Hlavní obsah

Komentář: Vláda ukradla opozici show. O nic víc naštěstí nešlo

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Bylo to dlouhé a na některých účastnících to bylo vidět.

Celá schůze působila dojmem, že se její průběh snaží obstruovat obě strany. Jako divadlo to vlastně bylo dobré.

Článek

Premiér Petr Fiala mluvil o sněmovním maratonu kolem neúspěšného pokusu o vyslovení nedůvěry jeho vládě jako o „opozičních orgiích“. Není ale úplně jasné proč.

Je pravda, že projevy Andreje Babiše působily, zejména pokud opustil své připravené podklady, spíš jako umělecká performance v žánru hysterického dadaismu. Je pravda, že Tomio Okamura chvílemi působil dojmem, že neví, které vládě chce vlastně vyslovovat nedůvěru, když vynadal Fialově vládě i za hříchy Babišova kabinetu. Například za to, že slušní Češi neměli a nemají dostatečný přístup k odčervovacím prostředkům pro koně.

A obecně je pravda, že opozice svolala tuto mimořádnou schůzi hlavně kvůli tomu, aby nahlas a před kamerami vykřičela všechno, co má současnému kabinetu za zlé. Jinými slovy to, co Fiala nehezky nazývá „opozičními orgiemi“, byl nejspíš původní záměr.

Premiérovi a ministrům současné koalice se ale nakonec podařilo tuhle show svým politickým soupeřům z velké části ukrást. Členové vlády, vybavení ve sněmovních debatách takzvaným přednostním právem, využili nejdůležitější část schůze k obsáhlé prezentaci své dosavadní práce a budoucích záměrů. Než začala skutečná rozprava, v níž mohou vystupovat řadoví poslanci bez přednostního práva, uplynulo víc než osm hodin, blížila se desátá večerní a pozornost i velmi trpělivých diváků už byla zásadně nahlodána.

Celá schůze působila dojmem, že se její průběh snaží obstruovat obě strany – jak opoziční svolavatelé, tak představitelé vlády. Ne že by většina projevů nebyla více nebo méně k věci, tedy alespoň k nějaké věci. Nepředčítala se literatura ani celé zákony jako při jiných, klasičtěji pojatých obstrukcích. Ale také se zcela zapomnělo na původní důvod svolání schůze (kauza Rakušan–Mlejnek), jelo se od Šumavy k Tatrám a všechny klíčové projevy byly záměrně obsáhlé, dlouhé, až úmorné. Výsledkem byl 22hodinový souboj, který všichni zúčastnění využili k jakési sumarizaci svých politických postojů před blížícími se podzimními volbami.

O to ostatně šlo v první řadě.

Opozici o to šlo zcela otevřeně. Od začátku se v projevech jejích představitelů objevovaly poznámky o tom, že nedůvěra vládě nakonec vyslovena nebude. Tomio Okamura rovnou ubezpečil voliče, že komunální a senátní volby budou „referendem o této vládě“ a že „jedině dobrý výsledek parlamentní opozice má smysl“, naopak podle Okamury „nemá smysl volit jakékoli neparlamentní strany“.

Když už se ale naskytla příležitost řečnit o čemkoli libovolně dlouho, chopili se jí statečně a ochotně i ministři a vládní poslanci. A zalehli svými proslovy značnou část celé akce.

Z formálního hlediska posloužil každý svému elektorátu. Babišova smršť náhodných výkřiků s klíčovými slovy jako armageddon nebo tragédie nepochybně našla sluch oslovovaných, stejně tak Fiala, soudě podle reakcí na sociálních sítích, potěšil ty, kteří si potrpí na jeho mírný, kultivovaný projev.

Sečteno a podtrženo, předvíkendová sněmovní show nakonec vyhovovala všem. Každý řekl vše, co potřeboval, tomu, komu potřeboval. Že se za těch 22 hodin ani o píď neposunulo řešení nejpalčivějších problémů, je samozřejmé. K tomu ale předvolební kampaň neslouží.

A nic jiného to nebylo. Alespoň doufejme. Všichni v čele s Andrejem Babišem a Tomiem Okamurou si uvědomují, že žádná skutečná alternativa vládnutí v Česku momentálně není. Neexistuje životaschopný projekt, který by mohl převzít zemi po svržení Fialovy vlády.

Pravděpodobně dokonce neexistuje ani opoziční politik, který by v této době skutečně autenticky toužil po převzetí vládní odpovědnosti. Rozhodně jím není ani cynický mocenský pragmatik Babiš, ani populista Okamura, už dlouhá léta tak pohodlně a výhodně usazený v opozičních lavicích bez náznaku odpovědnosti.

Po svém případném pádu by Fiala vládl v demisi se všemi nevýhodami, které to má. A země zmítaná inflační a energetickou krizí by složitě hledala neexistující řešení politické krize, než by po mnoha a mnoha měsících a možná zase nějakém tom prezidentském kabinetu doklopýtala k předčasným volbám.

Pokud bychom na vteřinu připustili, že cílem hnutí ANO a SPD bylo skutečně dospět do tohoto scénáře, museli bychom jejich představitele označit za mimořádně nezodpovědné politiky bez špetky citu pro vážnost situace, v níž se země nachází. A to bychom opravdu nechtěli.

Ale jako předvolební divadlo to vlastně bylo docela dobré.

Doporučované