Jenom financování? Peníze jsou pro média nejpevnější obojek

Půl roku je na schválení nového důležitého zákona docela krátká doba, zvlášť pokud na něm nepanuje široká politická shoda. Což je případ vládního návrhu, který by měl zrušit zákon o televizních a rozhlasových poplatcích a nahradit jej novou normou, jež převádí financování veřejnoprávní televize a rozhlasu pod státní rozpočet.

To máte tři sněmovní čtení provázená obstrukcemi, nutnost přehlasovat pravděpodobné odmítnutí Senátem a v tomto konkrétním případě s velkou pravděpodobností nakonec i veto z Pražského hradu. Má-li nový systém financování médií naběhnout se začátkem příštího roku, čeká vládní koalici náročný legislativní sprint. Sněmovní prázdniny budou letos krátké.

Zvládnout se to ale nakonec při dostatečné poslanecké disciplíně vládní většiny nejspíš dá. Což je pro Českou televizi a Český rozhlas nepříjemná zpráva. Nedozná-li návrh cestou zásadnějších změn, bude pro obě veřejnoprávní média znamenat osekání rozpočtu o 15 procent na úroveň roku 2008, a to nikoli z roku na rok, ale spíš z měsíce na měsíc.

Peníze ale nejsou všechno. Vládní návrh de facto ruší veřejnoprávní média tak, jak jsme je znali v posledních třech dekádách. Nikoli bezprostředně, ale v delším výhledu.

Nejde totiž ani zdaleka „jenom“ o změnu financování, přičemž vše ostatní zůstává při starém, jak se to křečovitě snaží prezentovat premiér Andrej Babiš (ANO) i ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé sobě). Navržená změna financování neznamená jen zásah do rozpočtu obou institucí a nutnost úspor. Ty budou jistě nepříjemné, ale nakonec zvládnutelné.

Převod financování pod státní rozpočet především mění postavení médií veřejné služby, protože mění podstatu vztahu mezi jejich rozpočtem a veřejnými financemi. Jakž takž předvídatelné financování je klíčovým nástrojem nezávislosti veřejnoprávních médií.

Dosud měla sněmovní většina vždy možnost jednoduchou změnou zákona celkem libovolně upravovat výši rozhlasových a televizních poplatků - klidně i směrem dolů. Nestalo se to mimo jiné proto, že by takový krok byl zcela zjevným přímým útokem na sama média, neumožňoval by jinou interpretaci.

A to si nikdy žádná dostatečně relevantní politická síla nedovolila, protože veřejnoprávní média jsou přece jen přes všechny chyby a možné výtky jednou z klíčových demokratických institucí a frontální útok proti ní by s sebou nesl významné politické náklady.

S převedením pod státní rozpočet se tato situace mění. Veřejnoprávní média se stanou jednou z rozpočtových kapitol, tedy součástí výdajů státu, čímž se jejich financování stane předmětem každé debaty o konsolidaci veřejných financí a rozpočtových úsporách - a že jich v budoucnu ještě bude.

Jistou ochranu by měla poskytnout skutečnost, že půjde o takzvaný mandatorní výdaj, tedy výdaj podepřený vlastním zákonem. Ale přepsat tento zákon pod záminkou širší rozpočtové konsolidace bude mnohem jednodušší a politicky méně nákladné (obhajitelnější) než podniknout neomalený šturm proti poplatkům, z nichž stát ve výsledku nic nemá.

Je-li rozpočet veřejnoprávních médií pro politiky kótou, kterou lze dobýt za menších politických nákladů, je tím postavení veřejnoprávních médií logicky o něco slabší. S tím nevyhnutelně roste riziko autocenzury, vnitřních zásahů managementu a dalších projevů oslabení nezávislosti na momentální politické moci.

Stručně řečeno, financování veřejnoprávních médií je nejsilnější nástroj jejich kontroly. Tím, že si jej politici zařazením pod rozpočet de facto přivlastní – notabene při absenci jakýchkoli nových pojistek –, veřejnoprávní média nutně zahájí novou kapitolu své existence.

Vůbec to nemusí být tato vláda v tomto volebním období, kdo médiím veřejné služby jejich nový obojek více utáhne. Tu možnost si od ní ochotně přeberou i všechny vlády příští. Představa, že se kterákoli další vláda pustí do boje za návrat koncesionářských poplatků nebo alespoň za větší opevnění veřejnoprávních rozpočtů před politickými zásahy, patří spíše k těm naivním.

Za zmínku stojí i to, že garance navyšování státního příspěvku pro veřejnoprávní média o inflaci je poukázkou na stagnaci reálných příjmů obou médií, která v dlouhodobém horizontu znemožní ČT a ČRo reagovat například na mzdový vývoj v ekonomice.

Jak se osud návrhu vyvine, v tuto chvíli nevíme. Možná historie ukáže, že zastánci zachování poplatků a kritici vlády spálili příliš mnoho energie obranou statu quo (tváří v tvář jednoznačné formulaci vládního programu předem ztraceného) a pak už jim nezbyly síly na vyjednání přijatelnější varianty rozpočtového financování.

Média veřejné služby ale čekají těžké časy. Možná ne bezprostředně, ale v delším výhledu zcela určitě.