Článek
Premiér Petr Fiala mluvil o sněmovním maratonu kolem neúspěšného pokusu o vyslovení nedůvěry jeho vládě jako o „opozičních orgiích“. Není ale úplně jasné proč.
Je pravda, že projevy Andreje Babiše působily, zejména pokud opustil své připravené podklady, spíš jako umělecká performance v žánru hysterického dadaismu. Je pravda, že Tomio Okamura chvílemi působil dojmem, že neví, které vládě chce vlastně vyslovovat nedůvěru, když vynadal Fialově vládě i za hříchy Babišova kabinetu. Například za to, že slušní Češi neměli a nemají dostatečný přístup k odčervovacím prostředkům pro koně.
A obecně je pravda, že opozice svolala tuto mimořádnou schůzi hlavně kvůli tomu, aby nahlas a před kamerami vykřičela všechno, co má současnému kabinetu za zlé. Jinými slovy to, co Fiala nehezky nazývá „opozičními orgiemi“, byl nejspíš původní záměr.
Premiérovi a ministrům současné koalice se ale nakonec podařilo tuhle show svým politickým soupeřům z velké části ukrást. Členové vlády, vybavení ve sněmovních debatách takzvaným přednostním právem, využili nejdůležitější část schůze k obsáhlé prezentaci své dosavadní práce a budoucích záměrů. Než začala skutečná rozprava, v níž mohou vystupovat řadoví poslanci bez přednostního práva, uplynulo víc než osm hodin, blížila se desátá večerní a pozornost i velmi trpělivých diváků už byla zásadně nahlodána.
Celá schůze působila dojmem, že se její průběh snaží obstruovat obě strany – jak opoziční svolavatelé, tak představitelé vlády. Ne že by většina projevů nebyla více nebo méně k věci, tedy alespoň k nějaké věci. Nepředčítala se literatura ani celé zákony jako při jiných, klasičtěji pojatých obstrukcích. Ale také se zcela zapomnělo na původní důvod svolání schůze (kauza Rakušan–Mlejnek), jelo se od Šumavy k Tatrám a všechny klíčové projevy byly záměrně obsáhlé, dlouhé, až úmorné. Výsledkem byl 22hodinový souboj, který všichni zúčastnění využili k jakési sumarizaci svých politických postojů před blížícími se podzimními volbami.
O to ostatně šlo v první řadě.
Opozici o to šlo zcela otevřeně. Od začátku se v projevech jejích představitelů objevovaly poznámky o tom, že nedůvěra vládě nakonec vyslovena nebude. Tomio Okamura rovnou ubezpečil voliče, že komunální a senátní volby budou „referendem o této vládě“ a že „jedině dobrý výsledek parlamentní opozice má smysl“, naopak podle Okamury „nemá smysl volit jakékoli neparlamentní strany“.
Když už se ale naskytla příležitost řečnit o čemkoli libovolně dlouho, chopili se jí statečně a ochotně i ministři a vládní poslanci. A zalehli svými proslovy značnou část celé akce.
Z formálního hlediska posloužil každý svému elektorátu. Babišova smršť náhodných výkřiků s klíčovými slovy jako armageddon nebo tragédie nepochybně našla sluch oslovovaných, stejně tak Fiala, soudě podle reakcí na sociálních sítích, potěšil ty, kteří si potrpí na jeho mírný, kultivovaný projev.
Sněmovní maraton v obrazech
Sečteno a podtrženo, předvíkendová sněmovní show nakonec vyhovovala všem. Každý řekl vše, co potřeboval, tomu, komu potřeboval. Že se za těch 22 hodin ani o píď neposunulo řešení nejpalčivějších problémů, je samozřejmé. K tomu ale předvolební kampaň neslouží.
A nic jiného to nebylo. Alespoň doufejme. Všichni v čele s Andrejem Babišem a Tomiem Okamurou si uvědomují, že žádná skutečná alternativa vládnutí v Česku momentálně není. Neexistuje životaschopný projekt, který by mohl převzít zemi po svržení Fialovy vlády.
Pravděpodobně dokonce neexistuje ani opoziční politik, který by v této době skutečně autenticky toužil po převzetí vládní odpovědnosti. Rozhodně jím není ani cynický mocenský pragmatik Babiš, ani populista Okamura, už dlouhá léta tak pohodlně a výhodně usazený v opozičních lavicích bez náznaku odpovědnosti.
Po svém případném pádu by Fiala vládl v demisi se všemi nevýhodami, které to má. A země zmítaná inflační a energetickou krizí by složitě hledala neexistující řešení politické krize, než by po mnoha a mnoha měsících a možná zase nějakém tom prezidentském kabinetu doklopýtala k předčasným volbám.
Pokud bychom na vteřinu připustili, že cílem hnutí ANO a SPD bylo skutečně dospět do tohoto scénáře, museli bychom jejich představitele označit za mimořádně nezodpovědné politiky bez špetky citu pro vážnost situace, v níž se země nachází. A to bychom opravdu nechtěli.
Ale jako předvolební divadlo to vlastně bylo docela dobré.
