Komentář: Agenti a jejich čas

Ve své době byla jen blízkost k StB veřejně zcela diskvalifikující. Dnes je to, jak se zdá z kauzy muzikanta a politického moderátora Oto Klempíře, spíše gravitační pole zvýšené veřejné popularity s autonomní přitažlivostí meziplanetární černé díry. V jistém smyslu se zde opravdu otevírá průhled do skoro zapomenutého období prosazení tvrdého lustračního zákona, který omezoval působení agentů státní bezpečnosti ve veřejném životě a státní správě. Možná neuškodí si pár věcí připomenout.

Občanské fórum i Veřejnost proti násilí v prvních volbách v roce 1990 odvolávaly pozitivně lustrované spolupracovníky StB z kandidátek až těsně před volbami, kdy teprve byly informace k dispozici. Důvod byl srozumitelný, lidé kompromitovaní spoluprací s komunistickou tajnou policií do nové politiky nepatřili. Byli vydíratelní, s dvojí tváří. Rys osobnostní a morální nespolehlivosti byl v nových poměrech handicapem prvé kategorie. A demokracii šlo o transparentnost nových poměrů i tváří. Někdy to byly tragicky probíhající odchody věhlasných důvěře se těšících jmen, někdy tiché osobní katastrofy vydíraných a StB a jejími agenty zlomených jednotlivců.

Přesto se několik lidí, vesměs pracujících pro komunistickou rozvědku nebo vojenské služby, v parlamentech objevilo. Byli následně vytlačeni, protože morálně diskvalifikováni.

Důvodem, proč byl napsán a schválen lustrační zákon po roce, v říjnu 1991, byla snaha proces legislativně kodifikovat. Jednak proto, aby očista veřejného života dostala pravidla a kritéria, nebyla pomstou a kádrovou sekerničinou, v které by převážily politické či názorové motivy.

Trvalo nějaký čas, než se vyjasnila praxe StB v tvorbě agenturních sítí, jejím protokolování a správě. Například, že zařazení osoby do kategorie „C“, tedy kandidát tajné spolupráce, vznikalo rozhodnutím samotné StB, nikoli souhlasem nebo spoluprací vybraného člověka. Státní bezpečnost mnohdy vybírala nepřátele režimu, aby je kompromitovala či zlomila, jindy ty, které si vyhlídla, že by mohli být ve svém prostředí využitelní, pokud by spolupráci přijali. Přibližně 30 tisíc agentů byla tušená hrozba i pro veřejnost. Potřeba obrany demokracie byl srozumitelný veřejný zájem.

Hlavním cílem lustrací ale byla ochrana vitálních státních pozic, pozic jmenovaných, na vysoké úrovni ve státní správě. Smyslem byla ochrana i očista státu, nikoli postih dotčených. Proto si o lustraci žádal každý sám svým rozhodnutím, pokud o vyšší pozici usiloval. Obdržel diskrétně od ministerstva vnitra nález z evidence registrů svazků do svých rukou. Sám si pak rozhodl, zda jej předloží a bude dále o pozici usilovat, nebo na ni rezignuje.

Vzhledem k těmto pozicím a jejich ochraně před vydíratelnými či kompromitovanými lidmi platila ze zákona presumpce viny. Nikdo nezkoumal, jakým způsobem se dotyčný dostal mezi spolupracovníky StB, zda dobrovolně nebo donucením. Pozdější soudní pře proto často vyústily v neprospěch státu, protože se spolupráce neprokázala v konkrétních aktivitách.

Mnohé nejasnosti okolo spolupracovníků plynuly z toho, že StB provedla koncem roku 1989 a rozkazem svého posledního šéfa Alojze Lorence skartaci „živých“ spisů všech aktivních spolupracovníků. K těm, kteří byli v činorodém („živém“) vztahu, proto později často chyběly záznamy o průběhu spolupráce. K dispozici byly pouze důkazy o jejím navázání a souhlasu dotčeného. Pro ochranu státu to bylo dostatečné. Pro odsouzení člověka to dostatečné nebylo.

Sporné byly nové volené pozice s demokratickým mandátem, v parlamentech a zastupitelstvech. Pokud se politický subjekt rozhodl své kandidátky nelustrovat a tyto lidi nevyřadit, mandát z voleb jim dával právo na zvolené funkci zasednout. Měli demokratický mandát. Sporné zůstaly také pozice členů vlády, které jmenuje prezident, protože v jeho rukou jmenování je. Pro Václava Havla byla pozitivní lustrace diskvalifikací, pro Miloše Zemana nikoli. Proto se Andrej Babiš mohl stát ministrem i premiérem.

