Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Je to žvanírna s chlebíčky,“ vyřkl dnes už slavný ortel nad evropským předsednictvím Andrej Babiš v roce 2019. Šéf ANO a tehdejší premiér se ho snažil shodit, protože jeho vláda navrhla pro předsednictví EU v roce 2022 nerealisticky nízký rozpočet.
Nálepka se v českém politickém slovníku zabydlela a sám Babiš „žvanírnu“ – už bez chlebíčků – ještě několikrát použil. Počastoval jí konkrétně diskuze na půdě Poslanecké sněmovny, protože ty jsou v jeho pojetí světa zbytečné, neefektivní, zdlouhavé.
Tento týden se strany pravděpodobné příští koalice pod vedením Babišova hnutí dohodly, že řečnickou dobu poslanců a poslankyň omezí. Novinka se má dotknout také politiků s přednostním právem, tedy šéfů stran a předsedů sněmovních klubů. Ti mohli doposud mluvit libovolně dlouho, napříště by to měla být maximálně půlhodina. ANO, Motoristé sobě a SPD tím sledují společný zájem omezit obstrukční kapacitu budoucí opozice.
Je ironií politiky, že právě Andrej Babiš a lídr SPD Tomio Okamura v minulém období nejčastěji využívali svého neomezeného práva a stejně jako mistr tohoto žánru, bývalý kubánský diktátor Fidel Castro, mluvili hodiny a hodiny. Vítěz ale bere vše, a co bylo včera nezadatelné právo v parlamentní demokracii, je dnes zdroj neefektivity a problémů.
Změna jednacího řádu Sněmovny je však zjevně potřeba. Usilovali o ni mnozí v minulosti a letos několik poslankyň napříč kluby společně vystoupilo s oznámením, že právě kvůli této neefektivitě končí. Nepředvídatelnost provozu dolní komory danou zejména obstrukčním řečněním kolegů označily za neslučitelnou s jejich dalšími povinnostmi a v říjnových volbách se rozhodly už nekandidovat.
Teď se tedy má délka vystoupení ve Sněmovně upravit. Pokud k tomu skutečně dojde, poslanci by se měli podívat ještě na jednu věc. V tomto případě by ale měli čas na diskusi přidat.
Cože?! Už dva roky?
Konkrétně, měli by přenést debaty ze sněmovního Výboru pro evropské záležitosti (VEZ) na celé plénum.
Dosud to funguje tak, že evropský výbor – jako jediný, z rozhodnutí samotných poslanců v době před českým vstupem do EU – supluje roli Sněmovny. Veškeré návrhy z Bruselu, ať už technické normy, nebo „velké“ věci jako třeba migrační pakt, zůstávají jen mezi zhruba dvacítkou členů výboru, kteří o nich debatují.
Ostatním z 200 poslankyň a poslanců vůbec nejdou na stůl, a ti se tak o jejich obsah a proces schvalování nemusejí zajímat. Na EU tu přece máme evropský výbor!
Výsadní postavení VEZ je jednou z příčin, proč jsou povědomí a informovanost českých politiků o EU pořád žalostné. Andrej Babiš je i po čtyřech letech v čele vlády schopen vyzývat premiéra Petra Fialu k zablokování návrhu, který se bude v Evropě přijímat většinově – ergo jeden stát nemůže nic zablokovat – a navíc na jiném fóru, než kde sedí šéfové států a vlád. Exministr zahraničí a parlamentní matador Lubomír Zaorálek se zase v nynější kampani vyznával ze svých zkušeností, jak byl „členem Evropské rady“, ačkoli jejím členem nikdy nebyl. Rada, kam jezdil Zaorálek, se jmenovala jinak a měla jinou roli.
Národní parlamenty vstupují do procesu schvalování evropské legislativy jen na začátku, ve chvíli, kdy je znám základní návrh, který teprve dozná změn v Evropském parlamentu a dalších unijních institucích. Český výbor pro EU nemůže opatření například sám zamítnout, k tomu potřebuje další národní komory. Jeho členové ale získávají klíčový informační náskok. Mají přehled, co je na stole, a vědí, co se bude v průměru za půldruhého roku v Bruselu definitivně schvalovat - také za účasti Čechů.
Vědí to ale jen oni. Ostatní poslanci a poslankyně nechtějí, aby se nabitý program schůzí pléna Sněmovny zaplevelil ještě komplikovanými evropskými návrhy, které nejsou napojené na konkrétní české regiony nebo firmy, takže z nich nekoukají žádné politické body.
Výsledkem téhle bohorovné ignorance je, že mnozí politici překvapeně kroutí hlavou nad – například – unijním nařízení o regulaci online služeb, jako by zrovna přistál v Česku. Na evropském výboru se přitom téma probírá dva roky.
Promrhání informačního náskoku vede k jedinému: neschopnosti efektivně hájit ony až mytické české národní zájmy, kterými se všichni poslanci zaklínají, co jich do dvou stovek je. Probrat se až po dvou letech znamená zpravidla neovlivnit už vůbec nic.
Bylo by proto záhodno, aby se evropské návrhy dostávaly na pořad schůze celé Sněmovny, tak jako se to děje v případě jiných témat. Diskuzní čas by se prodloužil a poslancům jistě přibyla práce. Vzhledem k tomu, že téměř dvě třetiny v Česku platných zákonů začínají v Bruselu, by nešlo o drahocenné hodiny promarněné „žvanírnou“. Po dvaceti letech v Unii je čas na europeizaci české Sněmovny.
