Komentář: Evropa i Rusko slaví. Rozdíl nemůže být větší

Až budou dlažbu Rudého náměstí v pondělí 9. května drtit pásy Ukrajinci decimovaných ruských tankových divizí při vojenské oslavě vítězství nad nacistickým Německem, my budeme slavit poosmnácté Den Evropy. Je to výročí vzniku Evropských společenství v reakci na devastaci Evropy v téže válce. Rozdíl mezi Prahou a Moskvou – z historické perspektivy – už nemůže být větší.

Válečné pominutí Kremlu devastujícího Ukrajinu vzniklo z přesvědčení, že o tuto zemi musí Rusko (jako mocnost) „soupeřit“ proti bohaté, degenerované, liberální Evropě. Nikoli soupeřit se svobodnou vůlí Ukrajinců, pro Rusko méněcenných. Ukrajince je třeba jen potrestat, „denacifikovat“ vymazáním jejich měst a znásilňováním žen.

Antitezí Ruska je Evropa. Proto na nás válka nejen doléhá, ale fakticky i morálně na nás přímo míří. Z titulu svého evropanství jsme solidární a Ukrajině pomáháme. Ze zkušenosti víme, že ustoupit ruské agresi má pro zemi katastrofální retardační důsledky. Buď dopady války civilizovaně ustojíme a překonáme, anebo své evropanství prohrajeme. Rusko chce zdevastovat zejména nás ve střední Evropě. Chaosem, zasetím nedůvěry i geopoliticky.

Dopady války na ceny energií a inflaci vůbec může stát mírnit sociálními opatřeními, jakkoli při obraně evropanství jako země nevyhnutelně o něco zchudneme. Sociální politika ovšem nemůže odstranit příčiny, kvůli nimž jsme válkou tak zasaženi. Potřebujeme systémové změny, abychom překonali ruské válečné barbarství svými civilizačními nástroji. Přesně podle prvé věty Schumanovy deklarace z 9. května 1950, kterou bylo založeno Evropské společenství. Ta říká: „Světový mír by nemohl být zachován bez tvůrčího úsilí, jež je úměrné nebezpečím, která tento mír ohrožují.“ Vznik Evropských společenství byl a zůstane právě takovým tvořivým krokem, který na sedm dekád zamezil válkám v tomto evropském společenství. Mimo něj bohužel nikoli.

Co může být takovým tvůrčím úsilím odpovídajícím dnešní válce? Je možné nalézt další kreativní evropské reakce na dnešní situaci? Nepochybně ano. I proto, že evropská integrace je otevřený projekt, který se může významně měnit a vyvíjet. Mimochodem, v další části deklarace Schuman zdůrazňuje, že Evropská společenství nejsou jednorázovým aktem nebo plánem, ale budou se vyvíjet právě na základě svých výsledků.

Jako Evropané jsme ve válce, kterou neumíme zastavit, natož vyhrát. I proto, že v ní nehodláme bojovat a snažíme se vyhnout nové globální válce, natožpak jejímu přerodu v nukleární konflikt. V tom jednáme ve shodě v transatlantickém spojenectví s Američany a Kanaďany.

Proto škrtíme Rusko stupňovanými sankcemi, které postihují jeho ekonomiku a finance. Jsme ale ve válce, která nás morálně oslabuje, protože pro vlastní pohodlí a životní styl nakonec pomáháme oběma stranám. Ukrajincům zbraněmi, agresorovi penězi za plyn a naftu.

Neseme důsledky války v inflaci, v růstu cen energií, v přílivu uprchlíků. A nemáme nástroje, jak tomu zabránit. Kreml bude nepochybně dále zesilovat efekty války posilováním energetických nerovností mezi členskými státy EU, a útočit tak na solidaritu evropského společenství. Ve vlastním národním i evropském zájmu potřebujeme vědomě a sebevědomě unést tyto důsledky, tlumit jejich dopady, pomáhat postiženým. A hlavně neskuhrat.