Sporné zůstaly vojenské hodnosti a pozice, protože Československá armáda sice prošla osobními prověrkami, ale nikoli lustracemi, pokud jde o spolupráci s vojenskými tajnými službami, vnitřního či rozvědného zaměření. Sporný zůstal i „návrat“ některých zpravodajských důstojníků do nově vznikajících civilních zpravodajských služeb. Mimo jiné i proto, že po konfliktu Občanského fóra s ministrem vnitra Richardem Sachrem (1990), který se pokoušel shromáždit lustrační informace o nových polistopadových elitách, byly komunistické tajné služby kontrolovaně rozprášeny. Stavěly se znovu na „zelené louce“.

Očistou bezpečnostních složek byl tehdy pověřen disident a signatář Charty 77 Jan Ruml, kterého je na místě připomenout, protože se s tímto historicky mimořádným bezpečnostním úkolem vyrovnal se ctí již v období 1990-1992. Zdaleka ne všechny země sovětského bloku se vydaly tímto směrem.

Stavbou nových zpravodajských služeb se Československo stalo významným experimentem v této bezpečnostní agendě – a uspělo. A mimochodem, některé západní služby byly ochotny pomoci s „přepojením“ komunistických tajných služeb do nových poměrů. Zejména pak v období, kdy NATO zvažovalo vznik nárazníkového pásma ve střední Evropě jako předpolí Sovětského svazu. Rozprášení represivních tajných služeb sovětského modelu bylo důležitým předpokladem rozbití sovětské vlivové zóny.

Lustrační zákon, který prosadilo OF a VPN v Československu, nebyl zdaleka univerzální model řešení v dalších postkomunistických zemích. Zůstává ovšem prokazatelným faktem, že díky tomu mělo Československo a později i Česká republika relativně nejméně problémů s vnitřní bezpečností, se svými ozbrojenými složkami a jejich reformou. A to od prvních fází, nevyjímaje odsun zahraničních okupačních sil, očištění od jejich penetrace v československých bezpečnostních složkách a vytvoření nové státní správy, zahraniční diplomatické služby, oddělení policejní služby od administrativy ministerstva vnitra apod.

Například v armádním prostředí, kde tento proces proběhl až se zpožděním a po několika skandálech, se správnost lustračního zákona a jeho aplikace zpětně potvrdily. A jen na okraj dodejme, že mečiarovské Slovensko se po zániku Československa také lustračního zákona vzdalo. Leckteré pozdější problémy Slovenska, vnitřní i geopolitické, indikovaly souvislost právě s tímto odklonem.

Vystřídání lustračního zákona systémem standardních bezpečnostních prověrek, vznikem Národního bezpečnostního úřadu (1998), i převzetím západních administrativních procedur a standardů prověrek bylo spojeno zejména se vstupem do NATO. Přineslo zřetelnější legislativní klasifikaci pozic ve státní správě, které vyžadují bezpečnostní prověrku a její třístupňovou kategorizaci. Zároveň podstatně rozšířilo kritéria bezpečnostního prověření fyzické i právnické osoby, daleko za rámec spolupráce s StB, jakkoli i ji ponechalo uvnitř prověřovacích kritérií.

Pokud jde o lustrace a spolupráci s StB, je nesporné, že vývoj postupně otupil morální ostří tohoto kritéria jak pro českou veřejnost, tak mezinárodně. Ponechme k historické diskuzi, jak a zda je s tím spjatý i pokles váhy morálních kritérií v české politice vůbec. Vývoj ale mnoho nezměnil na tom, o jaké osobnosti a jejich spolupráci měla komunistická Státní bezpečnost zájem, a jakou stopu na těchto lidech zanechala vynucená či dobrovolná spolupráce na úkolech práce proti vlastní zemi, její svobodě a spoluobčanům.

Zbývá logicky doplnit, že oproti několika desítkám tisíc spolupracovníků StB bylo v Československu přes jeden a půl milionu lidí v komunistické straně. Jejich odpovědnost za minulost byla obdobná, ale byla veřejná a politická. Neutajená. Tato odpovědnost byla posouzena jinak, především drtivou – a pro společnost katarzní - porážkou v přímém střetu ve volbách v roce 1990. Jako totalitní strana byla KSČ odmítnuta a zavržena demokratickými volbami. Její dnešní pozice a případný návrat k moci je již plně v rukou nekomunistických politických stran.

P.S. Bývalý tajný spolupracovník StB, který předstírá, že je novinář a nezávislý komentátor, a pak přeskočí poslední možný den na kandidátku politické strany, po předchozí utajené dohodě, je a zůstává agent. Nikoli lustračním zákonem, ale jednoduše proto, že se jako agent zachoval.