Loupeže, zbraně a miliony: zlatá horečka na Hradišťsku

Pětatřicetiletého Maroše Straňáka a dvaatřicetiletého Davida Šimona před jedenácti lety odsoudili za surovou vraždu penzisty v obci Slopné na Zlínsku. Oba muži dodnes sedí ve vězení a tvrdí, že s vraždou nemají nic společného.

Zlínští policisté se na ně začali soustředit poté, co se účastnili vyloupení zlatnictví v Uherském Brodě. Straňák jako organizátor, Šimon jako překupník uloupených šperků.

„Chtěl jsem se cítit nesmrtelný, chtěl jsem být mafián, zažít adrenalin. Ale choval jsem se jako debil,“ hodnotí dnes loupežné přepadení Straňák. „Kdybych nedělal bordel a zlatnictví, tak možná nesedím a tu vraždu hodí na někoho jiného,“ dodává.

Loupež v Uherském Brodě se odehrála v říjnu 2011 zhruba měsíc po vraždě ve Slopném. Podle odsouzených, ale i svědka, kterého Seznam Zprávy objevily, se dvojice seznámila až po loupeži.

Seznam Zprávy a podcast 5:59 otevírají případ vraždy, který provází mnoho otazníků. V šestidílné investigativní sérii Slopné: Kdo je vrah? reportérky Adéla Jelínková a Christine Havranová odhalují nové souvislosti, které zásadním způsobem mění pohled na samotnou vraždu i vyšetřování.

Reportérky kromě policejního spisu k vraždě ve Slopném prostudovaly i materiály k loupežím ve zlatnictvích. Ta v Uherském Brodě se odehrála 15. října 2011, v Hodoníně zhruba měsíc poté.

„Já jsem to zlatnictví v Brodě udělal kolem půl deváté ráno a během dvou nebo tří hodin jsem zlikvidoval věci, ve kterých jsem to spáchal. Měl jsem šátek, který jsem měl při loupeži na sobě, ostatní měli také šátek nebo kuklu. Všechno jsme to spálili v krbu,“ řekl redaktorkám Straňák.

Před akcí dal dohromady skupinu mladíků od šestnácti do osmnácti let, která se na loupeži podílela. Všichni se potkávali a připravovali už od konce září 2011 v baru Corso v centru Uherského Hradiště. Tam se obvykle odpoledne po vyučování scházela mládež z okolí.

„Hrál jsem hokej, zlomil jsem si ruku a najednou jsem měl hodně času, neměl jsem co dělat. Chtěl jsem zapadnout k nějakým kamarádům, začal jsem chodit na Corso a tam jsme se seznámili,“ přibližoval u soudu jeden z mladíků seznámení s Marošem Straňákem. Tomu v Corsu říkali Slovák nebo Majo. Právě Majo se poté jmenovala policejní akce, která se vyloupenými zlatnictvími zabývala.

Straňák v baru na ostatní hosty působil výstředně: Míval u sebe hodně peněz a nijak se netajil plynovou pistolí. Kluky, kteří s ním později zlatnictví vyloupili, si tímto dokázal rychle získat.

„Vím, že Maroš tam sedával také. Špičaté boty, notebook, pracoval a vypadal, jako že dělal nějaký byznys,“ popsal redaktorkám jeden z mladíků, který se Straňákem v Brodě loupil.

Podle policistů, žalobce a nakonec i soudů se v Brodě odehrálo následující:

„Den před spácháním provedli Erik O. a Jan M. obhlídku prodejny Zlatnictví Buráňová, zde následně Erik B. s vědomím následné loupeže dovezl Maroše Straňáka a Ondřeje J. zapůjčeným motorovým vozidlem, jehož majitelkou je jeho matka. Zaparkoval v blízkosti prodejny, následně Maroš Straňák a Ondřej J. vystoupili z vozidla a odešli do prodejny zlatnictví,“ stojí v zahájení usnesení trestního stíhání proti skupině pachatelů.

Straňák, maskovaný šátkem a baseballovou čepicí, namířil plynovou zbraní na prodavačku. „A Ondřej O. maskovaný kuklou přes obličej ji do připravených igelitových tašek přinutil naskládat šest kusů plat s náramky ze žlutého kovu o celkové hmotnosti asi 1,5 kg a z místa odešli, vrátili se k autu, kde na ně čekal řidič Erik B.,“ doplnili zlínští vyšetřovatelé.

Skupina majitelce obchodu způsobila škodu přes dva a půl milionu korun.

Uloupené zlato pak mladíci převezli k dalšímu známému. „Tady se to přebralo a celý ten pytel jsem zanesl někomu, kdo to ode mě koupil. Jenomže jsme byli tak blbí, že jsme to všechno udělali v jeden den,“ vyprávěl redaktorkám jeden z odsouzených aktérů loupeže.

Kupec zlato skupině vrátil, protože informace o loupeži viděl v médiích - a proto s tím nechtěl mít nic společného. „A my jsme začali přemýšlet, co s tím zlatem,“ pokračoval jeden z odsouzených.

V tuto chvíli se na scéně objevuje v té době dvacetiletý David Šimon. Od Straňáka zlato převzal a přeprodal.

Šimon měl ke zlatu vždy blízko. Přeprodejem starých šperků si přivydělával. Stejně jako v té době další mladí lidé z Uherskohradišťska.