Před Ruskem nás dnes chrání především naše vlastní vůle a odolnost, evropská i atlantická solidarita a rozhodnost v pomoci napadeným i postiženým. A také hospodářské restrikce vůči agresorovi. Do budoucna to ale nemusí a nebude stačit. Musíme si z dnešní závislosti vzít poučení a evropské společenství dále měnit.

Válka může pokračovat ještě roky. Je a bude to těžké, protože ruské barbarství stojí na principu „čím víc trpíme, tím víc má Putin pravdu“. My ovšem nedokážeme ještě roky chudnout, držet 120 tisíc amerických vojáků ve východní Evropě a mít několik nákladných mezinárodních bojových uskupení NATO pod českým velením rozmístěných na Slovensku.

Čím déle se bude Rusko vyčerpávat katastrofální válkou, tím vlivnější a silnější bude Čína v pozadí. Čím bude Čína silnější, tím více bude poutat americkou vojenskou pozornost i přítomnost. S prodlužujícím se konfliktem na Ukrajině zůstane proti Rusku stát především Evropa, její společné obranné schopnosti, rozhodnost a vůle států spolupracovat.

Jsme k tomu vybaveni? I před touto válkou platilo, že Evropané měli stejné informace jako USA a Velká Británie, která pomáhala Ukrajině s přípravou na obranu. Nedokázali jsme se ale včas rozhodnout a připravit se na ruský útok. Do poslední chvíle jsme se chlácholili, že Putin nezaútočí. Ani po útoku jsme v EU nedokázali ve shodě Ukrajincům hned pomáhat s obranou. Všechny informace v Evropě máme, ale chybí nám exekutivní obranné rozhodnutí a odpovídající kompetentní místo.

Je tedy zřejmě čas začít budovat evropské obranné schopnosti. Rozhodnout a konat ve spolupráci s NATO se zahrnutím nových spojenců z Finska a Švédska, donucených rezignovat na dosavadní neutralitu pod ruskou hrozbou.

Je čas začít pracovat na získávání a zpracování bezpečnostních informací, na struktuře a schopnosti rozhodnout a na schopnostech EU se vojensky bránit, mít své velení a svou armádu vedle armád členských států. Dosavadní praxe dobrovolných bojových skupin členských států ukazuje své vážné limity a nepoužitelnost pro bojové nasazení nad rámec výcvikového a kooperativního poslání.

Dosavadní koncept evropské obrany neodpovídá nejen ruskému reálnému riziku, ale ani expandujícímu islamistickému terorismu v subsaharské Africe, se kterým nám NATO nepomůže. Nezaspěme tento moment obratu, který napadení Ukrajiny pro Evropu představuje. Evropa potřebuje své prakticky nasaditelné bojové schopnosti, nejen hru na vojáky. Nevydáváme přece společně na obranu málo.

Válka dává za pravdu dlouho podceňovaným kritickým hlasům postkomunistických zemí o reálnosti ruské imperiální vojenské hrozby, která nezmizí s úspěšným obchodem, jenž nehledí na ruské degenerované politické i právní poměry. Omluvy zejména německých politiků za přehlížení varovných hlasů nestačí. Musíme začít prakticky konat. „Náš“ pohled na bezpečnost a potřebu obrany proti kremelské imperiální rozpínavosti konečně bere EU vážně. Včetně našeho výhledu na budoucí vývoj a potřebu budování ofenzivní zahraniční politiky. Je čas začít pracovat na potřebných změnách.

Pro Česko nastal čas hlouběji se integrovat do unijní struktury. Jak z důvodů bezpečnosti, tak z důvodů větší participace. Potřebujeme spolurozhodovat. Počínaje bezodkladným vstupem do eurozóny, aktivnější účastí na evropských zahraničních, obranných i bezpečnostních agendách, ale například i ve společných výzkumných a vývojových programech v obraně i vědě.

