Článek
Dominik Duka po sobě zanechal ambivalentní obraz, jak to u vyhraněných silných osobností bývá. Spoustu chvály i sžíravé kritiky si vysloužil už za svého života.
Nikdo nezpochybňoval jeho občanské postoje za bývalého komunistického režimu, naopak Duka za ně byl velmi oceňován, ba obdivován. Nebylo však mnoho těch, kteří by rozuměli jeho obratu směrem ke konzervativnímu uzavírání církve a jejímu poměrně aktivnímu napojení na mocenské struktury. Dokonce i kněží, kteří mu kdysi byli blízko a které zpočátku vedl na cestě služby Boží, jeho proměnu k jakémusi „národnímu pastýři“, chránícímu s vladařem svůj lid před vším cizím a nevlastním, příliš nechápali.
Katolická církev je prastará, tedy skoro z definice konzervativní instituce. Vždy se to v ní takříkajíc pralo mezi těmi, kdo trvali na starším dogmatismu, a těmi, kdo souzněli s moderními přístupy větší otevřenosti modernímu světu. Stěžovat si na konzervativní poměry se tedy zdá být poněkud zbytečné.
A přece se ve srovnání s pohyby církve světové zdá, že zatuhlost místních vztahů je poněkud hlubší a křečovitější než jinde, k čemuž Dominik Duka přispíval až jakousi existenciální obavou, že církev v „novém světě bezbřehé tolerance“ ztratí samu sebe, rozplyne se a s ní zůstane ztracen i lid, o jehož duši se národní církevní Otec má starat.
Korporativistický přístup rozdělení lidu mezi panovníka, který se stará o dobré živobytí, o potravu naturální, a kněze, který oblažuje národní duši, dodávaje krmi spirituální, byl něčím, co překáželo i mnoha Dukovým bratřím, které duchovně vedl a původně vychovával. Vstoupil tak naplno do politického života, což nebylo do té doby české církvi vlastní, tak jako nebyl politice vlastní boj o konzervativní, církevním výkladem zabarvené hodnoty, protože ty, které stojí za ochranu a mají pro české politické společenství svou hodnotu, jsou přece dávno součástí ústavy a v ní Listiny základních práv a svobod.
Po zesnulém kardinálovi tu zůstane i tato překročená hranice a zápal v obraně vlastního, které je najednou ohrožováno cizím dokonce i v rámci vlastního místního lidu. Vnější i vnitřní nepřítel se vracejí jako živé, nikoli toliko vymyšlené figury.
Poučování prchajících před válkou v tom, kde mají stát a jak se mají chovat vůči své vlasti, naopak přijímání těch, kteří bezohledně a mučivě zabíjejí v ruské útočné válce v jejich lidskosti. Kontroverzní odmítání lidí jiného vyznání pro ohrožení vlastní víry, strach z podrývavé síly stejnopohlavních vztahů, které jako by byly horším jedem než válečná perverze…
Církev vtahující a otevřená, kterou z Vatikánu dál stavěl papež František, narážela na církev, která brání staré bašty, zvyky a pravidla, jež chce být ještě starší, než ve skutečnosti je. Jako by války kulturních okruhů, jak je popisuje Huntington ve Střetu civilizací, byly tím, s čím se Duka a mnoho dalších lidí kolem něj ztotožnili jako s východiskem pro práci do budoucna. Jako by chtěli udělat z církve, s níž je ohrožena i spiritualita civilizační, opět vlivnou tvrdou pevnost, která bude bránit svá dobytá území duchovní i fyzická. Jakási mezináboženská transglobální ekumena mizí jako naivní sen globalistů.
Bojovníků, kteří zvednou tento prapor ochrany křesťansky založené civilizace před těmi, kteří k nám nepatří, zůstává kolem dost a dost. Dominik Duka byl tím, k němuž se ve vypjatých chvílích sbíhaly nitky této novodobé, a přitom prastaré víry coby k symbolu trvalosti. A byl jím nakonec i rád, jak ukázala zádušní mše k uctění památky zavražděného radikálního influencera Charlieho Kirka.
Přitom Dukova vlastní církev ve většině jinému a odlišnému nabízela pomocnou ruku. Jde o dvojí výklad, v čem spočívá víra v moderní době: v porozumění a přijetí odlišností, anebo v odmítnutí a někdy až v zuřivé, fanatické obraně jakéhosi pevného věčného řádu či statu quo.
To vše tu po zesnulém Dominiku Dukovi zůstává, tak jako osobní svědčení za minulost, v níž byla cesta nějak samozřejmě jasnější a pevnější a v níž nebylo možné koketovat s politickou mocí, která otevřeně církev nenáviděla skoro stejně silně jako Dukův přítel exprezident Miloš Zeman. Ani tomuto spojení se nedá příliš rozumět, zvláště když si člověk vzpomene, co o katolické církvi dokázal Zeman říkat v českém parlamentu. Přesto dostal od Duky požehnání i v bláznivých koncích své politické kariéry, posedlý tehdy i dodnes představou spiknutí, jež proti němu osnovali všichni „političtí trpaslíci“ kolem.
Nevyzpytatelné jsou cesty Boží, stejně jako cesty k Bohu, a kdo jsme my, abychom to soudili. Říct to ale a ptát se na to musíme. Proč? Ty stopy jsou hluboké a budou dlouho vidět. A také proto, abychom se na Božích cestách (cestě k Bohu, k něčemu, co nás všechny přesahuje) sami neztratili a poučili se z chyb těch, kteří obstáli tak skvěle, ale uměli také dost nepříjemně překvapit. A kdo by chtěl na konci života negativně překvapovat druhé a hlavně sám sebe…?