„Tenkrát to byla taková zlatá doba, kdy tady na Hradišťsku vládlo to, že kdo vykupuje zlato a má prachy, tak je král. Takže trend těch mladých byl rychle získat peníze. Proto svoje vrstevníky, školáky, neustále atakovali, aby přinesli něco z domova a prodali, což se dařilo,“ popisoval tehdejší dobu na Hradišťsku reportérkám hlavní vyšetřovatel vraždy ve Slopném a vyloupených zlatnictví Pavel Kucík.

Podle Šimonovy výpovědi z listopadu 2011, tedy z doby, kdy on ani Straňák ještě z vraždy podezřelí nebyli, se k přeprodeji uloupeného zlata dostal až poté, co jej a Straňáka v den loupeže seznámil jejich společný známý.

„Dne 15.10. 2011 jej ve večerních hodinách kontaktoval známý Tomáš Botek s tím, že by jej mohl nechat vydělat při zprostředkování prodeje zlata. Následně se sešli v kavárně Corso, zde Šimona seznámil s ‚Majem‘, o kterém se později dozvěděl, že se jmenuje Maroš Straňák,“ stojí v usnesení o zahájení Šimonova trestního stíhání ve věci podílnictví u loupeže ve zlatnictví.

Vražda ve Slopném, kterou podle soudů spáchali Straňák se Šimonem společně, se však odehrála zhruba měsíc před jejich seznámením.

„Já si vybavuju, že Straňák se mě ptal, jestli bych nevěděl, kdo by to mohl od nich vzít. Znal jsem Šimona s tím, že já jsem také v té době vykupoval šperky. A věděl jsem, že Šimon se v tom pohybuje rovněž. Tak jsem prostě předal kontakt,“ řekl redaktorkám Tomáš Botek, který dvojici podle svých slov seznamoval. „Ta vražda se stala před tím zlatnictvím, to se nemohli vůbec znát,“ tvrdí Botek.

Sám ale ve věci zlatnictví nikdy nevypovídal - a soud ho, i přes jeho mlčení, za spoluúčast odsoudil v roce 2016.

Botkovým slovům odpovídá i výpis telekomunikací mezi obviněnými v období loupeží. Ten dokládá, že dvojice Straňák–Šimon spolu začala komunikovat až v půlce října – přesně v den, o kterém mluví Botek a i Straňák se Šimonem.

„To přece nevadí,“ obhajoval svou verzi příběhu někdejší kriminalista Kucík. Na otázku, jak by tedy spolu vraždu zorganizovali, odpověděl: „To je ta relativní pravda nebo opravdová pravda, tu my nevíme. Varianta jedna: Šimon sedí v autě, čeká na Straňáka, než přijde z baráku ven. Varianta dvě: Straňák čeká na Šimona, než přijde z baráku ze Slopného, nebo tam jdou spolu. Rozumíte?“ kladl dotazy vyšetřovatel.

Na doplňující dotaz, zdali by si tedy oba začali psát až po vraždě, reagoval: „To já netuším, to se bavíme o něčem, co já vůbec nevím. A ani nevím, proč bych se tím měl vůbec zabývat.“

Případ loupeže v Uherském Brodě se podařilo objasnit až na konci listopadu - těsně poté, co Straňák zorganizoval přepadení zlatnictví v Hodoníně. Na této akci se David Šimon nijak nepodílel.

I při této loupeži sehrála důležitou roli kavárna a bar Corso. „V období od 17. do 23. listopadu 2011 Maroš Straňák zosnoval a řídil spáchání trestného činu tak, že na schůzce v kavárně Corso v Uherském Hradišti přemluvil ke spáchání loupežného přepadení Jakuba O., Erika B. a Michala M., slíbil jim za to částku 100 tisíc korun. Na dalších schůzkách rozdělil jejich úlohy,“ popsali přípravy přepadení vyšetřovatelé.

Straňák se tentokrát akce přímo neúčastnil. Sehnal ale pistole na slepé náboje - plynovou devítku a rovněž plynový samopal. Zbraně mu při domovní prohlídce zabavili policisté. Že by se ale jednalo o stejný typ, který vraždil ve Slopném, kriminalisté později vyloučili.

Straňáka, Šimona i další mladíky Krajský soud v Brně odsoudil v září 2012 - měsíc před tím, než dvojici zlínští kriminalisté obvinili z vraždy ve Slopném. Straňák si od soudu za organizování dvou přepadení vyslechl trest osm a půl roku vězení, Šimon dostal podmínku za podílnictví v případě zlatnictví v Uherském Brodě.

Oba dnes shodně tvrdí, že nebýt loupeží, policisté by je s vraždou ve Slopném, kterou dle svých slov nespáchali, nikdy nespojili.

„Já si uvědomuju věci, co tomu obvinění z vraždy předcházely. Že jsem dostal podmínku - to určitě nebyl řádný život. Vždycky jsem se snažil proplouvat tak, abych neměl žádné velké problémy, abych se nikdy do vězení nedostal. Proto je pro mě nepochopitelné, že jsem se sem dostal a na takové roky - a ještě za něco takového,“ říká dnes Šimon k trestu za vraždu.

Proč si soudy stály za tím, že se Šimon se Straňákem v době vraždy znali? Jak se kriminalisté chovali k dalším podezřelým, na které jim ukázaly pachové stopy? A jak věrohodný tento důkaz je?

Poslouchejte už tento pátek 3. listopadu ve třetí epizodě investigativní série Slopné: Kdo je vrah? Najdete ji v podcastu 5:59.