Kdyby soud rozhodl jinak, holčička žije, říká Marvanová o případu Viktorky

„Ta rizika byla známá a byla velmi závažná. Kdyby to rozhodnutí nepadlo, tak by ta holčička dnes žila.“

Senátorka a právnička Hana Marvanová, která zastupuje část rodiny a nahlédla do soudního spisu, odmítá, že by smrt tříleté Viktorky byla náhodnou tragédií, které se prostě za zavřenými dveřmi rodin občas stávají. Podle ní šlo o situaci, kdy stát věděl o závažných problémech na straně biologických rodičů – a přesto rozhodl o návratu dítěte od pěstounů do jejich péče.

„To dítě tam vůbec nemělo být,“ říká Marvanová v rozhovoru.

Selhání podle ní není jen individuální, ale i systémové – od rozhodování soudu přes postup orgánů sociálně-právní ochrany dětí až po práci znalců.

Na konkrétních faktech tyto závěry dokládá i speciální série Viktorka z investigativního pořadu Ve stínu, zveřejněná v posledních třech dnech na Seznam Zprávách. Ve třech dílech s využitím dokumentů a svědectví postupně rekonstruuje celý případ – od samotné tragédie přes varovné signály až po klíčové rozhodnutí soudu.

U Okresního soudu v Benešově, který rozhodl o vydání dvouapůlleté holčičky biologickým rodičům, například zazněly vážné informace o duševním onemocnění otce, jeho závislosti na návykových látkách i přiznání, že v náročných situacích jsou to první, po čem sáhne. Přesto soud loni v říjnu dospěl k závěru, že otec je schopen o malou Viktorku společně s matkou (rovněž závislou na návykových látkách) pečovat. Po pěti a půl měsících ji zavraždil.

Právě rozpor mezi známými riziky a výsledným rozhodnutím považuje Hana Marvanová (členka senátorského klubu ODS a TOP 09) za klíčový. V rozhovoru popisuje, kde podle ní systém selhal, proč nestačí mluvit jen o změně pravidel bez vyvození odpovědnosti a jaké kroky by měly následovat.

Když ten případ hodnotíte se znalostí všech informací, které máte k dispozici, máte za to, že se musí něco teď hned začít měnit? A měla by být vyvozena odpovědnost za to, jaké rozhodnutí padlo - a dítě se ocitlo v nebezpečném prostředí, o kterém se vědělo?

Ano. Ten základní problém spočívá v tom, že tu malou holčičku vůbec neměli do té biologické rodiny dát. Bylo tam tolik rizikových faktorů, které evidentně ani soud, ani OSPOD nevyhodnotily a nevzaly v potaz.

Je skutečně nezbytné, aby se všechna ta pochybení, která se stala – a podle mě jsou na straně soudu, na straně OSPODu i na straně znalce – popsala a aby se z nich vyvodily závěry. A z toho musí vyplynout i odpovědnost konkrétních osob.

Zároveň je nutné změnit přístup i zákon. Ten musí jasně chránit dítě před nebezpečnými situacemi a nemůže bez ohledu na rizika upřednostňovat jen péči biologických rodičů. V tomto případě byly ty rizikové faktory natolik závažné, že bezpečí dítěte mělo jednoznačně převážit.

Mluvil jsem se Zuzanou Zárasovou, která má na Ministerstvu práce a sociálních věcí na starosti ochranu dětí. Říkala, že vytvořili komisi, která teď bude měsíc, dva případ analyzovat – a zároveň zdůraznila, že rozhodně nebudou hledat viníky. Je tato komise tím správným místem, kde se má situace hodnotit, a věříte, že z ní opravdu vzejdou ty správné závěry?

Z toho vyjádření ten pocit nemám. Pokud se ani v tak závažném případě s tak tragickým následkem nepopíše, kdo a v čem pochybil, tak se těžko najdou opatření, aby se to do budoucna nestalo. Navíc pokud někdo pochybil - a má to tak závažný následek, jako je úmrtí dítěte - tak za to musí nést odpovědnost. To se musí popsat. Není možné říct, že se o tom vůbec nebude mluvit nebo že se to nebude zkoumat.

Podobně ale mluvil i předseda benešovského soudu Pavel Vosmanský. Říkal mi, že rozhodnutí soudkyně nebylo ničím nestandardní, že tragické situace se prostě dějí a že žádný systém nezabrání, aby nikdy nedošlo ke zločinu. Je to relevantní argument?

Obecně to samozřejmě platí. Nelze vytvořit systém, který stoprocentně zabrání všem tragédiím. Ale ne v tomto případě. Tady nešlo o situaci, kdy by se stal nepředvídatelný čin někde za zavřenými dveřmi. Naopak – ta rizika byla známá a byla velmi závažná. U otce byla známá duševní nemoc, závislosti, agresivní minulost, omezená svéprávnost. To všechno měl soud, OSPOD i znalec k dispozici.

Holčička byla původně v pěstounské péči a soud rozhodoval, jestli ji svěřit biologickým rodičům. A kdyby to rozhodnutí nepadlo, tak by dnes žila. To je podle mě potřeba říct úplně jasně.

