Článek
Letošní léto v Evropě přepisuje historické tabulky. Rekordní červnová vedra ukázala její zranitelnost. Přinesla silný nápor na zdravotnictví, pokles produktivity v ekonomice a bohužel se neobešla ani bez tisíců obětí na lidských životech.
Každá další vlna veder je tak zároveň zkouškou – jestli funguje zdravotnictví, energetika, krizové řízení, městské plánování nebo ochrana zranitelných skupin.
Možná je ale na čase začít problém vnímat jinak. Komplexněji v kontextu klimatické krize. Jeden rekord samozřejmě nelze hned připisovat změně klimatu, nicméně vědci mají jasno, že evropské vlny veder jsou prokazatelně častější a intenzivnější vlivem člověka. Zároveň se ukazuje, že globální oteplování, před nímž odborné kruhy varují už dlouho, není otázka budoucích generací. Je to problém, který má fatální dopady teď a tady.
Světová zdravotnická organizace označila letošní léto za „generální zkoušku“ budoucích let, která budou ještě teplejší.
Každá generální zkouška má ukázat, co funguje a co je ještě potřeba napravit. V případě vln veder se pozornost přirozeně obrací především k bezprostřední připravenosti: Zda mají nemocnice dostatečné kapacity, města dostatek stínu a zeleně, domovy seniorů účinné krizové plány nebo zda se varování včas dostanou k lidem, kteří jsou vysokými teplotami nejvíce ohroženi.
To všechno je nezbytné a je třeba o tom mluvit. Generální zkouška ale nemá prověřovat pouze naši schopnost zvládat následky. Měla by vést také k otázce, zda neselháváme už mnohem dříve – ve snaze podobným krizím předcházet. Když o problému víme, děláme dost pro to, aby v budoucnu nebyl ještě závažnější?
Právě tady totiž přestává být klimatická změna jen záležitostí vědy nebo politiky.
Jestli letošní generální zkouška něco odhaluje v plné nahotě, pak to, že ochrana klimatu je víc než cokoli jiného záležitostí ochrany života a zdraví. To jsou hodnoty garantované základními lidskými právy. Vedle toho navíc známe i explicitní právo na příznivé životní prostředí.
Ústavní základ práva životního prostředí:
čl. 7 Ústavy ČR
Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.
čl. 35 Listiny základních práv a svobod
(1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.
(2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.
(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.
Ochrana základních lidských práv je přitom jedním ze základních úkolů každého státu, který vyžaduje jeho aktivní roli. Nejen neminem laedere, nikomu neškodit, ale také nést pozitivní závazky – nastavit politiku tak, aby byla klimatická změna co nejmírnější a její dopady tedy co nejpříznivější.
Před dvěma lety to v přelomovém rozhodnutí Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a ostatní proti Švýcarsku z roku 2024 potvrdil Evropský soud pro lidská práva, pod jehož jurisdikci spadá i Česká republika. Věcně šlo o práva starších žen, které argumentovaly, že vlny veder způsobené klimatickou změnou ohrožují jejich zdraví a život, protože patří mezi nejzranitelnější skupiny. Soud ve Štrasburku konstatoval, že klimatická nečinnost může představovat porušení práva na soukromý a rodinný život podle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
„Účinné respektování práv chráněných článkem 8 Úmluvy vyžaduje, aby každý smluvní stát přijal opatření vedoucí k podstatnému a postupnému snižování svých emisí skleníkových plynů s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality v zásadě během příštích tří dekád. V tomto kontextu je na orgánech veřejné moci, aby jednaly včas, přiměřeně a důsledně,“ píše soud.
Lidskoprávní rámec debaty uznal i český Ústavní soud, když loni na podzim rozhodl o takzvané Klimatické žalobě. Tu sice v judikátu zamítl, nicméně proto, že mířila proti ministerstvům, která však žádné konkrétní povinnosti nemají.
„Pokud by správní soudy stěžovatelům vyhověly, rozhodly by o existenci povinností ministerstev, které nemohou splnit,“ uvedl Ústavní soud v nálezu. Principiálně je ale klimatická litigace, jak se tomuto typu sporů říká, stále možná.
Má ale klima chránit justice? Nebyl by to přílišný soudcovský aktivismus? „Politická cesta zatím příliš uspokojivé výsledky nepřinesla. Proto chápu, že ohrožené skupiny se snaží své pozice hájit před justicí,“ řekl pro červnovou analýzu Seznam Zpráv Harro van Asselt, expert na klimatickou litigaci z prestižní Univerzity v Cambridge.
Jak se říká – větru, dešti ani slunci neporučíme. Nejde je samozřejmě ani žalovat. Přírodní síly jsou vis maior, vyšší moc, a nejde vinit řeku za povodeň, blesk za požár ani slunce za vedra.
Nicméně pokud stát dlouhodobě ví, že se planeta otepluje, zná rizika, přijímá mezinárodní závazky, a přesto nekoná dostatečně, je legitimní se ptát, proč tak neučinil a zda nemá být odpovědný. Stejně jako když zná předpověď počasí a nezavede protipovodňová opatření.
Soudy samozřejmě nemají rozhodovat, kolik větrných elektráren má stát postavit nebo jak rychle má zastavit těžbu uhlí. Jejich úloha je podstatně skromnější, ale zároveň zásadnější. Mají posoudit, zda vlády při plnění svých vlastních právních závazků nepřekročily hranici, za níž už nejde o politickou volbu, ale o porušení práva.
Ostatně i zmíněný van Asselt říká, že litigace může pomoci, ale problém sama nevyřeší. Politická akce je nutná.
Dopady na ekonomiku, lidské zdraví a životy připomínají, že řešit klimatickou změnu není jen otázka dobré vůle politických programů, ale také odpovědnosti vlád a parlamentů.
Je-li letošní léto skutečně generální zkouškou, pak nezkouší jen naše nemocnice, energetiku nebo krizové řízení. Zkouší také to, zda jsme připraveni přestat vnímat klimatickou změnu jen jako sérii stále ničivějších následků a začít ji chápat také jako otázku odpovědnosti za rozhodnutí, která jim předcházela.