Potřebujeme se už konečně vypracovat nad úroveň formálního členství a pasivního vysedávání na evropských radách a v institucích, což byla naše dosavadní praxe. Potřebujeme se dotáhnout na úroveň výkonnosti nejvyspělejších unijních států. V současnosti patříme k zemím, jejichž občané se v unijních institucích prosazují spíše obtížně, zůstáváme podreprezentováni – od orgánů Evropské komise a jejích vyšších pozic přes zahraniční službu až k servisním organizacím.

Chybějí nám na to lidé solidně připravení v odborných, jazykových i kariérních kompetencích a v civilizované genderové proporci. Do postupu našich lidí málo investujeme a málo je podporujeme.

Severské státy jako Švédsko, Dánsko či Finsko jsou stejně velké jako my, ale prosazují se jak v unijní politice, tak ovšem i ve vědě, v průmyslovém vývoji i v základním výzkumu, kde jsou o několik pater výš. V evropském srovnání jsme vzadu a zaostáváme – ve školství, ve vědě, v aplikovaném výzkumu, v zapojení moderních technologií. Vlastně všude, kde lze.

Naše systémová reakce na válku se zmíněnou schumanovskou kreativitou vyžaduje takové změny v našem průmyslu, energetice, hospodářství i každodenním životním stylu, které nás vzdálí od fosilních paliv, a tím i ruského vlivu. Tak jako nás z válečného ohrožení nezachrání jen prosté zvyšování sociálních dávek a důchodů, nezachrání nás ani nalezení přechodných alternativních dodavatelů fosilních zdrojů.

V tvořivém odvracení bezpečnostního rizika musíme mířit strategicky dál, ke zvýšení technologické a myšlenkové kreativity naší ekonomiky, státu i občanů. To nevznikne samo jen pohledem na válečné utrpení. Musí jít o cílevědomou a strategickou snahu státu a politiky systémově změnit dosavadní běh věcí. Začít je dělat jinak.

Je čas otevřít věcnou debatu o fosilní zaostalosti našeho průmyslu a energetiky a hledat cestu k jejímu posunu na úroveň vyspělých evropských zemí. Česká energetika dlouho cíleně blokovala pronikání obnovitelných zdrojů na mikroúroveň obcí a domácností a drží nás v područí megalomanských energetických projektů. K významnému bezpečnostnímu manévru, který by to změnil, dosud nemáme zpracovaný ani plán postupu a podpory vývoje. Zato máme dost politiků a servilních úředníků, kteří budou do úmoru počítat, o kolik let musíme prodloužit těžbu uhlí a kolik nových olbřímích jaderných bloků potřebujeme postavit. Vážně budeme kvůli válce tuto stagnační trajektorii dále posilovat?

Zásadní je otázka, zda se budeme rozvíjet jako země, která svým průmyslem vyrábí to, co vymyslí jinde, přičemž vyrábí přednostně pro automobilový trh stojící na fosilních palivech. Anebo jestli se zapojíme do vývoje nových technologií. Jenže kde je naše angažmá v nových zdrojích a technologiích a jejich výzkumu přinejmenším na evropské úrovni?

Jedním z kořenů průmyslové, energetické a strategické stagnace je stav naší vědy a akademických oborů. Nebudeme zde cynicky poukazovat na to, že českou vědu ani aplikovaný výzkum opravdu nezachrání docent Ševčík ani celá VŠE, kteří nás spíše tlačí do náruče diktátora a fosilních paliv.

Je nicméně příznačné, že takové úkazy je naše akademické prostředí vůbec schopné mlčky tolerovat, nebo dokonce akceptovat. A případy selhávání akademických senátů se množí. České akademické prostředí zřejmě postrádá dostatečně kritický a výkonový přístup k sobě samému, ke svým výsledkům a zejména k distribuci veřejných prostředků na financování akademických pracovišť.

