Šéf nejslavnějšího slovenského klubu: chceme lidi i bavit jako Sparta

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Většinu své hokejové kariéry odehrál Lukáš Havlíček v Česku. Vyhledával talenty pro Třinec, pak dva roky dělal skauta Pittsburghu. Před rokem přiletěla nabídka, která se v šestatřiceti letech odmítá těžko: Jsi ten pravý, můžeš vést Slovan Bratislava jako generální manažer. Ber, nebo nech být.

Vzal.

„Jsem Slovák, žil jsem tady do sedmnácti a hrál i v mládežnickém nároďáku. Působil jsem hodně v zahraničí, ale lidi kolem hokeje dobře vědí, odkud jsem,“ říká.

První sezona ve slovenské extralize byla hodně těžká i pro něj. Tým si nestavěl, ale musel ho řídit. Nakonec Slovan prožil nejhorší sezonu v historii, když nepostoupil ani do čtvrtfinále.

Těžká doba pro někdejšího skauta, manažera i agenta, do jehož stáje patřil například i jeden z nejlepších slovenských obránců Martin Fehérváry.

Ve velkém rozhovoru rozebírá svůj pohled na práci. Upíná se hlavně k dlouhodobějším vizím, pořádný start pro něj a jeho vize přichází až teď. Všechno rozebíral v Hradci Králové, kam jeho tým přijel odehrát první přípravný zápas sezony.

Věk je na Slovensku a v Česku poměrně určující faktor. Kapitánovi musí být přes třicet, trenérovi přes pětačtyřicet, jinak se často řeší, jestli není moc mladý. Vy jste nastoupil jako generální manažer Slovanu a ještě vám nebylo ani čtyřicet. Byla to rozbuška?

Určitě byla, ale takhle to mám celý život. Neměl jsem dlouhou profi kariéru, tak pak bylo všechno takové zrychlené. Je běžné, že se někteří lidé na vás dívají přes věk. Ale taky jsem se potkal s velkou spoustou lidí, kteří vnímají jen tu profesní stránku. Mám za sebou anabáze jako agent, manažer mládeže, dělal jsem skauta. Teď mám příležitost všechno zúročit, jen jsem toho dosáhl třeba dřív než většina lidí. Ale snažím se na to dívat, že teď tahle práce přišla ve správný čas.

Nebylo by snazší začít jako generální manažer v Olomouci, v Jihlavě nebo ve Zvolenu?

Možná. Jen když se díváte, pro koho jste zvyklý dělat, to znamená v Česku pro Třinec, v Americe pro Pittsburgh a pro firmu, která byla jednička na trhu v organizaci mládežnických turnajů, Slovan je jen přímé vyústění. Nikoho se nechci dotknout, ale proč bych chodil o level níž.

Tím pádem musíte mít i reálnou důvěru ve svoje schopnosti, že vy jste ten pravý pro kvalitní organizace. Je to tak?

Nemyslím si, že bych přeskočil nějaký vývoj. Zkušeností jsem nasbíral hodně, pořád se snažím vzdělávat, práci dovedu obětovat hodně času. Z toho pramení zdravé sebevědomí, že si mohu věřit a nebudu utíkat od velké šance.

A jak se pak tedy přijímá, když po sezoně čelíte dotazům, že máte za sebou nejhorší sezonu v historii Slovanu Bratislava? Přišel jste sice už k hotovému mužstvu, ale byl jste u něj celou sezonu, takže zodpovědnost šla za vámi.

Jde za mnou a tady to asi chce mít trochu koule. Já jsem to asi skousnul, spíš lidi kolem, blízká rodina, to měli těžší. Objevoval jsem se v médiích o hodně víc než dřív.

Sledoval jsem, že i na sociálních sítích jste byl docela častým objektem zájmu.

Taky. Ale hokej jsem hrál a byl jsem blízko hráčům, radil jim, jak se s takovým tlakem a podobnými reakcemi vypořádat. Bylo by blbý, kdybych to sám neuměl. Hlavně věřím v to, co dělám, že něco umím. V sezoně, která teď přichází, se opravdu všechno ukáže. Před rokem jsme převzali s kolegou tým týden před ligou. V tu chvíli máte svázané ruce, na druhou stranu všechno běží, řešíte finance, obchod, stav klubu, mládeže, áčka, stavíte všechno na další rok. Je to hodně věcí dohromady. Faktem pak je, že základní pilíře, v něž věřím, jsme neměli šanci postavit. V závěru sezony mě pak mrzelo, že se nám tahle věc vrátila jako bumerang.

