Článek
Aktivismus v hlavním proudu veřejné řeči nasákl silně záporným významem. Když vládní politici prohlásí, že prezident nebo Ústavní soud se chovají aktivisticky, každý hned rozumí, že se chovají špatně. Koneckonců, proto to Babiš, Macinka a spol. opakují. Veto zákona má být zkritizováno jako hrozně špatné, a proto se mu vybere přívlastek „aktivistické“.
Na aktivismus a aktivisty se ukazuje prstem - pozor na ně!
A prezident, soudci a pomalu kdokoli obviněný z aktivismu to z druhé strany chápe také. Ano, z aktivismu se skutečně „obviňuje“, a nejen mezi politiky a v politice. A proto se ti, kdo se cítí nevinni, musí bránit: Ne, nejsem aktivista! Nebo, když chtějí dát najevo, že vědí, oč se tu hraje, a odtáhnout se ještě dál: Nejsem žádný aktivista!
Jde o začarovaný kruh. Dalo by se z něj vystoupit jedině tak, že se slovo aktivismus, řečí politiky vyvlastněné jako nepřátelské, přeloží zpátky do popisného, faktického významu. Že se s ním přestane šermovat jako s odsudkem, že to přestane být uniforma, podle které se pozná protivník. Ale je to proveditelné, dá se to změnit? Těžko.
Přitom na ryzí aktivisty narazíme mezi národními hrdiny (třeba Jan Palach), v tisících prospěšných spolků (jako třeba Pražské matky), mezi útočníky na obrazy v galeriích, ale i v kádrech kriminálních klanů (třeba Ku-klux-klanu). Slovem aktivistický se opisuje aktivita, ne její obsah.
Obviňování z aktivismu v politice není symetrické. Asi nikdo aktivismus a aktivistické postoje nepředhazuje Babišovi a jeho ministrům. I když se tak - pokud slovo aktivismus vrátíme od ukazování prstem k normálu - běžně chovají. To ale není výčitka. Nějaký ten aktivismus má přece každá kloudná vláda, vlastně každý kloudný politik, naopak v popisu práce.
Fenomén „obviňování z aktivismu“ není úkazem posledních měsíců. Byl tu s námi i za minulých vlád, ale až ta dnešní ho zabetonovala jako pranýř. Tím pádem nikoho nezarazí například hluboká myšlenka „rozhodovat mají odborníci, nikoli aktivisté“, ačkoli je to v podstatě nonsens, o to víc v kapitole zemědělství vládního programového prohlášení.
Když chtěl Karel Havlíček opravdu příkře odsoudit počínání vládního komunikátora Otakara Foltýna, vyjádřil to hbitým příměrem, že se jeho tým chová jako „aktivistická neziskovka“. Což o to, státní zaměstnanci a neziskoví aktivisté skutečně mají být dva různé žánry - ale ještě mnohem důležitější bylo, aby v Havlíčkově přirovnání zaznělo pojmenování vnitřního nepřítele číslo 1: aktivismu. Tuplem ještě neziskového.
Ministr Oto Klempíř svůj projev před hlasováním o důvěře spustil větou: „Je to vláda, která chce pracovat pro normální občany - ne pro aktivisty, ne pro samozvané morální soudce, ale pro lidi, kteří každý den vstávají do práce a chtějí žít v zemi, která jim nehází klacky pod nohy.“
Více k tématu:
Nálepka takzvaného aktivismu se nejen v ústech ministra kultury proměnila ve frázi, kterou takzvaní pragmatici mohou bít po hlavě kohokoli za cokoli. Česká veřejná řeč nabízí takové ukázky od rána do večera. V dřevěném jazyce ale tyhle floskule působily odjakživa. A jejich čas se obvykle naplňoval až s historickou změnou.
Kupříkladu: tak jako jsou dnes v oběhu „aktivistické postoje“, bývala za komunistů oblíbenou frází „dobrodružná politika“ (imperialismu, Spojených států a podobně). Termínem „politický dobrodruh“ se označoval nějaký režimu nemilý státník, případně emigrant. To „dobrodružství“ přitom nemělo svůj původní, ale vyvlastněný význam něčeho neblahého, nepromyšleného, náhodného, vytrženého ze šestákových románů. Chtělo se tím vyjádřit, že dobrodružná politika (kovboj) nemá proti komunistické skále (našemu pracujícímu lidu) ani nejmenší šanci.
Když tehdy propaganda někoho obvinila z dobrodružství, mohlo to znít podobně, jako zní dnešní obvinění z aktivismu. Ale rozuměli bychom ještě? Kdyby se dnes řeklo, že někdo provozuje dobrodružnou politiku, asi by to nevyznělo jako krajně nebezpečný hřích. Politického dobrodruha by si současníci možná představili jako akčního hrdinu, Sandokana - ano, jako piráta.
Není vyloučené, že pro změnu naši potomci nebudou chápat, co nám ve dvacátých letech tak strašně vadilo na aktivismu. Anebo dokonce začnou aktivistické postoje obdivovat!
