Hlavní obsah

Tíživé dědictví Ostpolitik. Proč má Německo problém s tvrdším přístupem k Rusku

Foto: ČTK

Vladimir Putin a Gerhard Schröder na snímku z Berlína z roku 2005. Bývalý německý kancléř se nechává platit ruskými energetickými koncerny.

Reklama

3. 5. 11:15

ANALÝZA. Útok na Ukrajinu vyvrátil německou vizi, že se Rusko vzdá imperiálních choutek, jedná-li se s ním v rukavičkách. A že bude hospodářsky spolupracovat. Nostalgie po shovívavé východní politice ale ani tak nevymizela.

Článek

Co se v analýze dočtete

– Proč Německo včas nepochopilo Putinovy imperiální choutky.

– Kdy se Němci zbaví silné a svazující závislosti na ruském plynu.

– Jak německou válečnou politiku ovlivní odkaz Willyho Brandta.

Kdybyste se zeptali běžných Němců, kterou osobnost z novodobé historie by vyzdvihli na prvním místě, téměř jistě by zaznělo také jméno Willyho Brandta.

Bývalý sociálnědemokratický starosta západního Berlína, ministr zahraničí a v letech 1969 až 1974 spolkový kancléř zosobňoval takzvanou Ostpolitik neboli vstřícnější politiku vůči Sovětskému svazu a jeho satelitům, včetně tehdejšího Československa.

V 70. letech pomohla Ostpolitik k uvolnění vztahů mezi západním a východním blokem. Německý přístup byl nicméně specifický – nesl v sobě vědomí historické viny za zločiny a padlé během druhé světové války. Jedna z nejznámějších Brandtových fotografií ho zachycuje klečícího před památníkem obětí povstání ve varšavském ghettu.

Ke strategii Ostpolitik, že místo zastrašování zbraněmi je lepší jednání a spolupráce, se dříve často hlásil také nynější německý kancléř Olaf Scholz, stejně jako Brandt sociální demokrat. Předtím než loni v září vyhrál volby, mluvil o potřebě „nové evropské Ostpolitik“, která bude směrem k Rusku zdůrazňovat pravidlo, že hranice v Evropě se nesmějí měnit silou. Stále však odkazoval na své vážené předchůdce.

„Rád bych ještě jednou připomněl dva sociálnědemokratické spolkové kancléře – Willyho Brandta a Helmuta Schmidta –, kteří prostřednictvím Ostpolitik a politiky zmírňování napětí položili základ k tomu, že v mnoha evropských zemích, ve kterých bývaly komunistické diktatury, je nyní demokracie, že zmizela železná opona, že jsme všichni společně v EU,“ řekl Scholz ve veřejnoprávní televizi ARD.

S ruským útokem na Ukrajinu vzaly úvahy o pokračování Ostpolitik zasvé. Němečtí politici si do poslední chvíle nepřipouštěli, že se ruský prezident Vladimir Putin rozhodne pro agresi. Zpráva o začátku invaze zapůsobila v Berlíně jako ledová sprcha. Bylo jasné, že přístup k Rusku se musí změnit.

Třetí den po začátku invaze Scholz v mimořádné parlamentní řeči prohlásil, že ruská agrese znamená „Zeitenwende“ neboli historický přelom, a přislíbil rozsáhlé investice do německé armády. Krátce předtím jeho vláda odsouhlasila, že pošle bránící se Ukrajině zbraně, a prolomila tak svoji zásadu, že některé ze stran válečného konfliktu se německá výzbroj dodávat nesmí.

Je příznačné, že slovo Ostpolitik nebo odkaz na Willyho Brandta v kancléřově projevu z konce února chyběly.

Německo sice nyní bude zbrojit, jsou tu tvrdé sankce proti Rusku, a dokonce dodávky zbraní na Ukrajinu. Za tímto novým postojem se však skrývá stará politika sentimentu.
Josef Joffe, německý publicista a vydavatel

V následujících dnech a týdnech se nicméně rozproudila zpytující debata o tom, jak se dlouhodobě vstřícný přístup Berlína k Moskvě ukázal jako bláhový, proč si Němci až do poslední chvíle nepřipouštěli, že se prezident Vladimir Putin odhodlá k válce, a jak na svoji naivitu doplatí.

Němečtí politici sice už před válkou na Ukrajině Vladimira Putina kritizovali, že porušuje mezinárodní právo – bývalá kancléřka Angela Merkelová se velkou měrou zasadila o vyhlášení protiruských sankcí po anexi Krymu v roce 2014, některých výdobytků Ostpolitik se však Berlín držel až do poslední chvíle.

V první řadě lpěl na úzké hospodářské spolupráci s Ruskem. Pro německý kurz se zažilo heslo „Wandel durch Handel“, tedy změna prostřednictvím obchodu. Všichni kancléři od Brandta po Scholze a s nimi většina vládních politiků sázeli na předpoklad, že ekonomické hledisko převáží také u Kremlu a odradí ho od prosazování jeho imperiálních ambicí prostřednictvím síly.

Berlín však krutě podcenil, že Moskva považuje vývoz surovin za geopolitický nástroj. Až ruský útok na Ukrajinu otevřel Němcům oči a ukázal jim, jak byli naivní a krátkozrací. Nejenže jsou mnohé jejich investice v Rusku na odpis, ale neobezřetnou politikou se také vmanévrovali do silné závislosti na ruských surovinách, hlavně na zemním plynu.

