Podobáme se dnes spíše postavě Pražáka, svěřují se ve vesničce střediskové

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kdo by tu scénu neznal. „Hluboko pod ním krásný dol, temné jej hory broubí kol, lesů věnec objímá,“ recituje zasněně doktor Karel Skružný v podání Rudolfa Hrušínského, zatímco nešikovně vybírá zatáčky v malebné krajině českého venkova. A řidiče v trabantu, který se jej snaží předjet, nazývá „papundeklem“.

Mnozí si jistě vzpomenou, jak s tímto stylem řízení doktor Skružný pochodí. Ale je třeba říct - člověk se mu nemůže moc divit.

Od toho, co Rudolf Hrušínský pokojně seděl u nabouraného auta, uběhlo čtyřicet let. Za tu dobu u silnice zmizelo pár stromů a několik jich zase vyrostlo. Pryč jsou také některé stožáry elektrického vedení.

Krajina v okolí Křečovic na Benešovsku ale svádí ke kochání úplně stejně jako před lety. „Je pravda, že tady občas nějaká nehoda je. Ale není to na denním pořádku,“ potvrzuje místní starosta Robert Nečas.

Stojí na návsi obce, jejíž název asi nikomu příliš mnoho neřekne. Jen hudební nadšenci si Křečovice možná spojí s významným skladatelem Josefem Sukem, který se zde narodil. I tak se dá říct, že jde o jednu z nejslavnějších vesnic v Česku.

Chalupa, ze které každé ráno vyrážel do práce „momentálně zaostalý“ závozník Otík Rákosník. Brána jednotného zemědělského družstva, do níž následně s řidičem Karlem Pávkem vcházel. Pávkův dům, který stojí přímo u zdi hřbitova. Výjevy, které si generace diváků okamžitě spojí s legendárním filmem Vesničko má středisková.

Snímek, který režisér Jiří Menzel natočil podle scénáře Zdeňka Svěráka, dodnes patří k nejpopulárnějším československým komediím. I proto, jak poeticky zobrazuje tehdejší život na české vesnici. A jako ideální místo si pro natáčení tvůrci zvolili právě Křečovice, které se rozprostírají na půli cesty mezi Sedlčany a Neveklovem. První záběry pořídili v únoru 1985, naposledy sem jeli v listopadu.

Návštěva Křečovic připomíná exkurzi ve filmovém ateliéru. Většina známých míst stále stojí jen kousek od sebe v téměř nezměněné podobě. Dokonce i dům, který malíř v podání Zdeňka Svěráka odmítne namalovat, protože se mu nelíbí, má stále ony „zelené okapy“. I základní školu si obec s asi 800 obyvateli pořád udržuje.

„Ze všech stran slyším, že se nic nezměnilo. Ale co by se mělo měnit? Jen jsme to tady trochu opravili,“ říká na návsi šedesátiletý starosta Robert Nečas.

Sám byl v době natáčení na vojně. Většina starších obyvatel si ale rok 1985 dobře pamatuje. Vždyť část z nich si ve filmu i zahrála v komparzu. „Hrál jsem jednoho z rodičů, co byli na schůzce ve škole. Dostal jsem asi 110 korun,“ vzpomíná na návsi František Vondra.

Slavné herce pozoroval spíše z dálky. O poznání blíž se k nim dostala Lída Zemanová, žena, která filmařům poskytla už zmíněný dům u hřbitova, kde bydlela postava Mariána Labudy řidič Pávek. „To jsme ještě dělali tady v JZD. Ráno jsme uklidili krávy a pak jsme byli doma a sledovali natáčení,“ říká drobná, ale rázná žena.

Za ní stojí povědomá zeď, u které si Labuda vychutnával pivo „ze sedmého schodu“. Posezení zde už nemají, nechybí ale vykrmení králíci a slepice. Jako jedna z mála v Křečovicích udržuje Lída Zemanová i dnes tradiční vesnický způsob života, kterým žila i před čtyřiceti lety.

„To bylo před revolucí, člověk nevěděl, jak se má k těm hercům chovat. Oni byli někdo, my byli my. Vařili jsme jim polívku z králičí hlavy a ještě jsme přidali něco z prasete. Vlastimila Vlková a Standa Aubrecht tady byli a nevzali si. A pan Hrušínský už byl takový starý a nevrlý,“ vzpomíná a ukazuje po dvorku, kdo kde tehdy při pauzách sedával.

