Komentář: Radikální pravice opět mobilizuje benzínem, sexem a nenávistí

Nablýskaná auta, pach benzinu a paže zvednutá v gestu, které připomíná ty nejtemnější kapitoly 20. století. Obvinění z násilí, která se vynořují jako protiklad k pečlivě budované image úspěšného rebela. Fenomén Filipa Turka není jen bizarní politickou kuriozitou. Je to lokální verze globálního symptomu. A abychom ho pochopili, musíme se podívat do zrcadla historie i na mechanismy naší digitální současnosti.

Když v roce 1918 utichly zbraně, miliony mužů se vrátily z pekla zákopů do světa, který nepoznávaly. Zapojení žen do všech sfér průmyslu i veřejného života, ve střední Evropě nejvíce viditelné v ženském volebním právu, zbořilo staré jistoty pramenící z jasně vymezené mužské role garanta obživy a nositele veřejné i rodinné autority.

Reakcí na tento rozpad starých jistot byl u části válečných navrátilců návrat do imaginárního světa minulosti, kdy „byl svět ještě v pořádku“.

Německý historik Klaus Theweleit ve své doposud nepřekonané analýze myšlenkového světa německých fašistů 20. let doslova tvrdí, že tito poražení muži si kolem sebe vytvořili „tělesný pancíř“ – ideologii tvrdosti, disciplíny a emočního chladu, která si kladla za cíl zničit vše nové. Jejich nepřítelem nebyl jen politický oponent, ale celý moderní svět – demokracie, diskuse, kompromisy byly považovány za změkčilé a zženštilé. Skutečný muž měl být tvrdý a brát si, co chce, bez zdlouhavých diskusí a hlasování.

Dnes se po sto letech konflikty ohledně vztahů mezi pohlavími opět stávají hnací silou radikální pravice. Hlavní příčinou není sice válka, ale povaha nových nejistot je dvacátým letům minulého století v lecčems podobná. Tradiční představy o mužské roli ve společnosti již neplatí a na nových není shoda. Současný svět po mladých mužích chce, aby byli citliví a empatičtí, zároveň ale sebevědomí, průbojní, úspěšní a finančně zajištění. Aby byli pečujícími partnery a rodiči, ale zároveň neztráceli sebevědomí a jistotu, kterými chrání své okolí.

To vše v momentě, kdy není možné brát inspiraci od generace otců, která žila zcela jinak. Výsledkem je často paralýza, zmatek a pocit selhání. Z této toxické směsi se rodí osamělost a frustrace z nenaplnění očekávání okolí, která ústí ve volání po návratu imaginárního starého světa, kdy bylo, podobně jako před první světovou válkou, ještě vše v pořádku.

Čísla jsou alarmující. Podle amerického Pew Research Center je např. 63 procent amerických mužů pod třicet let single – oproti pouhým 34 procentům žen ve stejné věkové kategorii. To je demografická propast generující ohromnou frustraci. Jak lze tento jev přetavit ve vlastní prospěch, nedávno ukázal Andrew Tate. Bývalý kickboxer vybudoval na sociálních sítích impérium postavené na kultu drsného rádoby chlapáctví, rychlých aut, peněz a nadvlády nad ženami. Milionům mladých mužů nabídl jednoduchý návod na úspěch: odmítněte „slabost“ moderního světa, buďte agresivní, dominantní a berte si, co chcete.

Filip Turek je českou, odlehčenou manifestací tohoto globálního jevu. Sdílí s ním fascinaci auty, machistické pózy i veřejné pohrdání liberálními hodnotami. Závažná obvinění z obchodu s lidmi a znásilnění, kterým Tate čelí v Rumunsku, a obvinění z násilí a podpory nacismu, jež se vynořila kolem Turka, nejsou náhodným excesem, ale logickým vyústěním ideologie, která vnímá aroganci a násilí jako legitimní projev současného muže.

Klíčovým faktorem pro prosazení radikálních pravicových hnutí byla ve 20. letech minulého století stejně jako dnes zásadní změna mediálního prostředí. Fašismus nikdy nebyl hnutím minulosti. Naopak, vždy byl posedlý nejmodernějšími technologiemi své doby. Auta, letadla, fotografie, film, rozhlas – to vše byly ve 20. letech minulého století supermoderní technologie, které fašisté rádi využívali pro mobilizaci veřejnosti.

Po první světové válce došlo k podstatné transformaci politiky, kdy byl ideál racionálně debatující veřejnosti nahrazen komerčním trhem s názory, který ovládl bulvární tisk a nová média. Politika se stala divadlem plným senzací, personalizovaných příběhů a vizuálních vjemů – debatu nahradil efekt.

