Článek
O žádný velký obrat nejde, spíš jen o potvrzení nastoleného trendu. Ale aspoň už lépe víme, na čem jsme.
Předseda vlády ve dvou rozhovorech po sobě tento týden oznámil, že příští rok počítá s větším schodkem státního rozpočtu než letos. Prý kvůli dalším investicím.
Ekonomy to leká, ale politicky jde o vychytralý postup. S větším balíkem financí se snáz vládne. I když jde o peníze na dluh, protože dluh v Česku nikoho moc nepálí a při troše štěstí ještě pár let pálit nebude. Dobré hospodaření vypadá jinak, ale koho to zajímá, když místo utahování opasků je najednou v nabídce vidina čtyř let pohody?
„Já číslo nemám. Bude to velké číslo,“ prohlásil Andrej Babiš ke schodku rozpočtu 2027 v pořadu České televize Týden v politice. Na dotaz, zda schodek může být příští rok vyšší než letos, řekl, že „vyloučit se to nedá“ – s odůvodněním, že český rozpočet je na tom dobře a že je třeba investovat „do zdravotnictví, do sociálu, do dopravní infrastruktury, samozřejmě i do obrany“.
Pak v rozhovoru pro Blesk Babiš k výši schodku mimo jiné prohlásil, že „uvidíme, jak to všechno vyjde“. Nicméně zvýšení oproti letošním – už tak vysokým – 310 miliardám potvrdil.
„Samozřejmě, protože my vlastně začínáme,“ reagoval Babiš na dotaz, proč má být příští rok schodek vyšší. „Představte si, že máte nějaký podnikatelský záměr a jdete investovat. Tak nejdřív investujete, vznikne vám nějaký dluh. A když ta investice začne fungovat, tak vám začne přinášet peníze, které můžete vlastně použít jako příjem do toho rozpočtu,“ dodal.
Na první poslech to zní neprůstřelně jako slova státníka, který se velkých úkolů nebojí. Kdo by byl proti investicím? Kdo by nechtěl, aby se politici pustili do práce a dali do pohybu věci, které se v budoucnu vrátí? Vždyť i firmy si berou úvěry, aby rostly. I lidé bydlí na hypotéku.
Jenže právě tady je ten trik. Babišův slib lepších časů stojí na předpokladu, který se tváří samozřejmě, ale ve skutečnosti je téměř nedosažitelný. Stát jen málokdy dokáže spolehlivě rozlišit mezi výdajem, který se opravdu vrátí, a výdajem, který se jen jako investice tváří.
Bylo by demagogické dluh a priori zavrhnout. Ale jak se vypůjčené peníze utratí? Opravdu půjde o hypotéku nebo – v analogii s firmami – o úvěr na novou výrobní linku? Nebo spíš o to, aby byl doma či ve firmě klid?
Půjčit si pod hrozbou napadení na vlastní obranu, jak to praktikuje ve velkém už několik let Polsko nebo Pobaltí, je sebezáchovné opatření. V ideálním světě neomylných lídrů s dobře zorganizovaným aparátem by mohl fungovat i koncept návratných půjček. Vládní projekty pozvednou ekonomický výkon, přinesou vyšší daňové příjmy a dluh si na sebe vydělá.
Jenže realita veřejných financí vypadá jinak.
Zaprvé, stát téměř nikdy neinvestuje s takovou přesností jako firma. Nemá jeden projekt, ale stovky politických rozhodnutí, u nichž se ekonomická návratnost míchá se sociálními a volebními ohledy. A ty mají tendenci převažovat. Dřív se vládám do rozpočtu vešlo obojí, investice i běžné výdaje, teď už se musí investovat na dluh.
Zadruhé, velká část výdajů, kvůli kterým státní dluh roste, žádnou přímou návratnost nemá. Vyšší důchody, platy, sociální transfery nebo část výdajů ve zdravotnictví nejsou investice, ale spotřeba. Potřebná, často správná – ale nevratná.
Zatřetí, a to je vedle obecných limitů jedna nová nepříjemnost, nároky na návratnost rostou, protože roste cena peněz. Při úrocích kolem čtyř až pěti procent nestačí, aby výdaje na dluh „nějak pomohly“. Musí generovat výnos vyšší než cena dluhu. A to systematicky, ne výjimečně. Jinak dluhové výdaje představují jen přilévání peněz do ekonomiky, tedy tlak na inflaci a ještě vyšší úroky.
Jinými slovy: nestačí, aby vláda měla pravdu v principu. Musela by mít pravdu ve stovkách konkrétních rozhodnutí najednou. A to dlouhodobě.
Babišova pověst co do neomylnosti a organizace moc dobrá není. Svou vervou to ale přebíjí a zkouší vyvolat iluzi, že tentokrát to vyjde. Že tato vláda je chytřejší a pracovitější, a tak dokáže vypůjčené peníze konečně využít pořádně. Lépe než všechny předchozí. Zadlužování dětí prý nevadí, naopak v Babišově pojetí je žádoucí, aby se děti měly lépe.
To jsou přímo jeho slova – a úplný obrat myšlení. Před dluhy měla zdejší veřejnost vždy respekt, intuitivně se jim bránila. I proto je zdejší dluh zatím na evropské poměry ještě přijatelný. Teď máme respekt zahodit a svěřit osvícené vládě tolik peněz, o kolik si řekne. Když nám svět půjčuje, tak proč existující prostor nevyužít, zní nová nabídka.
Koalici pomohla vyhrát volby. Voliči vládních stran svým oblíbencům přirozeně fandí, chtějí od nich vidět výkon. Když se politici dluhů nebojí, lze to číst i jako sympatické neuhýbání před odpovědností. Vláda se navíc nemusí nikoho ptát – rozpočet je podstatou vládnutí, schvaluje ho jen vládní většina ve Sněmovně. Do Senátu nejde, prezident na jeho korigování nemá sílu, zákonné stropy na míru utrácení lze ignorovat nebo zrušit.
Český státní dluh má letos vystoupat ke čtyřem bilionům korun. Od covidu se zdvojnásobil. Část z toho lze vysvětlit inflací a ekonomickým růstem, ale tempo je pořád vysoké. V EU jsme sice devátí nejlepší, ale ještě na konci roku 2019 jsme byli čtvrtí.
Vláda by měla první výkop k rozpočtu na příští rok představit do měsíce. Když Babiš dotáhne to, o čem mluví, přidá příští rok k dluhu dalších víc než 310 miliard. Když se nebude krotit, může se klidně dostat k tempu miliarda dluhu denně.
Dá se to samozřejmě celé odkývat a skočit vládě na to, že si nepůjčujeme na účet budoucích generací, ale pro jejich blaho. Pak ale prodáme duši. Dočasně bude lépe, náklady přijdou až později. Anebo osvícený Babiš zainvestuje vypůjčené peníze tak dobře, že se dluh vyplatí – ale vážně to chceme riskovat?
