Článek
Už když v prvních dnech po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu Andrej Babiš podpořil vládu s tím, že Fialův kabinet v pomoci Ukrajině a válečným uprchlíkům dělá maximum možného, skřípění zubů v jeho řeči nešlo přeslechnout. Ale to podstatné bylo řečeno a novopečený expremiér tak přispěl k obrazu stmelení české politické reprezentace tváří tvář válečným běsům, které Putin rozpoutal.
Od počátku bylo zřejmé, že Babiš nesetrvá v nepadnoucím státnickém rouše déle než pár dnů. A bylo by naivní očekávat v tomhle směru kdovíjakou výdrž od politika, zaskočeného loňskou volební porážkou, již si do poslední chvíle nedokázal představit. A který si teď činí nárok na lídra opozice a pomalu ale jistě se převtěluje do role kandidáta na českého prezidenta.
Přesto je šokující míra zákeřnosti a zaslepenosti, s níž Babiš teď útočí na své následníky ve vedení státu, v jehož nepříliš vzdáleném sousedství se kremelský diktátor dopouští válečných zločinů a zašlapává do země všechny normy civilizovaného světa. Což zřejmě šéf hnutí ANO není schopen vnímat jako úděsnou realitu.
Leccos napověděl už způsob, jakým Babiš líčil průkopnickou cestu Petra Fialy do Kyjeva s tím, že to nebyla česká iniciativa. Premiér se prý k ní jen tak nějak připletl, když ho polský ministerský předseda vzal s sebou do vlaku.
Byla v tom cítit Babišova křečovitá snaha bagatelizovat Fialovu odvahu k tomu, co by mělo být samozřejmé pro každého demokrata: v pravý čas a na pravém místě podpořit suverénní zemi přepadenou agresorem. Což jsou ovšem zásady a způsob uvažování, které Babišovi nepřičítají možná ani jeho nejskalnější příznivci.
Zcela absurdně pak působila blábolivá promluva, jíž Babiš doprovodil kyjevskou návštěvu předsedy Senátu Miloše Vystrčila: „Co tam pan Vystrčil, který nemluví žádným jazykem, vyřeší, pochybuju, že vůbec něco vyřeší. Takže je to jen nějaká marketingová záležitost zase.“
Ale tváří tvář pogromům, které Putinova vojska rozpoutala, mají osobní cesty demokratických státníků na Ukrajinu hluboký smysl. A vskutku nejde o jazykové znalosti vyslanců demokratického světa, když v tiché hrůze stojí nad hromadnými hroby.
A pokud rozhodnutí politiků spatřit hrůzy na vlastní oči a vydávat osobní svědectví, jak strašlivou a nelidskou válku Putin rozpoutal, je schopen Babiš prohlásit za nic neřešící marketing? Pak to především vypovídá o jeho cynismu a odhození posledních zbytků zábran v úsilí prodrat se zpátky k moci.
Jestli je něco bezskrupulózní, tak právě marketingová strategie samotného Babiše, kterou se rozhodl rozjet naplno při pohledu na stoupající podporu koalice Spolu i samotné ODS. Šéf hnutí ANO opakuje, kde může, že vláda je neakční, premiér se stará jen o Ukrajinu a na domov nemá čas.
Snaží se tak zatemnit nad slunce jasnější souvislosti mezi tím, jak válka na Ukrajině dopadne a dalšími bezpečnostními osudy Česka.
Ruský režim přece nikterak neskrývá, že vpád na Ukrajinu je vlastně jen preludiem k mocenskému návratu do střední Evropy, k obnovení impéria v hranicích velkého Sovětského svazu. A také předehrou k rozhodujícímu boji s prohnilými západními demokraciemi, který má skončit nastolením „nového řádu“ od Lisabonu přes Vladivostok. Tváří tvář tomuto uchvatitelskému třeštění pak nemůže být pochyb, že prvotním zájmem Česka skutečně je teď starat se o Ukrajinu. Tedy udělat všechno, co je v jeho silách, aby se ubránila nelítostnému agresorovi.
Andrej Babiš ale zároveň vyrukoval s rafinovanější a vlastně nechutnější verzí antimigračního tažení, které jako premiér vtělil do sloganu: „Nechci ani jednoho uprchlíka.“
Teď tváří tvář solidaritě české společnosti s ukrajinskými válečnými běženci nekritizuje vládu za pomoc uprchlíkům. O to záludnější pak je jeho obvinění Fialova kabinetu, že válečným běžencům pomáhá na úkor „našich lidí“.
