Článek
Prezident Petr Pavel se rozhodl, že nebude vetovat státní rozpočet na rok 2026, který po minulé vládě Petra Fialy nyní přepracoval kabinet Andreje Babiše, a v první půlce března ho velmi pravděpodobně schválí nová vládní většina.
Politicky je tento tah zcela pochopitelný, pokud sledujeme dění posledních týdnů. Petr Pavel vědomě vytáhl do politické války s Motoristy sobě, ve které se nejprve s ústavně velmi vratkými argumenty rozhodl nejmenovat Filipa Turka ministrem a následně obvinil předsedu Motoristů Petra Macinku z vydírání. Rozhodně se však nechtěl dostat do role lídra opozice místo současných, zcela neviditelných předsedů sněmovních opozičních stran, kteří v roli překvapených statistů pozorují poměrně rychlé ovládnutí celého státu Andrejem Babišem.
Prezident se zjevně chce vymezit vůči poněkud barvotiskovým demonstracím, které na jeho podporu svolává spolek Milion chvilek pro demokracii. A tak si celkem pochopitelně řekl, že je čas ukázat vládě Andreje Babiše i trochu příznivější tvář, a rozhodl se oznámit, že státní rozpočet (jehož finální parametry ještě ani nezná) nebude vetovat.
Andrej Babiš již spokojeně zamručel, prezident se zase trochu více vrátil do role nadstranické hlavy státu. Takže happy end?
Ani náhodou. Pokud je cenou, že nejvyšší notář země toleruje, že nejdůležitější zákon roku, který má přesně rozdělit více jak dva biliony výdajů, je jen protizákonným cárem papíru.
Veto měl dostat už Stanjura
Těžko říct, zda více alibistický postoj zaujal prezident ke státnímu rozpočtu na rok 2025 z dílny exministra financí Zbyňka Stanjury, nebo nyní k přepracovanému rozpočtu ministryně Aleny Schillerové na rok 2026.
Jen si to připomeňme. Vláda Petra Fialy se bála jakýchkoliv výraznějších reforem, které by něco udělaly s permanentními zhruba 250miliardovými schodky státních rozpočtů. A tak ministr Stanjura různě kouzlil s čísly. Na prezidentovi rozhodně není, aby ho chytal za každou korunu v rozpočtu, ale v jízdním řádu financí na rok 2025 Stanjura už přesáhl únosnou míru kreativního rozpočtování. To konstatovala i nejpovolanější autorita – Národní rozpočtová rada: v rozpočtu byly o desítky miliard přešvihnuté příjmy z emisních povolenek, naopak tam chyběly miliardové výdaje na obnovitelné zdroje či nepedagogické pracovníky.
Ekonom David Marek a další poradci prezidentovi dobře radili, aby rozpočet vetoval. Byl by to jasný signál, že rozpočtové zákony se prostě musí respektovat. Prezident zvolil alibistický postoj: Prý, proč by vetoval, když ho stejně přehlasují (pak je ale tedy vůbec otázkou, proč jindy veta používá). A co bylo ještě horší: Podpis spojil s osobní garancí premiéra a ministra financí, že schodek nebude vyšší, než je stanoven. To je zcela mimozákonný postup a garance samozřejmě shořela na popel: Fiala i Stanjura jsou mimo exekutivu, jejich slib za nic nestojí. A byl nevyhnutelně porušen, protože rozpočet nebyl správně sestaven.
Včas nezastavené fixlování s biliony z našich daní mělo nevyhnutelné důsledky. S čím přišel Stanjura, jeho nemesis Schillerová moc ráda podědila: také se rozhodla neřídit platnými rozpočtovými zákony. A to hned dvakrát:
Zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti nedovoluje tak vysoký schodek – z 310 miliard sekyry je tak dle platné legislativy 64 miliard ilegální dluh. A o čem se méně mluví: Schillerová nepředložila Sněmovně s rozpočtem nový střednědobý výhled příjmů a výdajů na další dva roky, což přikazuje zákon o rozpočtových pravidlech.
Že ministryně zvolila pohádkářství, dle kterého pro přepracovávaný rozpočet neplatí zákony či že budoucí změna pravidel anuluje pravidla stávající, je smutná, ale vlastně pochopitelná taktika politika, který žije ze dne na den.
Tragické je, že na to přistoupil i prezident a pro Deník rozvinul teorii, která se více blíží socialistické zákonnosti minulého režimu než současnému demokratickému právnímu řádu. Prezident tvrdí, že by rozpočet vetoval, kdyby rozpočtová pravidla byla v ústavním zákonu. To je velmi nebezpečná argumentace, protože vlastně říká, že „obyčejné“ zákony za nic nestojí, i když ty o sestavování rozpočtu zde respektovala až dosud každá vláda.
A co hůře, připojuje úvahu, že těžko rozhodnout, co platí, když jeden zákon říká něco jiného než druhý. To je šílené. Nemusíme tedy vůbec respektovat obecné zákony o sestavování rozpočtu, volební zákony či třeba obecné občanské či trestní zákoníky, protože si vždy můžeme schválit na aktuální rok ad hoc úpravu.
Poslední argument prezidenta, že je možné porušit zákon o rozpočtové odpovědnosti, protože bude brzo novelizován, už ani nestojí za řeč. Nejvyšší notář země má ověřovat shodu se stávající legislativou, ne tou, která létá v představách politiků. Demokracie je definovaná právním řádem, ne právní imaginací.
Dvoubilionový osobní fond Andreje Babiše
Co je na celé usmiřovací akci prezidenta s Babišem nejhorší? Že absolutně nic nyní neváže vládu Andreje Babiše k tomu, aby se brzo schváleným rozpočtem řídila. Pokud neplatí limity na schodek a pravidla pro sestavování rozpočtu, pak tu není logicky ani soudce nad tím, co se bude dít v jednotlivých rozpočtových kapitolách.
A je tu ještě jedna věc, kterou si zatím nikdo neuvědomuje: pokud poslední Stanjurův rozpočet už shodu se zákonem jen předstíral a první rozpočet Schillerové už shodu se zákonem ani nepředstírá, pak rozpočet na rok 2027 je už zcela nesestavitelný v souladu s pravidly. Je jen otázkou času, kdy trhy začnou prostřednictvím výrazné rizikové prémie na státních dluhopisech trestat Českou republiku za to, že nedokáže dát do pořádku své veřejné finance. Letité lhaní o supernízkých daních, supervysokých výdajích a neexistujícím dluhu se dostává do smutného finále.
Ač prezident tuto situaci rozhodně nezavinil, je nepochopitelné, že u této habaďůry chce asistovat.
