Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V půlce června jsme spustili iniciativu, u které jsme čekali živou veřejnou diskuzi. „Dobré ráno, Česko“ je samo o sobě pokusem o širokou debatu nad pozicí Česka ve světě a nad jeho ambicemi. Ehm… ano, už jen u použití slova „ambice“ nám bylo jasné, že se u Čechů a Češek můžeme setkat s určitou ostýchavostí a skepsí.
Výsledkem má být pro zahraniční publikum srozumitelnější příběh, který se odrazí v komunikaci státu navenek. Sami jsme se během přípravy ptali: Je takhle debata v tuto chvíli důležitá? Může někam vést? Jak moc jsme schopni do ní zapojit širší veřejnost? Polemika je tedy vítána. Publicista Miloš Čermák v komentáři pro Seznam Zprávy vyjádřil víc než skepsi. Vyšel z tvrzení, že naše průměrnost je přesný odraz reality, až po závěr, že „další marketingová kampaň jsou jen vyhozené peníze“.
Přečtěte si komentář Miloše Čermáka
Začnu tou jednodušší částí, tedy tvrzením, že se se iniciativa pokouší „objednat národní identitu u marketingové agentury“. Tady je odpověď jednoduchá. „Dobré ráno, Česko“ je vším, jenom ne sterilním PDF s logem. Naopak trpí dost vysokou mírou organičnosti – je totiž výsledkem pro nás nezvyklého partnerství byznysu a státní správy. Jak začala?
Dynamickou debatou v kulisách většinou nezáživné Komise pro jednotnou prezentaci Česka v zahraničí. Během ní jsme si s kolegy před asi rokem začali pokládat základní otázky: Proč Česko rezignovalo na jednoduchou, systematickou zahraniční prezentaci tak, jak ji běžně dělá řada jiných států? Proč naše účast na průmyslových veletrzích ukazuje Česko v přesaturovaných národních barvách jako průmyslového mogula, turistické prezentace jako ráj štíhlých blondýn a plakáty na konzulátech byly donedávna ve stylu Rakouska-Uherska? Proč nejsme schopni se domluvit na společné tonalitě, vyznění a záměru pro zahraniční publikum?
Ukázalo se také, že podobnou potřebu cítí i soukromý sektor, konkrétně se v této oblasti angažuje platforma Druhá ekonomická transformace. Ta zase potřebuje modernější prezentaci Česka kvůli byznysu. A shodli jsme se nakonec i na tom, že nechceme právě tu „objednanou marketingovou kampaň“. Naopak: potřebujeme nejdřív širokou společenskou debatu o tom, co tedy vlastně chceme zahraničnímu publiku sdělovat. Potřebujeme ji jako společnost. Ale také od kolegů z Finska, Francie či Nizozemska víme, že je nezbytným předpokladem úspěšného brandu. Mnohem víc než logo.
V ten krásný letní den jsme během spuštění první fáze iniciativy v Černínském paláci stáli myslím všichni trochu v úžasu, že se podařilo spojit odborné i personální kapacity nás všech – od Ministerstva zahraničních věcí a Českých center přes kolegy z dalších státních agentur po Druhou ekonomickou transformaci, navíc za podpory neziskového sektoru (nadace Blížksobě) a expertů (STEM). Ne bez nekomfortních momentů, ale vždycky s vědomím toho, že nám to stojí za to.
A to nás vede k té první části komentáře Miloše Čermáka. Prý jsme příliš průměrní na to, abychom se vůbec měli o nějaký „příběh“ pokoušet. Podle něj všechny „kvantifikovatelné ukazatele“ typu počet Nobelových cen, jména světově uznávaných vědců, žebříčky mezinárodních bestsellerů nebo prodeje globálních značek ukazují, že jsme nezajímaví. Podle jiných „kvantifikovatelných ukazatelů“ ale naopak výjimeční jsme – máme nejhustší síť divadelních souborů a knihoven na světě, mimořádné úspěchy třeba v nanotechnologiích, výjimečné tenistky a biatlonisty. Řada našich značek či produktů je globálně známá a obdivovaná – Prazdroj a Škoda, ale také Baťa, Moser, Kingdom Come. Svět zná Janáčka a Dvořáka a další. Argument o naší vrozené průměrnosti je podle mě zbytečné sebemrskačství. A je ideálním argumentem PRO debatu o české novodobé identitě v současném světě.
