Komentář: „Byl to jen vtip“. Jak se rasismus schovává za smích

Když dnes noviny upozorní na nějakou nehoráznost nebo urážku, kterou pronesla nebo napsala veřejně činná osoba, následující scénář bývá dosti podobný. Nejprve přijde pobouření. Pak vysvětlení: „To byl přece jen vtip.“ A nakonec útok na kritiky: „Vy už dneska nemáte smysl pro humor.“ „Byl to jen vtip“ dnes neznamená omluvu, ale útok: zpochybnění práva na pohoršení, otočení viny na ty, kteří si dovolí humor „nepochopit“.

Smích je považován za tu poslední věc, která člověku zbývá tváří v tvář silnějšímu či nějakému děsivému neštěstí. Ve varšavském ghettu si v roce 1941 mladá Mary Bergová zapisovala do deníku, že i v pekle nacistické okupace lidé zpívali a žertovali. Byl to smích přes slzy, vzdor proti smrti. „Humor je jediná věc, které nacisté nerozumějí,“ napsala.

Šibeniční humor je tím posledním, co člověku pod oprátkou zbývá. A kat vtip nechápe. Víme přece, že policajti, náckové, progresivističtí radikálové nebo komouši (vyberte si) nemají smysl pro humor a vtipy jsou jim cizí.

Vtip tak prý vyčleňuje lidi svobodné a inteligentní (schopné vtip poznat) oproti psychologicky narušeným jedincům s plochým emočním životem nebo naopak se sklony k násilí, rasismu či třídní nenávisti.

Co když to je ale složitější?

Vtipy se nejen vypráví, ale na vtipy se také reaguje a mluví se o nich. Každý vtip se říká v nějaké konkrétní situaci a má k této situaci vztah. To platí dvojnásob o vtipech rasistických či politických (tj. vtipech o politických oponentech). To, že někdo říká vtip o libovolné menšině, samozřejmě neznamená, že tuto menšinu nenávidí nebo třeba jen nemá rád. Nedávalo by smysl spojovat vtipkování s nenávistí, pokud by vtip byl jediným dokladem pro tuto nenávist. K tomu je vždy potřeba pochopení širší situace a třeba dalších výroků a činů daného vtipálka.

Je dobře zdokumentováno, že krajní pravice již od devadesátých let funguje v dvojím modu: na veřejnosti respekt požadující strany či hnutí pod povrchem potřebují své tvrdé jádro ujistit, že se například antisemitismu či rasismu nevzdávají. Tak si z norem, které navenek uznávají, dělají jejich členové mezi sebou – například na diskusních fórech - legraci. Nejnovějším příkladem jsou diskusní fóra mladých republikánů nebo samozřejmě výroky Filipa Turka, které on označuje za vtipy, i když nemají pointu a čtenář netuší, proč by to mělo být vtipné.

Mistr stand-upu nenávisti je Donald Trump. Byla by chyba považovat ho za komika, jeho hnací silou není vtip ale vztek a nenávist. Jeho mítinky fungují jako kabaret vzteku – publikum se směje, když ponižuje protivníky, když napodobuje člověka s postižením, když se vysmívá „spícímu“ Joeovi Bidenovi nebo „šílené“ Elizabeth Warrenové. Smích sjednocuje. V Trumpově světě neplatí „bojíme se týchž věcí“, ale „smějeme se těm samým lidem“. Kdo se nesměje, kdo se pohorší, není „in“, není „náš“. Tak vzniká komunita posměchu — skupina, která se definuje podle toho, komu se směje a kým pohrdá.

Milan Šteindler (na jehož Českou sodu se Filip Turek odvolává, prý „na ní vyrostl“), říká, že „humor, obzvlášť černý nebo cynický, funguje jen tehdy, když se smějete někomu, o kom víte, že si může dovolit žít způsobem, který ho dělá neprůstřelným.“ V opravdové satiře jsme terčem my — naše slabosti, předsudky, pohodlnost. Nebo satira míří nahoru, proti pokrytectví moci, proti sobectví, proti lžím. Rasistický „vtip“ naopak míří dolů. Zesměšňuje slabší, zranitelné, menšiny. Není to humor, ale způsob, jak zastavit soucit — jak připomenul už Sigmund Freud: „ušetřený soucit je jedním z nejčastějších zdrojů humoristické slasti.“ Rasistické vtipy nejsou jen špatný humor. Jsou to malé ideologické injekce, které učí necítit lítost, necítit empatii, necítit nic.

Potěšení z rasistického vtipu je dvojí. To první je z prolomení tabu: jsem hrdina a užívám si, že říkám něco, co ostatní pokládají za odpudivé. Druhé potěšení je z ponížení těch, o kterých vtipkuji. To je prostě potěšení z ubližování a krutosti vůči druhým.. Když se smích promění v posměch, stává se nástrojem moci.

Pokud je nějaký výrok – například že moji názoroví odpůrci proletí komínem krematorií koncentráku – označen za vtip, pak se tvrdí, že to není vážně míněný návrh. Jde jen o vtip. Komíny krematorií koncentráku jsou přece vtipné. Ta skutečnost je vtipná a proto si můžeme dělat legraci, protože pokud by tím komínem měli proletět naši političtí oponenti, bylo by to přece vtipný.

„Byl to vtip“ se stává štítem, za nímž se dá beztrestně říkat téměř cokoli. Slova i činy se rozpouštějí ve stejné šedé mlze: nic není vážné, nic není doslovné, a tedy nic není trestné. Tento mechanismus dobře známe i u nás. Když politik mluví o „čmoudech“, „negrech“, „buznách“ o tom, jak rád hajluje, a po kritice dodá, že to přece „nemyslel zle“, hraje stejnou hru. Není to obrana, ale test: co všechno si ještě může dovolit. Když mu to projde, hranice se posune. Příště už nemusí říkat „jen vtip“, protože společnost se naučí brát nenávist jako folklor. Jenže rasistický „vtip“ není neškodný. Učí nás, že na utrpení druhých není třeba reagovat – stačí se zasmát.