Článek
Když jsem to četl, nevěřil jsem svým očím: polovina obyvatel země, jejíž ekonomika je pro nás životně důležitá, nedokáže ukázat Česko na mapě. Není to jen číslo z průzkumu, je to diagnóza. Diagnóza vztahu, ve kterém jedna strana zoufale potřebuje druhou, zatímco druhá ani neví, kde ta první leží.
Němci jsou naši největší obchodní partneři, naše firmy jsou často jen prodlouženými rampami jejich továren (v horším případě jejich montovnami a skladišti), naše ekonomika dýchá v rytmu německého průmyslu. A přesto jsme pro polovinu z nich geografickou abstrakcí někde tam na východě, kdesi mezi Polskem a… pardon, kde vlastně?
Do této reality vstupuje iniciativa „Dobré ráno, Česko“ s ambiciózním plánem: vytvořit nový „příběh České republiky“. Jako by se národní identita dala objednat u marketingové agentury za deset milionů korun. Jako by stačilo svolat focus group, vyplnit dotazník na webu a najednou se ze země, kterou svět považuje za průměrnou, stane magnetická destinace pro investory, turisty a talenty.
Podnikatel Martin Wichterle mluví o nutnosti „vyhrabat se z naší oblíbené plebejské pozice a dobýt svět“. Krásně řečeno a nic proti tomu. Ale co když to není momentální pozice nebo sebepodceňující nálada, avšak přesný odraz reality? Co když nejsme plebejští z rozmaru, ale proto, že se skutečně pohybujeme v průměru?
Když se podíváte na kvantifikovatelné ukazatele – počet Nobelových cen, jména světově uznávaných vědců, žebříčky mezinárodních bestsellerů nebo prodeje globálních značek –, Česko nevyniká. Srovnejte nás se Švédskem, Nizozemskem nebo Izraelem. Tyto země, podobně veliké nebo menší, produkují excelenci, kterou svět registruje a oceňuje. My máme pivo a značku auta, kterou však ze špatné pověsti vyvedl německý koncern.
To není nějaké stylizované sebemrskačství. To je realita.
Více o projektu se dočtete zde:
Možná není problém v tom, že jsme průměrní, ale v tom, že se za průměrnost stydíme. V neklidné době, kdy světem zmítají války, ekonomické krize a společenské otřesy, je průměrnost nebetyčným luxusem. Být průměrný v Evropě stále v globálním měřítku znamená, že jsme vyhráli v loterii. Ne první cenu, ale dost na to, abychom mohli, nebo dokonce měli být spokojení.
Kundera a Kafka, které rádi zmiňujeme jako naše kulturní exportní artikly, nebyli součástí žádného „českého příběhu“. Kundera se tomu zuřivě bránil, Kafku to nejspíš ani nenapadlo. Dosáhli úspěchu mimo nějaké národní narativy.
Pokud opravdu chceme překonat průměrnost, nedosáhneme toho vymýšlením příběhů na webových stránkách. Cesta je bolestná a dlouhá: investovat masivně do vzdělání, podporovat ty nejlepší místo průměrných, vytvořit prostředí, kde excelence není podezřelá, ale oslavovaná.
Když nám dnes někdo říká, abychom „přišli s novým příběhem Česka“, tak jako kdyby nám říkal, ať začneme od konce. Jenže je třeba začít od začátku. Jsme v sále, kde ještě utichá vtip premiéra Petra Fialy pronesený před dvěma lety v létě v Ostravě, když tvrdil, že máme na to, být mezi deseti nejúspěšnějšími zeměmi světa.
Nemáme. Ani náhodou. Ani ve snech autorů vládních PR kampaní. Máme malou, ale reálnou šanci být mezi deseti nejúspěšnějšími zeměmi světa za dvacet, možná třicet let. Ale jedině když teď, v tomto roce a v této minutě, budeme mít plán, jak to udělat.
Znamená to zapomenout na „příběhy“ a normálně začít pracovat. Třeba ukázat, že lze opravit pražský park rychleji než za pět let (ano, mluvíme o parku na náměstí Jiřího z Poděbrad v jedné z nejbohatších pražských čtvrtí), že dokážeme začít stavět další trasu pražského metra nebo že aspoň do poloviny století propojíme dvě libovolná česká města rychlovlakem.
Upřímně řečeno, nic z toho nevypadá, že se povede.
Co to ještě znamená? Přestat se tvářit, že každý názor má stejnou hodnotu, každý talent zaslouží stejnou podporu a každý výsledek je dostatečně dobrý. Znamená to přijmout, že cesta k uznání vede přes skutečné výkony, ne přes marketingové kampaně.
Ale možná je to příliš náročné. Možná je jednodušší objednat si novou identitu u agentury, vyplnit dotazník a doufat, že svět konečně pochopí, jak jsme skvělí.
Haló, světe? Co ty na to?