Více o projektu a jeho iniciátorech se dozvíte zde:
Jak je z čísel průzkumů dobře vidět, náš mindrák vyplývá očividně převážně z kontaktu se západní Evropou. Právě země západní Evropy jsou ty, které o nás mají spíše horší mínění. Ano, 13 procent Francouzů si myslí, že jsme zaostalí. Ale většina oslovených Indonésanů a Indů si myslí, že jsme nadprůměrní. Ve většině zemí světa jsme vnímaní jako moderní, krásná, evropská země. Není velmi osvobozující už jen tohle si uvědomit? Že ze širší perspektivy jsme na tom prostě dobře?
Protože i jestli si jen řekneme, „jsme průměr bohatého, svobodného kontinentu a je zásadní na té pozici pracovat,“ bude to hrozně důležité. Stejně jako to, pokud se naučíme číst ve výzkumech ne jenom ta nelichotivá čísla, ale i údaje, která nás zavazují k vyšší – pardon – ambici v rámci mezinárodního společenství. A ano, je potřeba provázat s ní kroky směrem k reálným změnám. To se nijak nevylučuje. Spíš naopak.
Pokud se tedy přestaneme schovávat do Hobitína fetišizujícího obyčejnost, je potřeba skutečně vést debatu. A tady to začíná být zajímavé.
V komentáři se mimo jiné píše, že naše „exportní artikly“ neodpovídají realitě. „Kundera a Kafka, které rádi zmiňujeme jako naše kulturní exportní artikly, nebyli součástí žádného ‚českého příběhu‘.“ To ale není pravda. Kundera i Kafka jsou součástí českého příběhu z mnoha hledisek, mnohé z něj osvětlují. Život každého z nich ukazuje na kus nás – Kafka na decimaci multikulturních kořenů naší kultury, Kundera na komunistické trauma. Stejně jako je součástí českého příběhu Karel Gott, o kterém nám komunistický režim tvrdil, že je nejznámější a tedy nejlepší. Cenzura jen zapomněla zmínit, že jeho úspěch na Západě je v pokleslém žánru estrády, a tak nám stanovila nepřirozeně nízký etalon kvality na dekády, jak popisuje Pavel Klusák. Stejně tak je ale součástí českého příběhu Václav Havel, kterého sami Češi v našem výzkumu jmenují jako osobnost, na kterou jsou ve vztahu ke světu nejvíc hrdí. Tohle všechno nás tvoří.
Co z toho je pro nás opravdu důležité, a co je důležité pro svět? A co bude hrát roli i za dvacet let? (Kde jsou v našem kánonu ženy, mimochodem?) Je čas zapracovat na národním sebevědomí, jak říká Nikola Hořejš z nadace Blížksobě. Jeho nedostatek připisuje likvidaci elit. Pětatřicet let po revoluci je čas se k posilování vlastního hlasu vrátit.
Druhá možnost totiž je: Nestojí to za to. Za čas, za peníze, za snahu. Svůj stín stejně nepřekročíme. Každý, kdo strávil nějaký čas v zahraničí, ale ví, že právě tohle nás - bohužel – často odlišuje třeba od studentů či kolegů z jiných zemí: ne nedostatek chytrosti nebo orientace. Ale to, že se dřív utopíme ve vnitřních pochybách, než stihneme něco říct. Pak jen koukáme, že někdo si prostor uzmul s významně banálnějším sdělením. Nebo hůř, se sdělením, které jen dál prohloubí náš negativismus a rezignaci. Pojďme zkrátka sebrat odvahu a zkusit o sobě něco říct. Jaká je alternativa? Brblat si pod vousy a čekat, až se přihlásí někdo jiný.