Jeden herec jí ale k srdci přirostl –⁠⁠⁠ Marián Labuda. „Ten byl fajn, každé ráno pozdravil. A když měl sedmdesátiny, tak ho k nám přivezli z Barrandova a byl přímo u nás doma, to bylo krásné. Dokonce žertoval, že pokud natočí druhý díl, budu mu hrát manželku,“ směje se Zemanová.

Sama jakoby vypadla z filmu. Svou bodrou povahou, drobnou postavou a zpěvným hlasem nápadně připomíná Otíkovu tetu Hrabětovou, kterou ztvárnila Milada Ježková. A o této podobě už dobře ví.

„Jednou jsem jela po vsi s vozíkem v holínkách a teplákách. A na návsi byli dva kolaři, odněkaď z Moravy, podle toho povídání. A říkali: ‚Hele, to je ta bába, co nosila ty obědy‘. A už jsem je měla, hned byli u nás na dvoře,“ vypráví vesele.

Takových historek má více. Nenápadná vesnice se během čtyřiceti let stala oblíbeným cílem výletů filmových nadšenců. „Jezdí jich docela dost, fotí se před bránou JZD, občas se na něco zeptají,“ potvrzuje starosta Nečas.

Zemanová popisuje, že když přijde za starostou větší skupina, okamžitě ji posílá za ní –⁠⁠⁠ s lidmi si ráda povídá. Někteří zvědavci chtějí vidět i ty největší detaily, třeba již nefunkční rampu v družstvu, na které Otík umýval Pávkovo auto.

Ne každý je ale z turistů nadšený. Třeba manželé Havlíčkovi, kteří před pár lety zdědili „Otíkovu“ chalupu. Tehdy byla v dezolátním stavu, dvojice se ale dala do oprav. Domek tak má dnes novou střechu, na které se ve slunci lesknou solární panely. Jenže zatím poslední úpravy –⁠⁠⁠ odstranění živého plotu ze strany ulice –⁠⁠⁠ manželé už teď trochu litují.

„Teď nám sem každý uvidí,“ říká Marie Havlíčková. Vypráví, že o víkendech a prázdninách lidé často nakukují na zahradu a marně hledají třeba Otíkův holubník. Zahrádce, která leží u plotu, se tak v létě spíše vyhýbá. „Když už je to furt, tak to moc příjemné není,“ svěřuje se. Dříve jim turisté dokonce vcházeli přímo na pozemek, a to boční cestičkou, kde chyběl plot. „To už jsme vyřešili, už je tam zavřená branka,“ říká spokojeně pan Havlíček.

Všichni dotázaní se ale shodují, že film mají stále rádi. Ačkoli už jej viděli nesčetněkrát, stále rádi opakují hlášky o kochání nebo o pivu ze sedmého schodu. „Jenom nemám ráda film od toho okamžiku, když Otíka dotáhnou do Prahy, protože to je, jako kdyby tam odtáhli mě. Já bych tam byla ztracená, úplně ztracená,“ směje se Lída Zemanová.

Film zbožňuje i přesto, že podle ní jeho poetický styl skutečnému životu na venkově zcela neodpovídal. „Kluci nebyli z vesnice, tak to měli nadnesené. Je to krapet umělé, dříve jsme se tomu smáli,“ říká, zatímco za ní kdákají slepice. Postavy podle ní třeba mluvily málo sprostě. „A pan Labuda, chudák, tomu vůbec nešlo zabít králíka. Zkoušel to asi naosmkrát,“ vzpomíná. Starosta k tomu dodává, že ve skutečných Křečovicích oproti filmu nikdy nestál biograf.

Ne ve všem je ale vesnice stejná jako před lety. Hospoda „Disco u Kohouta“ už je léta zavřená. Holubům už nikdo krkem nekroutí. Někdejší JZD nedávno koupil holding Agrofert ze svěřenských fondů šéfa ANO Andreje Babiše. A alespoň podle Zemanové se čím dál více obyvatel začíná podobat „Pražákovi“, kterému Pávek na začátku filmu poškodí pilíř.

A ti, kteří dobře pamatují natáčení i tehdejší život v Křečovicích, postupně odchází. „Pro nás starší je ten film jako nějaká kronika. Spousta z lidí, kteří se tam objeví, už nejsou mezi námi,“ říká posmutněle František Vondra, zatímco nastupuje do starého volkswagenu a vydává se vstříc zrádným zatáčkám v malebné krajině.