Jak vypadá definice vašich základních pilířů?

Tvrdá práce, týmovost. Jen nechceme, abychom tyhle dvě věci museli po někom vyžadovat nebo o nich neustále mluvit. Mělo by jít o automatiku, co hráč Slovanu Bratislava bude plnit a vyznávat v jakékoliv kategorii. Já je vyznávám, chci je od lidí v kanceláři, od celého klubu. Na základě toho chci postavit, že máme tvář jako Slovan. Ať to funguje tak, že až přijedeme kamkoliv po celém Slovensku nebo sem k vám do Hradce, nechcete proti nám hrát.

Proč?

Protože budeme strašně nepříjemní. Pak samozřejmě záleží, jestli máte ještě dovednost a trochu hokejového štěstí, že dáte gól, když je zrovna potřeba.

Zaujalo mě, že jste okamžitě po příchodu do klubu začal mluvit o titulu. Musel jste vědět, že to bude hodně těžká písemka. Byla to hlavně ukázka myšlení, že Slovan nikdy nemůže chtít nic menšího?

Ano, ale současně bych chtěl říct i něco jiného. Všichni vidí značku, Slovan. Pak ale byla realita, do které jsme přišli. Jedna věc je sportovní tvář, co jdeme budovat, jak se chceme prezentovat, být úspěšní. Máme nejvyšší úkoly, chceme získat titul, majitel chce, ať bojujeme o titul. Pak jsou ale i další detaily, které vidíte v Česku třeba u Sparty, že chcete i bavit lidi. Učíte je, že hokej je konzumní svět, stejně jako v Americe. V Praze se to už daří. Na tomhle chceme pracovat taky. Pak zjistíte, že máme v aréně čtyři tisíce lidí, kteří ale hledají jen výsledek. Nikdo nekomunikoval, že děláme workshopy pro děti, že si můžete vyrobit vlastní transparent, a tak dál. Tohle je nějaký proces, ale téhle myšlence věřím.

Měnil byste něco na vašem prohlášení, když jste pak poprvé v historii slovenské extraligy neprošli ani do čtvrtfinále?

Bylo to sebevědomé, pro někoho možná velkohubé. Ale já takové cíle se Slovanem mám. A budu je mít i v téhle sezoně. Vyměnili jsme jen sedmdesát procent kádru, takže se potřebujeme soustředit chvíli na sebe, udělat kabinu. Pak se začneme bavit, co nám schází, věřím, že toho nebude tolik.

Když jste mluvil o budování komerčního úspěchu a lákání lidí na tribuny, aby se chodili dívat na show, což umí Sparta. Nedělá se taková věc ale snáz, když sportovně je tým na špici, takže je svým způsobem „cool a in“ na ten sport chodit a negativní nálady je o poznání méně?

Jasně, my to děláme trochu těžší cestou. Ale to neznamená, že bychom kvůli tomu měli nějak brečet. Lidi přesvědčíte tím, že dovedete zůstat konzistentní. Máme pravidla, kterými se řídíme. Když něco říkám, tak to dělám. Když to dělám já, chová se stejně i lídr týmu a přenáší pravidla na kabinu. Je to věc, kterou chceme i od fanoušků. Před rokem jsme měli takové momenty, když jsem mohl zavřít oči a nic neříct, nebo je jít řešit. Jsem takový, že jsem je šel řešit.

Máte na mysli, když vaši fans uráželi nově příchozího Marka Slováka a vy jste hned řekl, že to musí přestat?

Ano, když byli naši fanoušci skvělí, byl jsem upřímný. A to samé, když pískali na našeho hráče. Řekl jsem, že to je špatně, a šli jsme si to vyříkat. Nebudu kolem takových věcí našlapovat, říkat, že jsme kamarádi a všechno je zalité sluncem, když není. Věřím, že na tohle je potřeba si trochu zvyknout. Do něčeho se opřete, řeknete věci na plnou hubu a řešíte, co se to stalo. Podle mě se mnohem lépe pracuje v upřímném prostředí.

Když to shrnu, do Slovanu jste přišel vytvořit obra, kterého vidíme v Česku ve Spartě, který plní svoji halu a každý rok je jasné, že hraje o titul?

Jednoznačně. O Slovanu se hodně vypráví, má nejvíc titulů, má velkolepou historii, stoletou značku. Je to kolos. Ale buďme i realisté, jaký je stav teď. Musíme si všechno postavit, protože 90. léta, kdy si Slovan mohl nakoupit doma, koho chtěl, jsou pryč. Tenkrát tady hrály tři lajny reprezentantů a rozpočet byl třikrát větší, než měl Liptovský Mikuláš. Tahle éra zmizela. Dnes i náš majitel chce, abychom se chovali ekonomicky.

