Od nové migrační brány: „Topící se děti už nechci vidět, proto pracuji tady“

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od zvláštního zpravodaje na Kanárských ostrovech/

Přístav La Restinga na jihu ostrova El Hierro působí idylicky. V malé laguně mezi hradbou chránící městečko před oceánem výskají děti, na černém sopečném písku se opaluje pár výletníků a na místa v rybích restauracích se musí asi 20 minut čekat.

Vedle haly na zpracování ryb se táhne po několik desítek metrů řada bílých kontejnerů. Ty už nejsou na ryby, ale pro lidi přijíždějící v dřevěných nebo nafukovacích člunech ze západní Afriky. Nejmenší z Kanárských ostrovů se totiž stal v posledních měsících cílem jedné z nejfrekventovanějších migračních tras.

„Na konci května tu došlo k tragédii. Loď s běženci se převrhla, přímo tady v přístavu,“ vypráví zdroj z Červeného kříže, který si nepřál být jmenován, ale redakce zná jeho identitu.

„Byla přeplněná, sedm lidí se utopilo, z toho tři děti. Tyhle věci už nechci vidět, proto dělám tuhle práci,“ říká muž a odvrací zrak od videa s neštěstím, které má v telefonu.

K tragédii došlo v osm hodin ráno, drama na lodi tak mohli teoreticky přes pár desítek metrů širokou lagunu sledovat turisté, kteří právě snídali v jedné z přístavních restaurací. Velikost lodi bohužel okamžitou záchranu všech znemožnila, potápěči také nemohli narychlo skočit do vody pro topící se lidi.

Na El Hierro přijíždějí západoafričtí uprchlíci i migranti nejčastěji z mauritánského přístavu Nuadhibú, druhého nejdůležitějšího města v zemi. Kromě toho sem míří i lodě ze sousedního Senegalu, Gambie a také 2200 kilometrů vzdálené Guineje.

Kromě obyvatel těchto států přivážejí čluny často i Malijce - v pouštní zemi se válčí a v poslední době tam získávají stále větší území džihádisté ze sahelské odnože teroristické sítě al-Káida (JNIM).

„V naší zemi jsou odjezdy lodí s migranty na El Hierro důležité a citlivé téma,“ napsal Seznam Zprávám Louis Charles Kourouma, zdravotník z guinejské metropole Conakry.

Zejména mladí lidé podle něj odcházejí hned z několika důvodů - kvůli nezaměstnanosti a chybějící perspektivě - a to i pro lidi s vysokoškolským diplomem -, opakující se politické nestabilitě a chudobě a těžkým životním podmínkám.

„Migrace se stala předmětem národní debaty, která se znepokojením pozoruje úprk mladých lidí ze země,“ vysvětluje Guinejec a zmiňuje i důležitou roli organizovaného zločinu, který láká naivní lidi na „snadnou cestu do Evropy“ a účtuje si za převaděčské služby miliony guinejských franků.

Ale zpátky na El Hierro.

„Poslední měsíc je klidnější, připluly jen tři lodi,“ říká Susanna, dobrovolnice pracující rovněž pro Červený kříž, když spolu s kolegou provádí nezbytný servis na oranžové záchranné lodi v přístavu La Restinga. Jinak ale nápor běženců neustává - letos už jen na El Hierro připlulo na sto lodí s více než 6,5 tisíci pasažérů.

Záchranné plavidlo kotví v přístavu u výše zmíněných kontejnerů, které jsou prvním útočištěm příchozích. V prvním z nich je provizorní nemocnice - lidé často mívají popáleniny od kapajícího horkého paliva - následují kabinky na převléknutí a prostor, kde dostávají najíst. První povzbuzení přichází v podobě džusu, sušenky a energetické tyčinky. Poté, co se Afričané občerství a zbaví starého oblečení, je čeká poslední kontejner, v němž absolvují vstupní rozhovory s migračními úředníky.

Španělsko má sice uzavřené bilaterální dohody s Mauritánií, Senegalem i Marokem, touha opustit bídu a život bez perspektivy je ale u Afričanů obrovská, a tak se i přes policejní hlídky v přístavech části lodí stejně daří proklouznout.

Zatímco na lodích z Mauritánie, Gambie nebo Guineje přijíždí spíše vyšší desítky lidí, na lodích vypravených ze Senegalu se jich někdy tísní až 150.

Posádky tvoří převážně muži, kterých na El Hierro přichází na 70 procent, zhruba pětinu tvoří ženy a děti jen asi deset procent. „S těmi lidmi nejsou problémy. Kdybych měl odhadnout, kolik lidí skončí jako kriminálníci na ulici, řekl bych tak jedno procento,“ říká výše zmíněný zdroj z Červeného kříže.

Jiná je ale podle něj situace s běženci z Maroka nebo Alžírska. „Ti míří na ostrov Fuerteventura, často jen mladí muži bez rodin. Tam je ten poměr mnohem vyšší, odhaduju mezi deseti až patnácti procenty problémových,“ dodává. Stejný názor zaznívá i od Miguela, učitele angličtiny na Tenerife.

Na rozdíl například od Britů španělské úřady migranty jen vyslechnou a neměří jim délku kostí, aby určili jejich věk. Muže bez rodin hned po pohovoru zadrží na tři dny policie, poté se přesunou do táborů na ostrovech Tenerife a Gran Canaria.

Rodiny s dětmi pak zůstávají týden, ale třeba i tři měsíce v budově bývalého kláštera na El Hierru, který se přeměnil v uprchlické centrum. Až pro ně stát najde místo v pevninském Španělsku nebo na jiném z ostrovů, přesunou se i oni, na El Hierru, kde žije jen 11 tisíc obyvatel, migranti nezůstávají prakticky žádní.

Místní lidé, kteří jsou na migraci po staletí zvyklí, se tisíců příchozích vesměs neděsí. „Je to určitě problém, ale pokud mi nelezou do domu, je mi to jedno. Část lidí si myslí, že vláda v Madridu by měla dávat peníze spíše jim než uprchlíkům, ale za tím bude i trocha rasismu,“ zamýšlí se třicátník Luis, který spolu s partou kolegů pracuje na úpravách rozbité silnice.

V regionální vládě Kanárských ostrovů ani nefiguruje krajně pravicová strana Vox, která i díky své protiimigrační rétorice ve zbytku země získává stále větší popularitu. Na celostátní úrovni nicméně vládnou socialisté premiéra Pedra Sáncheze.

Kromě náporu Afričanů čelí obyvatelé ostrovů i dlouhodobé migraci z Jižní Ameriky a také z dalších států Evropy, ať už z Německa nebo Velké Británie. Jak se lidem na ostrovech žije a co si myslí o migraci z jihu i severu, si přečtěte v reportáži v dalších dnech.