jejich jména, tak mohlo dojít k nějakému zdvojení a podobně. Takže v tuto chvíli je známo okolo 2 900 osob, které padly v Pražském povstání, které jsou známé jmenovitě a připravuje se výzkum dalších několika set neznámých obětí povstání, které nějakým způsobem šly zkombinovat s údaji o pohřešovaných, kterými se také dodnes vlastně nikdo nezabýval.

O dění v Praze se dodnes hovoří asi nejvíc. Všichni znají volání rozhlasu o pomoc. Jak ale vypadala situace mimo hlavní město? V kterých dalších městech se dá ještě hovořit o dalším silném odboji?

Povstání vypuklo na několika místech již od počátku, od 1. května v Přerově například, potom v Nymburce, na Horním Pojizeří, v Rakovníku a dalších místech. Nicméně po tom volání pražského rozhlasu o pomoc ve 12:30 dne 5. května, došlo k silnému vzepětí v podstatě ve všech obcích a městech protektorátu. Velmi silné povstání vypuklo v Plzni, dokonce plzeňský rozhlasový vysílač byl připraven k vysílání již dopoledne 5. května a začal vysílat jen několik minut po pražském volání o pomoc. Těch míst, kde došlo k větším nebo menším srážkám s nacistickou okupační mocí, bylo velké množství.

Co víme o tom, jak vypadal takový běžný život člověka během protektorátu, během okupace? Jak lidé tehdy žili? Nebo spíše přežívali?

Ta protektorátní veřejnost byla do značné míry schizofrenní. Jednak se Němci snažili vyvolat dojem jakési normálnosti života v protektorátu a především se snažili udržet v chodu a co možná nejvíce zefektivnit protektorátní průmysl, který sloužil jejich válečným záměrům. Takže fungovala kina, dělníci dostávali poukazy na závodní dovolenou. Snaha udržet to metodou cukru a biče byla poměrně silná. Na druhou stranu byla tísnivá nálada, smrtelné nebezpečí udání za poslech cizího rozhlasu, například i za v tehdejší době banální hospodářské prohřešky, jako bylo třeba zatajení úrody, černé mletí nebo černá porážka a podobně. Takže protektorát byl skutečně takovým tísňovým místem pro život, navíc od roku 1944 se stále více začaly projevovat i přímé důsledky válečných operací - nálety, operace partyzánů a podobně.

Historické fotografie z oslav osvobození:

Jak významná byla role maršála Koněva pro naše dějiny a jak ho posuzovat v tom širším kontextu, kdy se mu vyčítají některé jeho další skutky?

Maršál Koněv byl jedním z maršálů Rudé armády, byl to velitel 1. ukrajinského frontu, který se podílel na dobytí Berlína, což samozřejmě bylo důležité z hlediska vítězství spojenecké koalice nad Hitlerovým Německem. A jeho vojáci potom toho 9. května přijeli do Prahy.

A jaká byla role samotných vlasovců při osvobozování?

Československý odboj v těch posledních dnech před povstáním si dokázal zajistit silného a dobře vyzbrojeného spojence, kterým byla 1. divize Ruské osvobozenecké armády. Ruská osvobozenecká armáda byla jednou z ozbrojených složek vytvořených v Německu za 2. světové války z občanů Sovětského svazu v boji proti Stalinovi. Nebyla ani jediná, která byla složená z Rusů, těch skupin bylo více, nicméně tato divize byla nejsilnější, byla vyzbrojena a účastnila se ještě v polovině dubna bojů na oderské frontě, nicméně poté už se vzbouřila a postupovala přes protektorát jižním směrem. Cílem těchto protistalinsky orientovaných Rusů bylo především přežít zhroucení Německa a dosáhnout amerického zajetí, nicméně v okamžiku, kdy byli požádáni českým odbojem o pomoc, tak tomuto požadavku vyšli vstříc a díky nim byl počet obětí Pražského povstání podstatně menší, než by byl bez jejich zásahu.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené