Hlavní obsah

Komentář: Princip, nebo vládu? Fiala by měl volit to druhé

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy

Kompromis žádá od Fialy větší odvahu a vyšší míru politických schopností než na pohled jistě velkolepá a obdivuhodná válka s prezidentem.

Reklama

13. 12. 2021 6:30

Na kompromisy v politice není hezký pohled. Ale někdy jsou tím nejlepším, co mají i dobří politici k dispozici.

Článek

Když před prezidentem ve vitríně panáčkují budoucí ministři (z nichž někteří možná ani ministry nebudou), je to samozřejmě nedůstojné. A pro oko zúčastněného diváka skličující. Na druhou stranu taková je realita života. Je třeba ji přijmout, ne ji popírat nebo se nad ní rozčilovat.

Prezident je něco jako přírodní katastrofa, jen ve společenském či politickém rozměru. Ano, kdyby byl hlavou státu někdo rozumný a konsenzuální, asi bychom už měli novou fungující vládu. A ta by – v protikladu k tomu, co se v minulých týdnech dělo v Lánech – vznikla elegantně, důstojně a rychle.

Můžeme lomit rukama a držet se za hlavu. Můžeme prezidenta a jeho partu rituálně popravovat svými tweety, ať už s humorem nebo bez. Můžeme se rozčilovat, volat po vyšší spravedlnosti či filozofovat o nefér světě, ve kterém vláda, která po poměrně dlouhé době vzešla z voleb jasným a přehledným způsobem, nemá šanci ujmout se moci.

To všechno můžeme, ale na tahu je Petr Fiala s dalšími lídry vítězných stran pětikoalice. Oni se musí rozhodnout. A je to jednoduché dilema, které známe všichni z osobního i pracovního života. Být zásadový, anebo dělat kompromisy?

Částečně už se rodíme s určitými dispozicemi k tomu či onomu. Většinou je však naše rozhodování situační. Máme si stát za svým, třeba i s rizikem, že to bude nepříjemné a nepraktické? Anebo je lepší udělat v daný moment kompromis, protože „princip“, kterým se často oháníme, vlastně není až tak důležitý a podstatný?

Většinou je to těžké rozhodnutí, které navíc obvykle neděláme takzvaně s čistou hlavou. Náš úsudek kalí emoce, přílišné osobní zaujetí, neschopnost posoudit situaci objektivně. Řečeno s nadsázkou, být zásadový je jaksi estetičtější, zvenku líbivější. Hrdinové ve filmu jsou skoro vždycky ti, kteří si dokázali stát za svým. Nikoli ti, kteří před závěrečnými titulky udělali kompromis.

Ale tím spíš si myslím, že je to romantická, skutečnosti ne úplně odpovídající představa. Není to tak, že by ke kompromisu byla třeba menší odvaha než k tomu být zásadový, jakkoli to tak často naivně vnímáme. Někdy je kompromis rozhodnutí těžší a svízelnější, zejména proto, že usazen do historie málokdy vypadá jako vítězství.

Tak to je, v každém kompromisu je už z logiky věci přítomna část prohry. A my nevíme, jestli by v každém konkrétním případě nepřinesla zásadovost lepší výsledek. A nikdy se to nedozvíme, protože „paralelní historie“ je hezká hra, avšak nic víc.

A naopak z historie známe a vyzdvihujeme hlavně ty případy zásadového postoje, které přinesly vítězství. Nebo které se vyplatily. Z toho plyne psychologické zkreslení, které nám politiky odmítající kompromis ukazuje jako větší osobnosti a lídry. A vlastně nejen politiky, ale třeba i byznysmeny, vědce nebo sportovce.

Osobně tomu rozumím a i mně bylo vrcholně nepříjemné, když ještě ani nejmenovaná Fialova vláda začala své působení šaškováním před prezidentem. Ale nikomu z nich, ba ani Petru Fialovi bych se to neodvážil vyčítat. Bylo dobře, že to udělali, a měli bychom jim být spíš vděčni, že se v Lánech „ušpinili“ i za nás, kteří si myslíme, že budou lepší vládou, než je ta stávající.

Podobně dnes, když čtu nebo slyším, že Petr Fiala má být zásadový a Zemanovi neustupovat, tak s tím spíše nesouhlasím. Lépe řečeno si myslím, že Fiala a další předsedové koaličních stran si mají říct, co je pro ně důležité. Jestli je to „princip“, a tedy totální válka s prezidentem, kterému je fungování země ukradené a jehož chování nelze číst jinak než jako cílenou destrukci prováděnou pro vlastní zábavu.

Nepochybně se ta válka dá vyhrát a v důsledku může přinést cosi jako historickou spravedlnost. Třeba tím, že Zemana definitivně zařadí do škatulky poražených a znemožněných. A to vítězství může být důležité i systémově, když například přinese změnu Ústavy a předefinuje roli hlavy státu. Ale bude to trvat dlouho. Výsledek je vzdálený a nejistý.

Druhou možností je udělat kompromis. Domluvit se v koalici na výměně ministra zahraničí, projít symbolickou „uličkou hanby“ a vystavit se posměchu Zemanových noshledů i konkurenčních politiků včetně Andreje Babiše. Ale zároveň to umožní sestavit a uvést do provozu vládu, která začne tuhle zem řídit v době, kdy to velmi silně potřebujeme.

I s vědomím toho, co píšu výše, si myslím, že tato druhá, byť potupná varianta žádá od Fialy větší odvahu a vyšší míru politických schopností než zásadová, na pohled jistě velkolepá a obdivuhodná válka se Zemanem. Protože za kompromis se budoucí vláda s designovaným premiérem potlesku nedočká. Mnohem spíš jen škodolibosti odpůrců a zklamání vlastních příznivců.

Nevím, jak bych se rozhodl, kdybych byl na místě těch, kteří to dnes musí učinit. Ale jako divák, kterého už přestalo bavit nekonečné politické psychodrama, si přeju to druhé, přeju si kompromis. Je čas otestovat, jestli volby daly opravdu vzniknout nové politice a potenciálně fungující vládě. Protože všechno je lepší než vyčerpávající a nekončící válka se živelnou pohromou, které za rok a něco stejně vyprší mandát.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované