Článek
Před sídlem Úřadu vlády to ve středu odpoledne bylo hlasité, zněly píšťalky, bubny i vuvuzely a jiné rámusivé instrumenty. Závěrečný výstup z demonstrace, tedy konkrétní výzvy vládě, je vlastně docela rozumný.
„Diskutovat o možných úpravách důchodového systému za účelem jeho konsolidace“ je jistě dobrý nápad. Ostatně vláda se o to, byť se střídavou obratností a zatím nevelkými úspěchy, celkem snaží.
„Spravedlivá daňová reforma bez dopadů na seniory, rodiny či chudé“ také dává jako východisko pro debatu smysl. A upozornění, že zrušení superhrubé mzdy k 1. lednu 2021 byla zásadní chyba, kterou je třeba napravit, je naprosto správné.
Obhajoba zájmů české ekonomiky ve strukturách EU je v souvislosti s normou Euro 7 bezprostředně ohrožující český autoland také vcelku smysluplná, ostatně zděšení z nových emisních pravidel je dost všeobecné a česká vláda má k dispozici docela širokou koalici podobně smýšlejících zemí.
A konečně vést sociální dialog je nezbytné, a je to dokonce povinnost každého kabinetu.
Sečteno a podtrženo, požadavky zformulované na demonstraci mohou místy působit jako zteč proti otevřeným dveřím, místy jako pochopitelné připomínky k hospodářské politice.
Mnohem méně pochopitelná byla forma, kterou demonstrace nabrala. Společně s českými odborovými předáky se na pódiu vystřídala zvláštní směsice řečníků z politické opozice - od Andreje Babiše z ANO přes Radima Fialu z SPD až po šéfy ČSSD a také KSČM. Předseda odborové centrály Josef Středula upozornil i na přítomnost zástupců Přísahy a hnutí Budoucnost. A všem srdečně děkoval za podporu.
Andrej Babiš jako hlavní řečník vystupující v samém závěru demonstrace vychválil odbory do nebe a jako obvykle pochválil sám sebe, tentokrát za to, jak hezky se zástupci zaměstnanců v roli premiéra spolupracoval. Přitom ještě v únoru 2021 týž Babiš hlásal: „Největší nebezpečí naší ekonomiky je pan Středula.“ Také není těžké si vzpomenout, jak pan Středula bušil do Andreje Babiše během covidové krize a jak jej v samém závěru své nevydařené prezidentské kampaně označil za „komunistického udavače“.
Přesto se nyní oba pánové sešli na pódiu a za doprovodu hysterického projevu předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné si dojatě děkovali za vzájemnou podporu.
To je zvláštní signál. Je pochopitelné, že se odborům mnoho vládních kroků nezamlouvá. Ale skutečně je situace tak zoufalá, aby Středula hodil za hlavu svůj sympatický antikomunistický étos, s nímž léta budoval odborovou centrálu ve snaze odtrhnout ji od tragického dědictví ROH? Skutečně musejí na odborářské demonstraci znít Babišova pitomá marketingová hesla o „nové totalitě“?
Vrchol absurdity nastal v okamžiku, kdy dav před Úřadem vlády aplaudoval kritice zrušení superhrubé mzdy. Zástupci dvou ze tří stran nesvaté aliance, která tento rozpočtový zločin spáchala, stáli přímo na pódiu. Předseda ANO a místopředseda SPD museli být z takové reakce nadšeni.
Situaci zachránil řečník, který zásluhu zrušení superhrubé mzdy přiřkl poslancům ODS a KDU-ČSL (která byla proti), zatímco o tom, že šlo o Babišův poslanecký návrh, taktně pomlčel.
Jako by Josef Středula během prezidentské kampaně přišel o veškerou soudnost, kterou dosud do řízení odborů vkládal. Úzce se napojit na sociální demokraty, z nichž se postupně stal jakýsi odborářský B tým, je jedna věc. Nasednout na jednu loď s čirým populismem a politickým extremismem je ale věc úplně jiná. Kam chce Středula na tomto plavidle dojet, je záhada.
