Článek
77 636 narozených dětí v minulém roce. Nejméně za 240 let. Také víte, čím to je? Mladí se neberou! Počet sňatků skutečně klesá, ale třeba v roce 2013 jich bylo ještě méně. A rozvádí se! Po letech poklesu rozvodovosti skutečně počet rozvodů trochu stoupl, ale za posledních deset let se počet rozvedených párů snížil o pětinu. Tak potraty! To je možná pro někoho hodnotový problém, ale rozhodně ne statistický – z přibližně sto tisíc interrupcí na počátku 90. let jsme doklesali na nějakých 15 tisíc.
Tak za to mohou ekonomické nejistoty! Vzdělávacích a dalších veřejných služeb pro děti bylo v posledních letech zoufale málo. Sehnat bydlení ve velkých aglomeracích je skoro nemožné. To vše je jistě pravda a vliv socioekonomických podmínek na plánování rodiny bez většího překvapení dokládá třeba i dlouhodobý výzkumný projekt „Současná česká rodina“. Ale nepříliš růžové ekonomické podmínky pro zakládání rodiny zde byly i v minulosti, a přesto se rodilo více dětí.
Tak že by za to mohl svět plný válek? Sociálních sítí? Klimatického žalu? Nerovností? Dosadit můžete dle libosti další fenomény současnosti, ale jaký to má dopad na porodnost, to už by bylo opravdu věštění z křišťálové koule.
Pravda je taková, že co je za aktuálním obřím propadem porodnosti a plodnosti nejen v Česku, ale i v celé Evropě, zatím nevíme.
Víme ale celkem přesně, co to bude pro Česko znamenat.
První demografický zub
Současná česká politika je v zajetí minulé války, jak vyřešit demografický zub, který se již zcela jistě zakousne do české společnosti od 30. do 50. let. Do důchodu půjdou tzv. Husákovy děti ze silné generace 70. let, kdy přicházelo na svět i 190 tisíc dětí ročně. Zároveň v aktivním věku zůstanou početně slabé ročníky z 90. let, kdy se narodilo třeba i jen 90 tisíc dětí. Ten nepoměr je obrovský a devastuje vše, co je v českém systému nastaveno průběhově, tedy solidárně mezi generacemi.
Jen těžko zaručit beze změn průběhový systém důchodů, takzvaný první pilíř, když sociální pojistné najednou platí o sto tisíc lidí méně, než kolik jich odchází do penze. Podobné je to se zdravotnickým systémem. A výpadky samozřejmě pocítí i trh práce.
Jakkoliv je to nepopulární, je zjevné, že se nadále bude prodlužovat věk pro odchod do důchodu. Je dobře, že vládní hnutí ANO už ubírá ze svých nesmlouvavých slibů, že okamžitě zruší posunutí hranice na 67 let. Stejně tak chce nechat v platnosti pomalejší růst důchodů v dalších letech.
To vše je debata, kterou již všichni dobře znají z rétorických bitev z posledních sněmovních voleb. Ale jednu věc jsme při tehdejších půtkách netušili. Že mimořádně nízká porodnost bude novým normálem na ještě hodně let dopředu. A to vytváří úplně nový problém.
Druhý demografický zub
Podle demografů se ještě několik let udržíme na nečekaně nízké porodnosti pod 80 tisíc dětí a plodnosti někde kolem 1,3 dítěte na ženu. Nepouštějme se teď do hodnotových debat, zda jsme měli více peněz věnovat na veřejné služby pro děti jako ve Švédsku, uspořádávat demografické summity jako v Maďarsku nebo omezit co nejvíce potraty jako v Polsku. Stejně by to k ničemu nevedlo, všude padá porodnost extrémním tempem.
Ale důsledky jsou zjevné. Devadesátá léta v postkomunistických zemích s nízkou porodností nebyla zjevně jen transformační anomálií, po které následoval v mnoha zemích malý populační boom, a to včetně Česka, kde se v roce 2017 narodilo přes 114 tisíc dětí.
Realita je taková, že po demografickém zubu z 90. let následuje další z konce 20. let a nevíme, jak dlouho potrvá. Oněch 77 tisíc nyní narozených dětí půjde někdy za 25 let naplno na pracovní trh, kdy bude odcházet nějakých 100 tisíc seniorů do důchodu. To vytváří další pnutí.
Kdo si tedy myslel, že stačí jen na dluh poplatit výpadky sociálního systému na trhu práce za „nenarozené děti“ z 90. let, byl na omylu – významné propady se opakují a je třeba to řešit systémově. A bude to drsné.
Poučení z krizového vývoje
Určitě platí, že čím úspěšněji zvládneme překonat první demografický zub, o to méně nás bude bolet ten další. Přes všechno těžké politické dohadování se Česko nepochybně na stárnutí populace alespoň trochu připravuje: Jak už jsme zmínili, debata o prodlužování věku pro odchod do důchodu je horké politické téma. Od roku 2025 tu je sleva na sociálním pojistném pro pracujícího důchodce 6,5 procenta, což pobízí k jeho delšímu setrvání na trhu práce. Od roku 2023 zaměstnavatel může uplatnit slevu na zkrácený úvazek mladého či staršího pracovníka ve výši pěti procent z pojistného.
A je toho mnohem více: Centralizuje se zdravotní péče, stejně tak školství, kdy vznikají už alespoň někde svazkové školy, které udrží dostupnou vzdělanost v širších regionech i během demografických poryvů.
Vidíme ale, že to přesto nestačí. Pokud několik let za sebou bude porodnost tak nízká – a nic nenasvědčuje tomu, že to bude jinak –, pak místo opatrných reforem jsme si nyní odhlasovali ty nejtvrdší. Chybějící statisíce práceschopných v produktivním věku v polovině i na konci tohoto století neznamenají nic jiného než kontinuální prodlužování věku pro odchod do důchodu.
Nebude to dlouho trvat a jednociferné procentní slevy na pojistné pro lidi v předdůchodovém a důchodovém věku budou dvouciferné, jen aby tu někdo vůbec pracoval a nepokládal se do sociálního systému. Nynější urputnou debatu o výši penzí rychle nahradí debata, zda vůbec stát dokáže zaplatit výrazně se zvyšující náklady na zdravotní a dlouhodobou péči. Centrálně řízené veřejné zdravotní, školské či sociální služby pro širší regiony budou nutností, aby se dokázaly vyrovnat s demografickými zvraty. A i přes to všechno asi stejně budeme platit vyšší daně či se více zadlužovat, abychom udrželi základní solidární povinnosti státu vůči svým občanům.
jistě, trh práce může výrazně změnit AI. A třeba sem přijdou další statisíce migrantů pracovat a platit daně, jako tomu bylo v případě ukrajinských běženců. Ale nic z toho zásadně nezmění již nyní celkem jasně narýsovaný demografický výhled.
Stárnoucí společnost je drahá, je třeba si to přiznat a nezavírat před tím oči.
