Článek
Představte si, že jste do svého oboru přišli například před 40 lety, a když se ohlédnete zpět, zjistíte, že se za tu dobu nepostavila žádná nová továrna, ústav nebo třeba právě nemocnice.
Něco podobného by dokonce mohli říkat i sportovci, protože česká sportoviště jsou většinou postavena ve 20. století, výjimečně dokonce dříve. Ale přece jen by se zde něco našlo. Když jezdíte po českém venkově, vidíte hezká travnatá hřiště, na nichž se lokální sportovci prohánějí nejčastěji za míčem a nedaleko funguje místní osvěžovna, kde bují komunitní život. Máme i velké sportovní stavby. Po nepěkném průběhu byl kdysi postaven velmi předražený multifunkční (především hokejový) stánek v pražských Vysočanech, Slavia a Hradec Králové hrají fotbal na nových stadionech a pražská Sparta je ve svých úvahách blízko téhož. Aspoň tedy něco.
Ve zdravotnictví však nic takového nemáme. Samozřejmě, najdeme jednotlivé nové budovy nebo pavilony, některé velké nemocniční komplexy si oblékly nové fasády, nastěhovali jsme do nich moderní techniku. Některé malé nemocnice vypadají dokonce hezky. To ano, ale nová velká nemocnice, jež by vyhovovala standardům 21. století? Ne, takovou v České republice nenajdeme.
Zkusím si položit dvě otázky.
První je, zda se nová nemocnice v moderním pojetí opravdu tolik odlišuje od těch našich „starých, avšak někdy v novém hávu“? Odpověď na tuto otázku bychom mohli najít buď za našimi západními hranicemi, anebo v Bratislavě. I tam postavili novou (soukromou) nemocnici, která splňuje mnohé z toho, co je v současnosti třeba.
Všude by mělo být blízko, systém jednotlivých oddělení by měl být flexibilní, zdravotníci by měli putovat za pacienty a nikoliv naopak, ambulantní nemocní by měli být odděleni od hospitalizovaných, mělo by být co nejjednodušší aplikovat hygienicko-epidemiologická opatření, pro jednodenní medicínu by měly fungovat stacionáře a nikoliv lůžková oddělení, výborně vybavené urgentní příjmy by měly být základem vstupu akutních pacientů. A nikdy by nemělo dojít k situaci, že se s pacientem drkotáme někudy přes dvůr, místo abychom ho klidně převáželi krytými prostory. Podobných požadavků je spousta a ten poslední jmenovaný už je opravdu minimalistický, ale leckde přesto nesplnitelný.
Mohl bych uvést desítky případů, v nichž jsme právě kvůli zastaralému areálu velké státní nemocnice a jeho nepraktickému provozu pacientům ublížili nebo je dokonce nezachránili. Zdravotníci si na to sice svým způsobem zvykli, ale ti, kteří viděli moderní nemocnice, se současným stavem souhlasit nemohou. Často jsou ty staleté areály prostě nejen pro ostudu, ale jednoduše nemohou plnit svůj účel.
A tím se dostávám ke druhé otázce – proč jsme s tímto neuspokojivým stavem za celou polistopadovou éru nic neudělali? Odpověď není jednoduchá a nehraje v ní roli pouze jeden faktor.
Na prvním místě je třeba uvést, že nemocnic máme v České republice moc, nikoliv málo. Pokud by o tom někdo chtěl diskutovat, stačí, aby se podíval na obsazenost nemocničních lůžek (tzv. obložnost), jež činí jen něco o málo více než 50 procent.
K tomu je třeba dodat, že i toto číslo je nadsazené, protože právě na těch nejméně vytížených odděleních se již naučili spoustu fíglů, jak toto číslo uměle navyšovat. Reálně je tedy požadavek na lůžka ještě o dost nižší než uvedených 50 procent. Bylo by zajímavé dozvědět se, co vlastně dělají na odděleních, kde mají pacienta jen na každém pátém lůžku. Takže (neefektivní) tlak na snižování kapacity akutních lůžek je tady s námi posledních skoro třicet let.
Nicméně historie nás poučila v tom smyslu, že zdravotníci sice zpravidla neoficiálně hubují, že pracují v zastaralém, často až historickém prostředí, ale pokud by jim někdo slíbil jednu nemocnici novou výměnou za dvě staré, budou nejspíš hledat důvody, aby se takový projekt nikdy nezrealizoval. Obávám se, že argumenty by byly zástupné a klíč bychom našli ve strachu o to, že přijdou o místo či spíše o funkci. Namísto dvou ředitelů nemocnic by byl náhle pouze jeden, ze dvou šéfů klinik zabývajících se identickým oborem také. A to samé by se stalo celým managementům nebo zdravotnickým kolektivům.
Bylo by jedno, že by se třeba i předem slíbilo, že všichni práci najdou, protože zdravotníků není nazbyt. Ne, to by nepomohlo. Média by se zaplnila katastrofickými scénáři a v krajním případě i ulice stávkujícími zdravotníky. Kdo si vzpomene na skoro 30 let starou hysterii v pražském zdravotnictví, když se otevírala nová motolská budova pro dospělé pacienty, ten mi dá zapravdu.
Často skloňovaná otázka českého zdravotnictví týkající se neefektivního využívání lůžek by tedy měla být rozšířena i o to, jaký lůžkový fond vlastně máme, a zda odpovídá požadavkům současné medicíny. Pokud bychom chtěli na tento problém adekvátně zareagovat, pak bychom k tomu potřebovali ne desítky, ale spíše stovky miliard.
O těch se však nyní vůbec nemluví a trvale naléváme další a další finance do rekonstrukcí nezrekonstruovatelných budov a areálů. Infrastrukturní deficit českého zdravotnictví si zatím nahlas ani nepřiznáváme. Pokud bychom to udělali, pak by přišla ještě mnohem složitější fáze, jíž by bylo nové nemocnice naplánovat a postavit. Složitější by to bylo proto, že by se pravděpodobně objevil velký odpor zdravotníků, kteří by k němu strhávali i veřejnost. Přitom jen zasvěcení by věděli, že ve skutečnosti jde o pár vedoucích míst, co pod rouškou zástupných problémů brzdí rozvoj našeho zdravotnictví.
Obloukem se tedy dostáváme na začátek. Nové nemocnice potřebujeme, stejně jako musíme předělat některé staré na zařízení pro seniory, jichž bude v příštích dvou dekádách více než kdykoliv v naší historii. A současný stav nesmíme svádět pouze na nedostatek infrastrukturních zdrojů. To by bylo zjednodušující. Zdravotníci totiž historicky nechtěli své jistoty a stabilitu měnit za příslib modernosti - stačí se podívat na předimenzované a iracionální pražské zdravotnictví.
Tento problém je třeba jasně pojmenovat a dále na něm zapracovat. Jinak i dnešní medici stráví své pracovní životy ve fyzicky i morálně zastaralých budovách, stejně jako tomu bylo v případě mojí generace.
