Článek
Nejde o žádnou převratnou novinku – když agentura Reuters popisuje letošní vlnu veder, zmíní už jen mimoděk v druhém odstavci, že Evropa se otepluje ze všech světadílů nejrychleji.
Ale protože v Česku máme i při čtyřicítkách tendenci pochybovat, pojďme si základy raději zopakovat. Pro případ, že by se někdo snad chtěl i tento týden chlácholit tím, že sami nic nevytrhneme, že je stejně pozdě a že léto jako každý rok jednoho dne skončí a vedra pominou.
Ne tak docela – protože to, co nás znovu čeká tento týden, není žádná anomálie. Kdo nevěří, v Reuters k tomu mají vedle jednoho větného přístavku celý infografický portál plný podrobných a poutavě znázorněných dat, která nelze okecat.
Za posledních 30 let se Evropa oteplovala tempem přibližně 0,56 °C za dekádu. Globální průměr činil 0,27 °C. Naše rychlost je tedy dvojnásobná. V těchto dnech jsme o tři stupně nad zdejším normálem z let 1961-1990. Asie o 2,1 stupně, Severní Amerika o 1,9, Afrika o 1,4. Nic z toho není ideální, ale Evropa jasně vede.
Časová řada jasně ukazuje, jak odchylka postupně roste. Letošní červenec byl oproti dlouhodobému průměru o 4,8 stupně výš, což je rekord přinejmenším od 60. let, kam řada sahá. Jde o údaj týkající se západní Evropy – Česko v této databázi Reuters tak podrobně vedené není, ale pro dokreslení zdejší reality stačí jiný údaj, a sice, že z deseti regionů, kde se teploty v těchto dnech nejvíce vymykají historickým zvyklostem, jich sedm leží v Německu.
Čísla pocházejí ze Světové meteorologické organizace (WMO) a od evropské služby Copernicus, pověřené průběžným monitorováním stavu planety na základě dlouhodobého sběru údajů z družic a tisíců pozemních stanic, bójí a jiných meteorologických stanovišť po celém světě. Obojí platí mezi akademiky jako nejuznávanější zdroje klimatických dat.
Zpochybňovat vlastně ani není co – vždyť ta čísla prožíváme na vlastní kůži. A snadno si zdůvodníme, proč černého Petra máme právě my. Pevnina se obecně otepluje rychleji než oceán, Evropa hodně doplácí na změny atmosférické cirkulace, na úbytek sněhové pokrývky (nejen v Alpách nebo v Karpatech, ale hodně také v severských oblastech) a na blízkost klimaticky rozhašené Arktidy.
Zoufalá situace může vést k zoufalým reakcím. Vše hodit za hlavu v iluzi, že jde jen o rozmar přírody, s kterým člověk nemá nic společného. A hůře - zvolit strany, které problém házejí za hlavu a raději horují za zrušení Green Dealu. Jako když řidič auta slyší nezdravé chrastění v motoru, ale nechá to být v naději, že se to samo nějak spraví.
Nespraví. A kdyby teoreticky nějaká taková naděje existovala, vážně to chceme risknout a jet dál? Rozmrazit permafrost na Sibiři? Přijít o Golfský proud? Dát do pohybu migraci z míst, kde při 40 stupních v noci prostě nepůjde spát? I kdyby cokoli z toho hrozilo jen s pravděpodobností 50:50, vážně zavřeme oči a jdeme do toho?
Námitka, že na prevenci už není čas a že stihneme nanejvýš adaptaci, zatím naštěstí neobstojí. Na některé změny už pozdě být může, uhlíkovou stopu táhnoucí se přes jedno až dvě století odestát nejde. Ale není pozdě rozhodovat o tom, jak velké oteplení nakonec bude a jaké následky přinese.
Neexistuje žádná ostrá fyzikální hranice, kde se vše zhroutí. Každá další tuna CO₂ zvyšuje oteplení o malý kousek. Každá tuna, kterou nevypustíme, ho naopak o malý kousek sníží.
Zdražuje to život? Svým způsobem ano – ale klimatická změna rovněž, navíc život i zkracuje. Ekonomické náklady existují i při nečinnosti, takže nemá smysl porovnávat uhlíkovou přirážku na benzin či útlum uhlí s nulou. Bezplatný průjezd budoucností už totiž není v nabídce, stačí si už teď pustit zprávy. Odstávky jaderných elektráren, nejhorší úroda obilovin za 14 let (odhad agrární komory), přesun nákladů z lodí na dražší kamiony, nižší produktivita práce každého z nás. A to vše jsou proti budoucím rizikovým scénářům dost možná jen drobnosti.
Sami planetu nezachráníme? Jistě, Evropská unie aktuálně vypouští jen šest procent globálních skleníkových emisí, ale i to je chabá výmluva. Máme vysoké emise na hlavu a také máme historicky „vybráno“, na uhlí jsme v Evropě (i v Česku) bohatli staletí. U obojího platí, že těžko přesvědčíme ostatní bez vlastní akce. Evropský trh je navíc pořád dost velký a bohatý na to, aby dokázal uplatnit svůj vliv na ty, kdo chtějí něco globálně vyrábět.
Navíc – zelenější chování v principu nemusí být jen přítěží. Často je to přesně naopak. Čistší ovzduší, lepší zdraví, větší energetická bezpečnost, inovační impuls, méně peněz pro fosilní diktatury. To všechno se počítá do plusu, ne do minusu.
Máme před sebou týden, kdy půjde o tom všem intenzivně přemýšlet. Ve dne v noci, předpověď je nemilosrdná. Minimálně do soboty.