Co to pro manažera Slovanu znamená?

Že si vyberu dobré hráče, ale musím najít i mladé a pak určitý střed. Musím umět dát všechno dohromady a podle mě i naše soupiska podle toho vypadá. V šesti obráncích máme dva hráče, kterým ještě nebylo ani dvacet. Takhle bych si to představoval, abychom měli mix. Přál bych si, abychom uměli tým chystat, že nemusíme měnit každé léto sedmdesát procent týmu. Ale rád bych vybudoval kostru, kluci se různě posouvali a ve správný čas se ze Slovanu posunuli dál.

Tuhle realitu je potřeba taky přijmout?

Je to důležité. Dřív to chodilo tak, že pokud se hráč dostal do Slovanu, byl to konec a výš to už moc nešlo. Teď klukům říkám, že liga je bohužel někde jinde, jsme za Českem, jsme za jinými ligami v Evropě. Tím pádem přeci nemůže být pro hráče Slovan vrcholem kariéry a konečnou destinací. My bychom měli být součástí nějaké cesty ve stylu, že chcete dojít sem, protože víte, že se tady hráč může skvěle rozvinout a zase se posunout ještě výš. Vytěží nejvíc, co může, současně my dostaneme to nejlepší z hráče. Pak ho pošleme ve správný čas do světa. Tohle myšlení po hráčích chci. Jiným případem pak je Tomáš Marcinko, kdy k nám takový hráč přijde dohrát kariéru a funguje současně jako mentální i výkonnostní opora. Současně těm mladým ukáže a pomůže vysvětlit, jak tvrdě musí dřít, aby se dostali do špičkových klubů v Evropě nebo do NHL.

Nebuduje se ale na Slovensku tým s nějakou vizí právě kvůli ekonomické síle české extraligy hůř? Stačí, když někdo trochu vyskočí a už kolem něj krouží nabídky.

S tím počítám, proto chceme mít v kádru stabilně kluky kolem dvaceti, pětadvaceti i třiceti let. Když někdo odejde, potřebujeme umět mezeru hned zaplnit přirozeným vývojem. Povinností mojí i realizačního týmu je hledat další kluky a doplňovat tým zespodu. Když u nás někdo podepsal dvouletou smlouvu, počítám, že až skončí, hráče třeba neudržíme. Možná se to stane i dřív, pokud vyskočí někdo na reprezentační úroveň, potvrdí, že na mezinárodní scéně dovede hrát, skauti evropských i zámořských klubů ho mají hned na radaru. My budeme pak samozřejmě rádi, protože by to byl jen důkaz, že děláme naši práci dobře. Mojí povinností je volná místa doplnit dalšími kluky.

Klíčové role hrají na Slovensku většinou cizinci a domácí hráči dostávají šanci často velmi mladí. Staví se tým u vás jinak než v Česku, kde většinou hráči v nejsilnějším věku kolem třiceti jsou doma?

Kvantita domácích hráčů je u vás větší a tím pádem i hloubka kádrů na vlastní hráče je větší. Pokud máte české hráče na úrovni třetí a čtvrté pětky, zároveň je máte i na pátou a šestou, na Slovensku to tak bohužel není. Hrajeme se šesti zahraničními hráči, v minulé sezoně jich bylo sedm. Kolegové tady přede mnou pracovali tak, aby těch sedm cizinců bylo co nejsilnějších a tihle rozdíloví hráči proti sobě hráli na krev.

A to je špatně, nebo dobře?

Je to hlavně nutnost, protože ti nejlepší slovenští hráči zkrátka byli pryč. Teď se někteří vracejí, ale jinak jste tady primárně měli mladší hráče. Pro trenéra je strašně těžké dát velmi mladého kluka k dobrému importovi, který dělá rozdíl. Pak z toho vyšla témata, že my Slováky moc nemáme, hrají tady prim zahraniční hráči, o tabulce produktivity se psalo i u vás v Česku, že nahoře jsou samí cizinci. My můžeme ještě zaklepat na dřevo, že jsme měli nahoře Takáče s Bakošem, tedy domácí kluky. Ale klíčové je, že nejlepší místní hokejisté odešli a základna na Slovensku není tak široká. Dobře to bylo vidět u přímého postupu a sestupu.

V čem?