Soud se při rozhodování o zrušení pěstounské péče a svěření dítěte biologickým rodičům opřel mimo jiné o znalecký posudek z oboru psychiatrie, který obsahuje výčet rizik, ale zároveň i závěr, že „otec je schopen se o dítě starat“. Jak si to vysvětlujete?

Já se domnívám, že to stanovisko znalce je naprosto rozporné. Na jedné straně popisuje osobnost člověka, který má psychiatrickou diagnózu, je závislý na návykových látkách, má agresivní minulost a byl i trestně postižen za násilí. A na druhé straně z toho vyvozuje závěr, že je schopen plnohodnotně pečovat o dvouapůlleté dítě.

To podle mě není v souladu. Navíc je potřeba říct, že nebyl vůbec zpracován psychologický posudek, který by posoudil osobnost toho otce. Přitom i znalkyně z oboru psychiatrie doporučovala, aby byl doplněn, protože psychiatr nemůže plně posoudit osobnostní nastavení a aktuální psychický stav.

V jiných, i méně závažných případech se přitom psychologické posudky běžně dělají. Tady, kde šlo o extrémně rizikovou situaci, nebyl žádný. To považuji za zásadní pochybení.

Soudkyně v rozsudku argumentuje i tím, že nad rodinou byl nařízen soudní dohled, dokonce to označila za „výchovné opatření“ vzhledem k drogovým a alkoholovým sklonům obou rodičů. Mohl podle vás dohled OSPODu fungovat jako pojistka?

Podle toho, co víme o fungování OSPODu, tak takový dohled nemůže zabránit tomu, co se stalo. Pokud spočívá v tom, že si OSPOD jednou za čas zve rodiče, případně jednou za několik měsíců navštíví domácnost a podává soudu zprávy, tak to není schopné zachytit akutní riziko násilného jednání.

Tomu měl zabránit soud už svým rozhodnutím. Nemělo dojít k tomu, že dítě bude svěřeno do prostředí, kde byla takto vysoká rizika. Spoléhat se na následný dohled je v takovém případě nedostatečné.

Jak v tomto případě vlastně hodnotíte roli OSPODu, tedy orgánu sociálně-právní ochrany dětí?

Z toho, co zatím víme, není vůbec zřejmé, proč OSPOD podpořil svěření dítěte rodičům. V soudním spise chybí vysvětlení, jak ta situace byla vyhodnocena, jak byla zohledněna rizika, i proč nebyla reflektována agresivní minulost otce.

Stejně tak není jasné, proč OSPOD nepodal odvolání proti rozhodnutí soudu, přestože k tomu měl oprávnění. Obecně mám zkušenost, že OSPODy se často velmi intenzivně věnují sporům mezi rodiči a někdy se stavějí na jednu, či druhou stranu. Ale v případech, kde rodiče ve sporu nejsou a dítě je přesto ohrožené, může docházet k pasivitě. A to se podle všeho stalo i tady.

Dá se podle vás mluvit o selhání jednotlivců, nebo spíš celého systému?

Já si nemyslím, že jde jen o selhání jednotlivců. Podle mě selhává i systém. Ten totiž nestanoví jasná vodítka, podle kterých mají soudy a OSPODy postupovat. Například není jednoznačně dáno, jaké důkazy musí soud provést, aby mohl zodpovědně rozhodnout v tak závažné věci.

V tomto případě soud nezadal psychologický posudek, přestože byl doporučen. A není nikde stanoveno, že ho zadat musí. Je to na úvaze soudce. A pokud se tato úvaha ukáže jako chybná, tak za to systém nenese žádnou korekci. To je podle mě zásadní problém.

Co by se podle vás mělo změnit, aby se podobným případům dalo předcházet?

Musí se změnit jak legislativa, tak praxe. Na prvním místě musí být bezpečí dítěte - právo na život, zdraví a bezpečné prostředí. To musí převážit nad právem rodičů na péči, pokud existují zásadní rizika.

Zároveň je potřeba nastavit jasnější pravidla pro rozhodování soudů i pro postup OSPODů. A také zajistit, aby tyto orgány byly metodicky vedené a aby spolupracovaly s odborníky, například psychology. A v neposlední řadě je nutné vyvozovat odpovědnost. Bez toho se systém nemůže zlepšit.

V tomto případu jste právní zástupkyně pěstounky, ale i pozůstalých v rodině dítěte. Zároveň jste ale i ústavní činitelkou, členkou parlamentu. Budete v této věci podnikat další kroky i jako senátorka?

Určitě ano. Pokud by příslušné instituce nekonaly, mohu podávat podněty a stížnosti za rodinu a navrhnout, aby se tím případem zabýval parlament. V krajním případě by mohla vzniknout i vyšetřovací komise.

Zároveň pracujeme na legislativních změnách, které by posílily ochranu dětí a více odpovídaly Úmluvě o právech dítěte. Protože bez změny systému se podobným tragédiím nedá zabránit.

Ministerstvo spravedlnosti nedávno avizovalo, že do poloviny letošního roku připraví změnu občanského zákoníku a předloží ji do parlamentu…

Podle mě to je pozdě. My rozhodně tlačíme na to, aby byl v parlamentu předložen poslanecký nebo senátorský návrh a intenzivně na tom pracujeme.