Fašisté byli mistry této nové hry. Využívali film k vytváření mýtů o vůdci, masové přehlídky jako ohromující spektákl a především rádio jako nástroj přímé, emocionální komunikace, která obcházela zavedené komunikační kanály. Benito Mussolini byl prvním světovým lídrem, který systematicky používal rozhlas k přímému oslovení mas. Mluvil tak přímo do domácností a továren a slyšet jeho hlas bylo pro posluchače zážitkem, který jim dával pocit, že jsou navzdory vlastním neúspěchům a frustracím součástí něčeho nového, obrovského a silného.

Dnešní radikální pravice v této tradici pokračuje. Jejím jevištěm jsou sociální platformy, kde krátká a úderná videa umožňují obracet se přímo na svoje příznivce a dávat jim pocit, že jim v dnešním světě někdo rozumí. Osamělý divák scrollující feed pozdě večer má pocit, že konečně někdo říká nahlas to, co si myslí.

S tím úzce souvisí i proměna politického násilí. Onen „pancéřovaný muž“ německých Freikorps se po roce 1918 neuchyloval k debatě, ale k akci. Jeho polovojenské jednotky terorizovaly politické oponenty, rozbíjely veřejný prostor a vytvářely na ulicích atmosféru strachu. Dnes, kdy se veřejná debata přesunula z náměstí do virtuálního prostoru, jsme svědky zrodu jejich digitálního ekvivalentu. Místo uniformovaných paramilitárních jednotek nastupují neformální, o to však agresivnější „digitální hordy“, které pronásledují názorové oponenty prostřednictvím nevybíravých výhrůžek a zastrašování.

Jejich cílem není primárně násilí fyzické, ale symbolické a psychologické. Jejich zbraněmi jsou koordinované kampaně urážek a zahlcování diskusí. Cíl je přitom stejný jako u německých Freikorps: rozbít veřejnou debatu, vytvořit atmosféru strachu, a tím umlčet oponenty. Flexibilita a anonymita těchto hord jim však umožňuje pronikat do demokratických struktur mnohem efektivněji, než by to dokázaly jakékoli pouliční bojůvky.

Stačí se podívat, co se stalo novinářům, kteří psali o Turkových problematických výrocích. Příznivci Motoristů je zahrnuli hrubými urážkami a výhrůžkami fyzickým útokem. Mezinárodní novinářská organizace musela veřejně vyzvat Turka, aby své příznivce uklidnil, a celým případem se zabývá i policie.

Filip Turek tak není jen osamělým provokatérem. Je výtvorem a zároveň aktérem tohoto postfašistického světa. Jeho image je lifestylovou značkou pro nespokojené – moderní pancíř složený z cynismu, na odiv stavěného luxusu a agrese - to vše zesílené algoritmy sociálních sítí. Ke směšnosti vyhnané chlapáctví není v jeho politické kariéře jen bizarní kulisou. Je to její hlavní hnací síla a vzkaz cílové skupině: „Vaše frustrace je oprávněná. Chyba není ve vás, ale ve světě kolem vás.“ Tato cílová skupina se přitom postupně stává právě jednou z oněch virtuálních hord, která útočí na každého, kdo si dovolí jeho image zpochybnit.

Tomáš Garrigue Masaryk jednou charakterizoval fašismus jako anonymní společenství nespokojených a odmítnutých – jako patologickou sedlinu společnosti. Měl pravdu, ale netušil, jak efektivně se tato sedlina dokáže organizovat prostřednictvím digitálních technologií. I dnes se strach z proměny světa a obava o vlastní identitu přetavují v politiku hněvu. Frustrovaná ega, pach benzinu a energie nenávisti jsou po sto letech opět tím nejvýkonnějším motorem politické mobilizace.

Historie se neopakuje, ale rýmuje se. Před sto lety začal podobný příběh nenápadně – frustrovaní muži, kteří se cítili být okradeni o svůj svět, si vytvořili pancíř z tvrdosti a nenávisti. Tvrdili, že jen chrání tradiční hodnoty. Tvrdili, že jsou oběťmi nespravedlivého systému. A tvrdili, že násilí je legitimní odpovědí na jejich ponížení. Kam tento pancíř nakonec dovedl Evropu, víme všichni. Ti, kdo si dnes myslí, že se to nemůže stát znovu, by si měli uvědomit, že mechanismy jsou stejné – jen technologie jsou ještě efektivnější.