Podívejte se tři roky zpátky. Jeden klub postoupil, jiný sestoupil. A ti hráči, co spadli, se jen přesunuli z velké části do klubu, který mířil nahoru. Nebylo to tak, že klub, co postupuje, má nějakou báječnou kostru. To je ukazatel, že víc hráčů na Slovensku nebylo, dvanáct klubů bylo až až, víc by jich tady ani hrát nemohlo. Věřím, že postupně se tady ale daří startovat lepší výhled do dalšího olympijského cyklu, aby se zvedla konkurence.

Zaujalo mě, že jste teď přivedli nového trenéra, Kanaďana Brada Tappera. V naší extralize tohle téma taky občas probublá, není konkurence mezi trenéry, velká jména stárnou. Ale po cizinci nikdo nesáhne, protože většinou skončíme u fráze, jak by nepochopil naši mentalitu. Vy jste odvážnější?

S kolegou (Peterem Kúdelkou, výkonný ředitel) jsme udělali v trenérských štábech celého klubu spoustu kroků, abychom naše lidi vzdělávali. Aby i oni cítili, že si je nezavoláme na jeden rok do juniorky. Pokud pracujete u nás, měl byste cítit, že funguje vertikální integrace jak hráčů, tak trenérů. Na rozvoj trenérů jsme přijali Rubena Rampazza, Itala, který studoval a trénoval ve Finsku. Má za úkol rozvoj hráčů i trenérů.

Vy chcete plánovaně rozvíjet vlastní trenéry?

Samozřejmě, každé úterý se v deset dopoledne potkají všichni trenéři z našeho klubu. V áčku máme trenéry, kteří prahnou po tom být hlavními trenéry, i když třeba nejsou připravení, jednou budou a chtějí se vzdělávat. S Tomášem Surovým (bývalý reprezentant a současný asistent trenéra) jsme to zkusili na konci sezony, měl strašný chtíč to zkusit. Postavil se čelem výzvě, šel dělat hlavního trenéra v největším srabu, ve kterém jsme byli. Miša Dostála jsme najali, aby byl asistent áčka a šéftrenér mládeže. V momentě, až Bradovi Tapperovi skončí smlouva, budeme se nejspíš bavit, že jeden z asistentů se stane hlavním trenérem a ostatní se zase začnou učit od něj.

Zajímavá linka, jen jsme trochu uhnuli od nástupu Kanaďana na lavičku Slovanu. Proč jste tedy sáhl po Tapperovi?

V první řadě ne primárně proto, že by byl ze Severní Ameriky. Určující pro nás je, že má vlastnosti, které jsou podle nás důležité: komunikace, zápal, rozhled. Kdyby to byl trenér, který celou kariéru působil v Kanadě nebo Spojených státech, asi bych byl zdrženlivější. Ale on pracoval pět let v Německu. Skautoval slovenskou extraligu, hledal si tady hráče. Prostředí zná, má velký přehled. Najednou mluvíte s koučem, který hrál v NHL, v Evropě, trénoval tady i v Severní Americe. Hledal jsem komplexnost, která u Brada je. Čím víc úhlů pohledu v sobě máte, čím víc zkušeností načerpáte, tak se prostě nepoděláte. Prošli jste si různými situacemi, víte, co následuje, pokud se zachováte nějak, nebo to zkusíte jinak.

Takže Tapper ve vašich očích nepřišel jen pro Eura, ale je i nastavený, že přijde vzdělávat ostatní trenéry do Slovanu?

Ano, to je klíčové. Dám příklad, jak funguje. Drželi jsme palce Ingolstadtu v Německu, aby vyhrál titul, Brad tam působil a vyhráli o jedenáct bodů základní část. Skončili v semifinále. A i když jeho smlouva začínala stejně, jako začíná hráčům, tedy od 1. srpna, přijel hned do Bratislavy, kde zůstal měsíc. Vrátil se domů, aby vyřídil nejnutnější věci, a přijel zase k nám. Obvolával hráče, vyptával se, potkával se s lidmi v kancelářích, to všechno ještě dřív, než oficiálně nastoupil. Obcházel v Bratislavě jiné sporty, poznával město, chtěl vidět nejmenší detaily.

Chápu, tohle manažer chce. Takže už jen ty výsledky.

Ano, přesně, jak jste říkal, nepřišel pro Eura. Přišel žít s městem, rozvíjet komunitu a pracovat naplno. Ještě jsme nehráli soutěžní zápas, ale zatím dobrý. (usměje se) Věřím, že to bude fungovat takhle i dál.