První ruský zemní plyn doputoval do Spolkové republiky přes plynovod Bratrství v roce 1973. Během následujících desetiletí se Německo stalo největším odběratelem ruského plynu v Evropě. Loni se zemní plyn dovezený z Ruska podílel na německé spotřebě z 55 procent, jako primární zdroj energie přitom tvoří více než čtvrtinu spotřeby, více než uhlí, jádro i obnovitelné zdroje. Téměř polovina obydlí v Německu má plynové vytápění.

Z těchto čísel je jasné, jak mají Němci svázané ruce. Dodávek z Ruska se nemohou rázem vzdát, jak to po nich požadují některé evropské státy, a dál tak platbami za plyn financují Putinův režim. „Ekonomické a sociální dopady by byly příliš vážné,“ zdůvodnil německé „ne“ brzkému embargu na ruský plyn ministr hospodářství Robert Habeck. Rychlejší odstřižení je podle něj možné u dovozu ropy, bez ruského plynu se však Německo neobejde ještě dva roky.

Foto: Gazprom, Seznam Zprávy

Trasa plynovodů Nord Stream a Nord Stream 2.

Pokud by došlo ke zprovoznění druhého plynovodu Nord Stream vedoucího po dně Baltského moře, podíl ruských dodávek by mohl narůst přes úroveň 60 procent. Dostavbu a zprovoznění Nord Stream 2 přitom několik let kritizovaly Spojené státy, Ukrajina, Polsko a další země. USA dokonce uvalily sankce proti firmám, které se na výstavbě plynovodu podílely. Kancléřka Merkelová, jež byla ve funkci do loňského prosince, však projekt nepřestala podporovat. Až krátce před ruskou invazí na Ukrajinu se vláda jejího nástupce Scholze odhodlala – pod rostoucím tlakem ze zahraničí – zastavit plynovodu povolovací řízení, a tím jeho provoz zmrazila.

Reputaci Německa určitě nepomohlo, jakou roli v příběhu Nord Stream 2 a ve vztazích k Rusku vůbec sehrál v posledních desetiletích exkancléř Gerhard Schröder. Tento bývalý šéf SPD se osobně spřátelil s Vladimirem Putinem a po odchodu z politiky se nechal najmout Kremlem jako lobbista ruských státních energetických koncernů. Svého angažmá se nevzdal ani po ruském útoku na Ukrajinu, jeho motivem byly a jsou zřejmě peníze.

Vidina ekonomických zisků a výhod a podceňování Putinova režimu byly hlavní příčinou německého omylu. Otázka, proč si Berlín nedokázal pravé záměry Moskvy připustit dříve, má ale i další odpovědi.

Jednu z nich naznačil nedávný portrét zahraničněpolitického poradce kancléře Scholze Jense Plötnera v týdeníku Die Zeit. Vyplynulo z něj, že za povážlivým přehlížením hrozící ruské agresivity může být také přílišná německá racionalita.

Scholz se snažil ještě v polovině února zabránit válce kyvadlovou diplomacií mezi Kyjevem a Moskvou. V této době se kancléř pokusil hlouběji pochopit Putinovo myšlení, kromě jiného četbou jeho historické eseje. Až tehdy připustil, že Putinovi nejde o status Donbasu, expanzi NATO na východ nebo práva pro rusky mluvící Ukrajince, ale sleduje imperiální projekt. Bylo to prozření racionálního politika, kterému dlouho nedocházelo, jak silný význam mají pro ruského vládce ideologie a národní mýty.

„Jde o zásadní problém německé zahraniční politiky. Lidé se často příliš dlouho drží diplomatických procesů, i když čím dál více postrádají smysl,“ řekl Stefan Meister, odborník na Rusko z berlínského think-tanku DGAP.

Mnohé Němce však nostalgie po Ostpolitik neopustila ani dlouhé týdny po začátku války.

Dobře patrné je to v postojích k dodávkám těžkých zbraní na Ukrajinu. Teprve koncem dubna, znovu až pod gradujícím tlakem, tentokrát i zevnitř vládní koalice, kancléř Scholz souhlasil s jejich uvolněním. Konkrétně jde o vyřazené protiletadlové obrněnce Gepard.

průzkumu televize ARD z minulého týdne 45 procent respondentů vývoz těžkých zbraní podpořilo, stejný podíl dotázaných byl ale proti. Mírná většina se sice vyslovila pro rozhodný postup vůči Rusku, celých 40 procent ale upřednostňuje zdrženlivý postup, který by Kreml „neprovokoval“.

„Německo sice nyní bude zbrojit, jsou tu tvrdé sankce proti Rusku, a dokonce dodávky zbraní na Ukrajinu. Za tímto novým postojem se však skrývá stará politika sentimentu,“ popsal rozpoložení ve Spolkové republice německý publicista a vydavatel Josef Joffe.

O změnu postoje směrem k „zodpovědné“ politice vůči Rusku se podle něj zasadí mladá generace politiků. „Generaci čtyřicátníků už nemusí strašit německé stigma z roku 1933,“ napsal Joffe v narážce na rok nástupu vůdce Adolfa Hitlera k moci a traumatizující pocit zodpovědnosti, který limitoval postoje starší generace politiků, jako je kancléř Scholz.

V německé politice tento nový přístup reprezentují hlavně Zelení. I když jejich ideové kořeny vycházejí také z pacifismu, ve vztahu k Rusku je nezatěžuje sentiment a prosazují rozhodný postup. Symbolicky to podtrhují slova dlouhovlasého poslance za Zelené Antona Hofreitera, který důrazně volal po dodávkách těžkých zbraní Ukrajině: „Realita se brutálně změnila.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované