Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Film Sbormistr Ondřeje Provazníka vyvolal reakce jak mezi diváky, tak mezi odbornou veřejností, ale i těmi, pro které je popsaný příběh více než jen filmem. „Viděla jsem to dvakrát. Poprvé s rodiči, podruhé s kamarádkami,“ říká na dvorku jedné z pražských kaváren Alice. (Bývalá sboristka si přála zůstat v anonymitě, proto jí redakce – která její totožnost zná – změnila jméno.)
Sama prošla několika třídami pěveckého sboru Bambini di Praga, jehož příběhem se nechal autor snímku letos představeného v Karlových Varech inspirovat. Dnes už dospělá matka od rodiny na dění v dětském sboru vzpomíná podle svých slov denně.
„Pro nás neexistovalo nic jiného než zpěv. Bylo to tak nastavené, priorita nebyla škola nebo kamarádi, ale zkoušky, vystoupení, výjezdy,“ popisuje Alice. Všichni, kteří se na chodu sboru podíleli, podle ní žili jeho slávou. A také manickou touhou být co nejlepší. Právě zobrazení patologické posedlosti úspěchem a tlaku na výkon Alici ve Sbormistrovi chybělo.
„Já chápu, že je to fikce, a nechci ten film nijak pomlouvat, protože je to skvěle udělané, ale s rodiči jsme si říkali, že tohle nám tam chybí. Bylo to jen občas, v nuancích. Když tam ty holky tak různě polehávají před zkouškou nebo vystoupením? To neexistovalo. Bohumil by to nedovolil,“ porovnává film s prostředím, které vedl sbormistr Bohumil Kulínský a ve kterém se značnou část svého života pohybovala.
Když vzpomíná na Kulínského – který byl v roce 2009 odsouzený k více než pětiletému vězení za zneužívání nezletilých dívek a ohrožení mravní výchovy mládeže – přiznává, že se jí dodnes drží jistý sentiment. „Zneužíval naši náklonnost k němu. Dalo by se říct, že jsme byli jako sekta. Ale to zvládnu pojmenovat až takhle s odstupem. Myslím, že filmový sbormistr neměl ani z poloviny charisma, které měl Bohumil. Byl prostě okouzlující. Rodiče měl namazané na chleba, jakmile se usmál, všichni roztáli,“ říká Alice.
Že měl favoritky, bylo veřejné tajemství
Na léta strávená ve sboru má prý mnoho krásných vzpomínek. S postupem času si ale uvědomila i řadu věcí, které už tak hezké podle jejích slov nebyly. Být hvězdou pěveckého sboru totiž znamenalo snášet ponižování či tresty ze strany sbormistra Bohumila Kulínského nebo jeho matky Blanky Kulínské.
„Pamatuji si třeba, že jsme nacvičovaly na koncert a někomu se chtělo na záchod. A protože nám bylo šest sedm, šlo nás víc. Bohumila to rozčílilo, že nemáme disciplínu, a tak nás zamkl mimo zkušebnu, protože jsme ho naštvaly,“ líčí Alice.
Běžné bylo podle jejích slov i to, že když se chtěl někdo napít během nácviku, často si vyslechl bolavé poznámky. „Nebylo to pořád, měl prostě dvě tváře. Když byl milý, bylo to skvělé. Ale také uměl křičet a být hrubý. Podle mě trpěl nějakou poruchou, o narcismu se v té době nemluvilo tolik jako dnes, ale on byl učebnicový narcis,“ dodává s tím, že vzdor si během řady let dovolilo jen pár dívek.
Co se zneužívání pozice moci i samotných dospívajících sboristek týče, Alice nic takového na vlastní kůži nezažila. Že má ale Bohumil své „favoritky“, bylo prý veřejným tajemstvím. „Zpětně se až stydím za to, že jsme to někdy braly jako snahu těch holek zviditelnit se. Každý měl totiž v Bambini vlastní místo, nesmělo se vybočovat. A nám přišlo, že některé holky si skrze bližší vztah s Bohumilem zajišťují lepší pozice. Zpětně ale vím, že to je nesmysl. Prostě zpívaly dobře,“ přehodnocuje svůj dětský postoj Alice.
Když kauza okolo Kulínského propukla a policie ho v roce 2004 zatkla, dětským sborem to pochopitelně otřáslo. Podle Alice ale málokdo věřil, že by Kulínský někoho zneužíval. Jak se nakonec ukázalo, obětí bylo zhruba padesát.
Mezi členy sboru se začaly šířit i teorie, že se mu mstí bývalá žena za to, že upřednostnil dětské zpěvačky a kariéru sbormistra před manželkou. První podnět policii totiž dal manžel Kulínského exmanželky, která ve sboru svého času také působila, následně se ale rozvedli.
Dívkám se navíc blížil výjezd do Japonska a kauza je prý spíše štvala. „Chystaly jsme se do Japonska a měly jsme pocit, že nám to vlastně kazí příležitost. Navíc se tomu těžko věřilo. Věděly jsme, že má ty svoje favoritky, ale vše bylo na úrovni klepů, nic nebylo potvrzené, protože jsme u toho vlastně nikdy nebyly,“ popisuje Alice, která byla později předvolaná k soudu, aby vypovídala ve prospěch Kulínského.
Jeho obhájci si ji vyhlédli zřejmě proto, že když ji vyslýchala policie, mnoho toho neřekla. „Strávila jsem tři hodiny na Pankráci. Ve sboru jsem byla řadu let, od dětství prakticky až po dospělost, do hlavního koncertního oddělení (v rámci kterého si měl Kulínský vybírat své oběti, pozn. red.) jsem se ale dostala až později, neměla jsem tak moc co říct. U soudu mi tedy položili asi čtyři otázky, ty jsem zodpověděla a v tu chvíli to pro mě skončilo,“ popisuje Alice.
Dnes by prý spíše hrála mrtvého brouka, zvlášť poté, co ví, že byla ovlivněna kultem osobnosti, který si Kulínský za pomoci jeho matky budoval. „Dnes bych nevypovídala. A mohu upřímně říci, že se za to vlastně dodnes stydím,“ dodává s vážným výrazem.
Vzápětí ale říká, že podle ní Kulínský nebyl pedofil, měl prý jen rád mladé dívky. Soud ho nicméně obžaloval za zneužívání děvčat, kterým nebylo ani patnáct let. Jedné z jeho obětí bylo například dvanáct. „Ty klepy se nikdy netýkaly vyloženě malých dětí. Šlo spíše o dospívající holky, zhruba od dvanácti let. Rozhodně ho nechci obhajovat, ale podle mě nebyl pedofil. Spíš měl takovou tu poruchu, kdy se mužům líbí mladé dívky, které už ale začínají mít ženské rysy,“ naráží na hebefilii, tedy náklonnost k dospívajícím.
„Pusa na dobrou noc nám přišla normální“
Když Alice popisuje, co během let v Bambini zažila, několikrát zmíní i to, že Kulínský byl před děvčaty často opilý. „A myslím, že nejen to. Byl prostě pod vlivem. To tedy neprobíhalo na zkouškách, ale na soustředěních nebo výjezdech. Okolo toho jsme být nechtěly,“ vysvětluje s tím, že se dívky snažily přítomnosti opilého sbormistra vyhýbat.
Alkohol totiž jeho „manýry“ prý umocňoval. Někdy byl v extrémně dobrém až vlezlém rozpoložení, jindy zase uměl být nepříjemný. „Měly jsme různé cesty, jak se mu vyhnout. Třeba jsme před dveře stavěly s holkami kufry, aby se nedostal k nám do pokoje,“ vybaví si. Celou dobu ale odmítá, že by na ni konkrétně Kulínský někdy sáhl.
Až ke konci schůzky z ní jen tak mimo řečí vypadne, že dívky chodil – často i v podnapilém stavu – líbat na pokoj. „Byla to pusa na dobrou noc, dělal to tak u všech,“ prohodí a usrkne z limonády. Když se jí redaktorka zeptá, zda by jí přišlo normální, kdyby například její patnáctiletou dceru líbal na dobrou noc na soustředění lektor zájmového kroužku, zarazí se. „Ne. A to je ono. Tenkrát jsem se nad tím ani nepozastavila, všem nám to přišlo vlastně normální,“ dodává.
Hlavní otočka ve vnímání dětství a dospívání mezi členy Bambini di Praga pro Alici přišla, když čekala svou dceru. „V tu chvíli mi vlastně začalo docházet, k jakým věcem uvnitř sboru docházelo. A když si to vezmu z pohledu rodiče, vím, že bych tohle pro svoje dítě nechtěla. Už jen proto si chci předem prověřit, kam dítě pošlu a kdo ho bude mít na starost. I když je mi jasné, že to mnohdy uhlídat nejde. Navíc byly devadesátky. Rodiče o tom neměli ponětí, chtěli pro nás hlavně příležitosti, abychom viděli svět,“ dodává.
Ještě než se Alice rozloučí s redaktorkou, přiznává, že kdyby byl Kulínský naživu, asi by o něm takto otevřeně nemluvila. Vlastně si ani není jistá, zda by ho zvládla konfrontovat tváří v tvář. „Kdybych se ale mohla vrátit v čase, řekla bych mu, že to, co dělá, bude jednou někoho inspirovat a natočí o podobném chování film. A že jeho velké, slavné Bambini bude v podstatě hrát jeho největší konkurent. To by byla jeho karma,“ pousměje se v narážce na to, že sboristky v Provazníkově filmu pocházejí z Kühnova dětského sboru.
