Článek
Úporný a únavný spor o to, jestli vláda nominuje prezidenta republiky na summit NATO, má známé osoby a obsazení. Petr Pavel, Andrej Babiš, Petr Macinka. Ve vedlejších rolích jiní politici jako Tomio Okamura. V pozadí Petr Kolář z Hradu. Tichý vicepremiér Zůna má reprezentační nominaci do Ankary jistou, zmocněnec Jakub Landovský nejspíš také.
V podstatě úplně všichni, kdo se tématu nějak účastní - jsou muži. V Česku nejde o nic dvakrát nápadného. Ale připomíná to, jak prchavé bylo uspokojení, které po volbách cítili alespoň ti nejskromnější příznivci té nejobyčejnější rozmanitosti.
Vloni se ukázalo, že do Sněmovny byl zvolen rekordní počet žen. Slovo „rekordní“ kolovalo titulky, jako by šlo o senzaci. I když k rekordu u nás stačí číslovka 67 ze 200. Ale třetinové zastoupení se bralo jako pokrok a předzvěst změny, o kterou voliči projevili zájem. Lehký zájem.
Prohlásit, že navzdory tomu zůstalo všechno při starém, by nebylo úplně přesné. Ženy nejenže dnes neřídí stát víc než v minulosti, ale v některých ohledech je situace horší. Ano, horší, protože méně rovná se hůř.
Je trochu trapné to připomínat, ale slabé zastoupení žen na rozhodujících místech neodpovídá tomu, že ženy mají v průměru vyšší vzdělání než muži, a hlavně ne tomu, že obecný prospěch může vznikat jen z průniku různorodých perspektiv a zkušeností. Výrazně podreprezentovat přibližně polovinu obyvatelstva, to s tím nejde dohromady.
Pochopitelně, ani v životě, ani v politice se nejedná o dvě homogenní skupiny, které by zastávaly výhradně „mužské“ nebo čistě „ženské“ postoje. Ale asi se dá říct, že množina mužů a množina žen se navzájem liší v pravděpodobnosti, s jakou se jejich členové a členky propojují s určitými zájmy, povahami, hodnotami, způsobem uvažování.
Trochu mužský a trochu ženský svět přece jen existují, ať už to znamená cokoli.
Nemělo by se to - jen klid, ptám se pro kamaráda - taky promítnout do složení sboru nejzodpovědnějších činitelů, povolaných do služby státu?
Čísla hovoří
Vláda: čtrnáct ministrů, dvě ministryně. Poslanecká sněmovna: předseda a tři místopředsedové, od minulého týdne i první žena. Vládní koalice: předsedové-muži, předsedkyni má jen poslanecký klub ANO. Tomu odpovídá sestava na jednáních koaliční rady.
V čele ústředních orgánů státní správy mimo ministerstev (statistický úřad, správa hmotných rezerv a další) stojí šestnáct mužů a jedna žena, a to vedoucí Úřadu vlády Tünde Bartha.
Jednou z mála oblastí veřejného života, kde česká genderová propast k největším v Evropě nepatří, je vězeňství. Bohužel, nejde o řídící funkce, ale o podíl žen na počtu lidí za mřížemi, a těžko říct, jestli je o co stát. Tady jsme druzí (za Maďarskem).
Alternativní historie mlčí
Úporný a únavný spor o to, jestli vláda nominuje prezidenta na summit NATO, má známé osoby a obsazení. Teď si ale odmysleme konkrétní jména a míru zásluh na tom, že se vrcholní činitelé nedokážou dohodnout. A představme si, že by místo mužů jednaly ženy, no, dobře, ne samé ženy, to se asi nestane, ale alespoň nějaké. Nevíme přesně jaké a s jakými názory.
Probíhal by konflikt na ploše státního zájmu, politických ambicí a osobní prestiže za účasti žen jinak?
Nevíme. Víme jen, že by se mohla změnit směs perspektiv a zkušeností, povah a způsobu uvažování. Bylo by směšné tvrdit, že kdyby kupříkladu nebyl ministrem zahraničí muž, ale žena, tak je po problému. Ega mají muži i ženy.
Naopak, je klidně možné pouvažovat, jestli by kaskáda Macinkových „hradních“ esemesek zněla ve stejném A jako arogantní a agresivní, kdyby ji psala žena. Pokud by ji vůbec napsala. Pravděpodobně nezněla a nestálo by tam nic o „pálení mostů“.
Smysl pro dialog. Cit pro míru. Tlak na výkon. Pořád si něco dokazovat a plašit strach z toho nevypadat takzvaně jako chlap. I tohle jsou měkké faktory alternativní historie. Ověřit ji nejde. Vždyť ženy nejenže neřídí stát víc než v minulosti, ale v některých ohledech je situace horší. Tratíme všichni.
