Deset dní na moři, půl roku v táboře. Migranti věří v přesun do Evropy

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od zvláštního zpravodaje na Kanárských ostrovech/

„Na moři jsme strávili dlouhých deset dní. Vyráželi jsme v noci, mezi jednou a druhou hodinou. Na konci plavby nám už došlo všechno jídlo i voda, na El Hierro jsem dorazil úplně vyčerpaný,“ líčí svou dramatickou cestu na Kanárské ostrovy osmnáctiletý Gambijec Muhammad. Spolu s dalším více než tisícem migrantů tráví svůj čas v uprchlickém táboře Las Raíces na ostrově Tenerife.

V rodné zemi se mu zpočátku žilo dobře, chodil na střední školu a neměl důvod se vydávat na riskantní cestu takzvanou Atlantickou trasou, na níž každý rok umírají tisíce lidí. Pak mu ale zemřeli rodiče a teenagera dostal na starost jeho strýc, který se živí jako řidič.

Strýc živil své dvě manželky a mladík se stal nechtěným přívažkem - musel přestat studovat a žil v podmínkách, které popisuje jako těžké. „Byly s nimi problémy,“ říká bez větších podrobností o svém strýci a jeho manželkách.

V prosinci loňského roku se proto rozhodl utéci a díky kamarádovi, který spoluorganizoval odjezdy loďmi, se na jednu z nich dostal. Spolu s dalšími 130 lidmi podnikl strastiplnou cestu, na jejímž konci ho čekala pomoc od pracovníků Červeného kříže v přístavu La Restinga.

„Zpočátku jsem byl jako nezletilý ve městě Santa Cruz de Tenerife, měli jsme tam hodiny španělštiny,“ vzpomíná. Po dovršení plnoletosti ale ztratil nárok na ochranu a byl převezen do tábora v Las Raíces.

Mladík o svém věku nelhal, mnozí jiní ale tvrdí, že jsou nezletilí, i když jim už 18 bylo. Španělské úřady ale nepraktikují měření kostí, které kvůli určení věku provádějí například Britové.

„Na vstup do tábora potřebujete povolení, fotit je zakázáno,“ informují návštěvu Seznam Zpráv pracovníci zařízení. Sehnat povolení od ministerstva imigrace je ale velmi složité a trvá to dlouho, sdělil mi už dříve reportér místního rádia. Úřady nemají zájem, aby veřejnost viděla, v jakých žijí běženci podmínkách.

„Jídlo je tu špatné, lepší bylo na El Hierru v centru pro nezletilé,“ odpovídá na otázku Muhammad, vzápětí ale dodává: „Lidi jako já ale nejsou od toho, aby si stěžovali. Já bych hlavně rád získal dokumenty, naučil se španělsky, abych mohl začít pracovat.“

Prakticky všichni migranti umístění v Las Raíces dorazili na Kanárské ostrovy přes nejmenší ostrov El Hierro. Někteří na něj připluli za tři dny z Mauritánie, jiní za pět dní či týden z Gambie a Senegalu, nejdéle pak plují migranti z Guineje, která je vzdálená dlouhých 2200 kilometrů. Kromě výše zmíněných zemí jsou v Las Raíces často i Malijci, již přijíždějí ze sousední Mauritánie z přístavu Nuadhibú.

V horkém nedělním odpoledni vesměs mladí muži posedávají ve skupinkách před vchodem do tábora, někteří poslouchají hudbu nebo si povídají. Pokud mají co utrácet (peníze jim úřady nedávají), mohou si zajít do supermarketu, který je asi 300 metrů daleko.

„Nejčastěji je potkáváme právě v supermarketu. Někteří poprosí o nějaké drobné. Slyšel jsem, že už s nimi byly i problémy, řekl bych ale, že 95 procent z nich je slušných,“ říká třicátník David, jenž pracuje na radnici nedalekého města La Laguna.

Při rozhovorech s běženci uvádějí jako nejčastější důvod emigrace nezaměstnanost a bídu. „Přijel jsem sem ze stejného důvodu jako vy - kvůli práci,“ říká mi s úsměvem Senegalec Ousmane, který tvoří mezi mladými muži výjimku - bylo mu už padesát.

Dvaatřicetiletý Malijec Moussa měl ale k odchodu jiný důvod. Když se ho na něj zeptám, vyhrne si nohavici kalhot a ukazuje nepěkné jizvy. Silně pohmožděný má na první pohled i kotník.

„Až se dostanu do Španělska, chtěl bych s ním zajít na rentgen, teď ho cítím při každém kroku,“ říká s tím, že mu zranění způsobili teroristé, kteří mu na nohu najeli autem.

Na otázku, zda šlo o sahelskou odnož sítě al-Káida, kroutí hlavou: „Nevím, kteří teroristé to byli. Oni prostě napadají a drancují vesnice. K jaké skupině patří, netuším.“ Moussa je v Las Raíces už půl roku, jediný pohovor s imigračním úředníkem ale absolvoval hned po příjezdu v přístavu, od té doby neví, na čem je.

„V Mali jsem pracoval jako kuchař, k tomu bych se chtěl vrátit i ve Španělsku,“ doufá. Na El Hierru mu řekli, že by se do měsíce měl dostat do kontinentální části Španělska, to se ale dosud nestalo.

Fotit se, stejně jako další běženci, Moussa s omluvou odmítá. Bojí se, že by mu to mohlo uškodit při posuzování žádosti o azyl ve Španělsku.

Na otázku, zda mají právě Malijci vyšší šanci na azyl než třeba Senegalci či Gambijci, kteří přicházejí z chudých, ale poměrně stabilních zemí, odpověděla María Jesús Leon Ledesmaová, mluvčí kanárské autonomní vlády pro oblast migrace, následovně: „Každý migrant má právo požádat o azyl. Jedná se o zvláštní ochranný status, který jim umožňuje účastnit se speciálních státních programů. Ačkoli jsou předmětem této ochrany především migranti z Mali, mohou o ni požádat také ženy a nezletilí migranti z komunity LGBTIQ.“

Jak velkou mají muži v Las Raíces šanci na azyl, jim ani novinářům nikdo neřekne. Maximální doba, kterou mohou v táboře strávit, úřady nestanovily.