Samozřejmě je nezbytné vést diskusi o tom, kam až má vláda zajít, jaké nástroje zvolit při pomoci občanům ohroženým nárůstem inflace, cen energií, bydlení, základních potravin.
Andrej Babiš však do legitimního sporu, zda Fialův kabinet dostatečně činí zadost své sociální zodpovědnosti, zatáhl Ukrajince, o nichž nesmyslně tvrdí, že jsou preferováni. Ačkoliv stát nedělá nic jiného, než že jim poskytuje základní prostředky a pomoc k důstojnému přežití tragédie v jejich vlasti.
Tím však Babiš vrhá do hry nejprimitivnější demagogii, která má podněcováním závisti nejen podkopat pocit sounáležitosti s lidmi v nouzi. Ale také posílit politicky zneužitelný růst nenávisti a xenofobie vůči Ukrajincům jako cizákům, ujídajícím nám českého chlebíčka.
Babiš mudruje v rozhovoru pro Novinky.cz: „Například samoživitelky, lidé, kteří jsou zdravotně postižení, čekali na byty, nedostali je, a teď najednou byty jsou, najednou umí úřad práce přes aplikaci vyplácet dávku. Proč to neudělají i pro naše lidi? Musí být rovnost, protože pokud naši lidé mají pocit, že na ně vláda kašle a stará se jen o Ukrajince, a zatím to tak vypadá, tak to nedopadne dobře.“
Než ale kdokoliv se poddá pocitům závisti či dokonce zášti, je dobré si uvědomit pár věcí. Například že podstatná většina Ukrajinců byla přechodně ubytována především v soukromých domácnostech, hotelích, ubytovnách a nejrůznějších rekreačních zařízeních.
A samozřejmě potíže například se sociálními byty nastanou, až bude nutné hledat trvalé bydlení nejen pro naše občany, ale také pro Ukrajince, kteří budou chtít zůstat v České republice.
Nedostatek sociálních bytů pro potřebné však nepadá na vrub Fialova kabinetu, která je u moci čtyři měsíce. Ale především na hlavu Andreje Babiše, který byl skoro osm let ve vládě a z toho čtyři roky řídil stát jako premiér. Předseda hnutí ANO se tak pokouší namočit vládu v bahně, za jehož navršení a zahuštění sám nese podstatný díl zodpovědnosti.
A když už se Babiš přestává štítit čehokoliv, je schopen oživit i „osvědčené“ demagogické formulace z doby uprchlické krize v roce 2015, když dnes prohlašuje: „Z Ukrajiny přicházejí i bohatí lidé v drahých autech, kteří také čerpají dávky.“
Rozumnější a citlivější části veřejnosti pak nezbývá než se vyrovnávat s pocity studu při čtení zřejmé reakce na Babiše, kterou na svém Twitteru zveřejnil ukrajinský velvyslanec v Praze Jevhen Perebyjnis: „Možnost zůstat naživu není žádný přepych. Jinak jsme vděční za každou pomoc ukrajinským ženám a dětem. Opravdu bych ale nechtěl, aby tváří tvář katastrofě, do níž Rusko zahání svět, se z toho stalo téma politického boje.“
Jaké jsou ale vyhlídky, že Babišovo naskočení na vlnu extremismu povede k ještě osudovějšímu rozpolcení společnost, zhroucení solidarity s Ukrajinou a jejími běženci, a také k návratu Babiše k moci?
Řekl bych, že menší než před Putinovou válkou. Už jenom proto, že v podtextu Babišových promluv je čím dál víc cítit podtón zoufalství a hysterie. Expremiér se nedokáže zorientovat v politice proměněné v jednotnější a pevnější podporu země, která se srdnatě vzepnula k spravedlivému odporu vůči uchvatitelům.
A Babišovo podněcování nenávisti a sociální nespokojenosti? To by mohlo triumfovat snad jen v případě opravdu dramatického snížení životní úrovně a zrození rozsáhlé armády chudých. Vláda má ale pořád v ruce dost pravomocí a prostředků, aby k něčemu takovému nedošlo. A pokud se v ní přitom probudí nějaké přepjaté ideologické předsudky? Ty spolehlivě léčí pud sebezáchovy.
