Článek
Evropská komise oznámila, že Bulharsko plní veškerá kritéria pro to, aby mohlo začít používat euro. Pokud se nestane nic nepředvídatelného, Bulhaři začnou 1. ledna 2026 platit eurem jako už 21. stát v pořadí.
Stručné oznámení z tohoto týdne opět připomnělo české bezčasí. Máme se v zásadě dobře, nic nám bezprostředně nehrozí. Ale zároveň o nic neusilujeme. Už dlouho nemáme žádný společný příběh, který by stál nad každodenním provozem, tak jako jsme v 90. letech měli vstup do Severoatlantické aliance a v nultých letech členství v EU.
Debata o přijetí eura u nás se nejčastěji odehrává v čistě ekonomické rovině. Ta ale nemá jednoznačného vítěze, najdete dost argumentů pro i proti. Ne každá země eurozóny je bohatší než Česko, ne v každé zemi stouply po přechodu na euro ceny. A tak dále.
Čeští politici, z toho nejčastěji hlavní vládní ODS, argumentují nízkou veřejnou podporou eura. Naposledy letos v dubnu tak okomentoval výroční zprávu svého rezortu a centrální banky o plnění ekonomických kritérií pro přijetí evropské měny ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS).
„Klíčovým faktorem je podpora obyvatel. V České republice nyní podporuje zavedení eura čtvrtina obyvatel a pokud se podpora nezvýší alespoň na 50 procent, opuštění národní měny s tak dlouhou tradicí podle mého názoru nedává smysl,“ prohlásil Stanjura.
Jde o čistě účelový argument. Žádné formální kritérium o alespoň padesátiprocentní podpoře obyvatel neexistuje a ani z čistě praktického hlediska pro něj není důvod. Čechům se euro nemusí předkládat ke schválení, voliči to už udělali v rámci referenda o vstupu do Evropské unie - včetně budoucího přechodu na euro - v roce 2003.
Stanjurovu argumentaci nepodporují ani zkušenosti z terénu. Mnohé současné země eurozóny začínaly s nevolí obyvatel vůči euru. Je to ostatně i případ Bulharska - podle květnového Eurobarometru nesouhlasí s jeho přijetím 50 procent Bulharů. Země do toho přesto jde. Proč? Protože vláda v Sofii coby exekutiva postkomunistického státu na unijní periferii, s proruským prezidentem v čele a obecně s proruským podhoubím v zemi, považuje takový krok za bezpečnostní pojistku.
A právě tenhle argument v české debatě zapadá, byť je nejdůležitější. Připoutání se ke společné evropské měně je další obrněná vrstva státu. Stanete se členem společenství, kterému se vyplatí vás chránit - v opačném případě na tom totiž všichni prodělají.
Chcete mě?
V politických diskuzích se často objevuje teze, že je potřeba naslouchat hlavně nespokojeným voličům. Typově těm, kteří dávali průchod svému hněvu v halasných debatách Bez cenzury Víta Rakušana (STAN) nebo ho demonstrují odchodem k hnutí ANO a jeho dryáčničtějším obdobám.
Je tu ale ještě jiná skupina voličů, nedávající o sobě příliš vědět, zato nechaná ladem většinou stran - proevropští Češi a Češky. Zaměstnanci stejně jako živnostníci a majitelé firem, zorientovaní, se zájmem o svět, spíš liberálně smýšlející.
Nezajímá je koaliční strašení Andrejem Babišem - „Teď jde o všechno!“ -, riziko spojené s návratem transakčního a nepředvídatelného premiéra si dokážou domyslet sami.
Dávno už zlomili hůl nad tím, že by se od domácí politické reprezentace, jakékoli, dočkali kvalitního vzdělání pro svoje děti a vnuky. Už nepočítají s rychlou výstavbou dálniční sítě, s propojením republiky moderní železnicí, s chytrými městy nebo dostupnější zdravotní péčí, s důslednější pomocí státu potřebným.
Od vlády v zásadě čekají už „jen“ setrvalé a jasné prozápadní ukotvení země. Chtějí po ní přijetí stejné bezpečnostní pojistky, jako to udělali Bulhaři.
Vládní TOP 09 a hnutí STAN euro představily jako možný volební tahák. STAN tu má na co navazovat, ministr pro EU Martin Dvořák udělal pro rozhýbání domácích stojatých vod v téhle věci víc než kdokoli jiný.
Důvěryhodnost TOP 09 naopak diskvalifikuje koaliční spojenectví s ODS. Kdysi hlavní prozápadní síla v zemi a strana, za kterou stáli draví čeští exportéři, je teď hlavní překážkou na cestě k euru.
Premiér Petr Fiala měl před členy vlády opakovaně říct, že je pro přijetí evropské měny. Měl ale zároveň dodat, že mezi ním a eurem stojí členové jeho vlastní ODS - a poměrně neomylně dal přednost straníkům před voliči a širším strategickým zájmem státu.
Nedává to přitom smysl a číselně to nesedí. Václav Klaus je dávno pryč a s jeho otevřeným nepřátelstvím vůči straně, kterou založil, by mělo padnout i jeho dogma „ne euru“.
Pokud by teď ODS řekla, že tohle dogma končí a chopila se vstupu do eurozóny jako strategického cíle příští vlády, jistě by některé straníky ztratila. Pravděpodobně by ale získala část, možná podstatnou, z těch 20 až 25 procent Čechů, kteří se stabilně hlásí k přijetí společné měny. Ve volebním roce by si slábnoucí občanští demokraté těžko mohli přát něco lepšího.
Tito voliči by navíc – právě kvůli své jasné prozápadní orientaci – dokázali spolknout bitcoinovou aféru ministra Pavla Blažka. Stejně jako kauzu Dozimetr STAN i fakt, že se z TOP 09 stalo béčko ODS bez vlastního programu.
Nynějším vládním stranám by to vyneslo ty hlasy ve volbách, které se jinak rozpadnou a tím propadnou. Andreji Babišovi by se navíc euro ostřelovalo hůř než třeba podpora Ukrajiny přes muniční iniciativu - jeho Agrofert dlouhodobě podniká v eurozóně a vede účetnictví v eurech.
Zdá se však, že to neprojde. ODS ty hlasy prostě nechce. Kvůli strachu ze svých straníků radši hazarduje s podporou voličů, o které by se měla ucházet na prvním místě. Prohra ve volbách přijde o to pravděpodobněji.