Jako chronicky zaostalý vůči standardům EU se ukazuje systém posuzování výzkumných a vývojových projektů, kde se nadále prosazuje provinční „kamarádský“ model ochrany zaběhaných poměrů bez důsledné zpětné vazby a korekce. A zejména bez jakékoli tendence kriticky posuzovat skutečné výsledky nákladných projektů. Jen výjimečně se proto uplatníme v unijních výzkumných programech a naopak velké objemy unijních investic do českého výzkumu zůstávají bez viditelných modernizačních efektů na inovace ekonomiky nebo výkonnost výzkumu, veřejné správy nebo vysokých škol. Pokud má někdo pochybnosti o zaostalosti našeho akademického světa, může si vyhledat naše univerzity v hlavních mezinárodních žebříčcích. Jsou hluboko.

Že je Ševčík jen extrémní symptom mnohem širšího problému, se ukázalo i v přístupu některých špičkových akademiků k pandemii – od výzkumu až po aplikace a zejména zdravotní politiku státu, která sama místy připomínala experimentální laboratoř k pokusům na lidech.

Ochota podvádět, ze které usvědčila kontrola NKÚ odborné i datové trasovací mechanismy, ukazuje, v jakém stavu je průnik technologických aplikací a veřejné správy. Připomíná poměry některých afrických zemí. Naše pozice v mezinárodním srovnání počtu obětí covidu-19 je vůči této situaci rovněž indikativní.

Nízká je v Česku celková kultura respektu k faktům. „Pluralita názorů“ se tu stala kamufláží pro duševní pohodlí, neznalost a diletantismus, nerespektování faktů a dat, nebo dokonce šíření lží a dezinformací. Vesměs bez dostatečné odezvy a korekce z odborných a akademických kruhů. A to je toxická praxe, kterou ne náhodou zuřivě podporovaly ruské dezinformační kampaně a jejich české mediální tlampače – od popírání covidu přes zpochybňování vakcín a organizaci nátlakových demonstrací až po překrucování zločinné války na Ukrajině.

Ukázky široké tolerance k nepravdám najdeme i v našem základním školství. Jak ukázal případ učitelky přistižené vlastními žáky při šíření nepravd o válce, je přirozenější se pohoršovat nad žáky, kteří její lži netolerovali a dokumentovali, než nést odpovědnost za svou odbornou i morální diskvalifikaci. Je škoda, že kritická aktivita žáků u nás musí odhalovat lži a nekompetenci, místo aby vystřelovala talentované holky a kluky s dobrými nápady do akademického, byznysového nebo veřejného prostoru.

I české školství je oblast, kde se potřebujeme nadchnout pro kompetenci a myšlenkovou samostatnost místo memorování zbytečností, snahy známkovat neznalost a jednosměrnou frontální výuku.

Dosáhli jsme v demokratické Evropě dospělosti. Dílem svým i dílem ostatních, nyní i dílem těžkých válečných okolností. Po osmnácti letech, kdy jsme se věnovali sobě, svým pocitům úspěchu i ukřivděnosti, nedocenění a kverulování, je čas vstát a zabrat. Zapracovat tak, aby to bylo ku prospěchu nejen nám, ale i těm, kdo takovou šanci nedostali, i těm, kteří nám pomohli k bezprecedentním příležitostem, bezpečí a prosperitě klubu nejbohatších zemí.

A řekněme si alespoň pro sebe, že to nebyl cíl, ale jen nástroj, který nám dává větší možnost něco nového se naučit a být druhým užiteční a něco pro svět vykonat. Na začátku obnovené demokracie jsme zkoušeli, zda dokážeme světem kráčet na svých nohou. Vstoupili jsme mezi nejvlivnější země.

Dnes s ostatními sedíme v kokpitu těžkotonážního letadla a spolurozhodujeme, kam a s kým poletí a kam se globální civilizace pohne. Víme to?