Článek
Ze čtyř turistů odtajnil svoji identitu jen jediný – pětačtyřicetiletý Zdeněk Milata, bývalý zastupitel města Nymburk, který nyní pracuje jako vězeňský vychovatel. Členem KSČM je už dvě dekády. Seznam Zprávám vylíčil nejen průběh cesty, ale i svůj postoj k Rusku.
„Rusko je velká země, ale podle mě se není čeho obávat. Jsou tam nedostatky, ale ty máte i u nás,“ líčí redaktorce v pražské centrále KSČM. Na Rusku prý obdivuje hlavně pohodu a to, že lidé tam žijí pomalejším tempem, jsou víc v klidu, nic neřeší.
„Na Ukrajině se zvráceně přepisuje historie“
Těžkou hlavu si nedělá ani s nedostatečnou svobodou slova a médií, která v zemi vedené Vladimirem Putinem panuje. Takové je to všude, míní. A jasno má i o válečných ambicích Ruska na Ukrajině. „Je to válka Západu, potažmo tehdejších Spojených států proti Rusku,“ poznamenává, jak sám říká, pacifista, který podle svých slov nemá rád žádnou válku a lež. Ukrajince, jejichž zemi také několikrát navštívil, nicméně označuje za nacisty. „Začíná se tam vážně přepisovat historie a to je zvrácené,“ míní.
V Rusku byl celkem čtyřikrát, červencovou čtrnáctidenní cestu podnikl se třemi kamarády spolustraníky. Důvodem byla ruština. „Kolega se učí ruštinu. Kvůli protiruským sankcím nemohl v Česku na škole dělat zkoušku. Proto se pro ni vypravil do Petrohradu. Toto krásné město mám rád, tak jsem využil příležitost být tam čtrnáct dní, navštívit památky, muzea, přírodu,“ říká.
Do země vyrazili autem přesto, že před cestami do ní české ministerstvo zahraničí varuje, Rusové navíc mají Česko na seznamu nepřátelských států. „Tentokrát jsme zvolili cestu přes Lotyšsko. Na hranicích mezi Lotyšskem a Ruskem jsme čekali celkem asi jedenáct hodin, na lotyšské straně jsme strávili asi dvě hodiny, na ruské devět,“ poznamenává s tím, že Rusové si hlídají, aby jim tam Ukrajinci neposílali drony, aby se do země nedostali atentátníci a podobně.
Návrat do Česka byl o poznání komplikovanější. A stejná cesta zpět se zasekla, neboť Lotyšsko odmítlo českou čtveřici pustit na své území. „Když jsme přijeli na lotyšskou stranu hranice, tak jsme museli standardně otevřít auto, vše prosvítili a pak jsme museli jít k přepážce. Něco ťukali do počítače, začali mezi sebou najednou mluvit lotyšsky, někam telefonovali a já zaslechl svoje jméno. Nejprve nám tvrdili, že se vše zdržuje, protože máme nějaký problém s motorem, což byl ale nesmysl,“ popisuje Milata.
A dodává, že celníkům se nelíbilo například tričko s Aurorou či hrnek s Leninem, který vezl v zavazadle jako dárek pro spolustraníka. „Stejně tak vodka a krabičky cigaret, což jsme tam pak museli nechat.“
Podezřelá telefonní čísla
„Dlouho jsme čekali, až přišla nějaká paní z lotyšské tajné služby a začala nás vyslýchat. Vzala mi i telefon, který zavřela do nějaké krabičky, která šuměla. Prý pro to, aby nás neodposlouchávali Rusové,“ dodává.
Vyšetřovatelku prý zarazila i ruská čísla, která měl v telefonu. „Tak jsem jí vysvětlil, že jedno bylo na masáž, na které jsem v Rusku byl, další na pedikúru a také jedno číslo do sauny,“ shrnuje.
Po jedenadvaceti hodinách jim Lotyši oznámili, že mají jejich území opustit, ještě předtím ale prý museli podepsat papír, že uznávají územní integritu Ukrajiny a Lotyšska.
Důvody nevpuštění do Lotyšska se Milata a jeho spolucestující nedozvěděli, detaily neví ani ministerstvo zahraničí. „Není povinností úřadů ostatních zemí nás o takových skutečnostech informovat, pokud k tomu neexistuje další důvod,“ sdělila Seznam Zprávám mluvčí Černínského paláce Mariana Wernerová.
Obava o bezpečí i symbolické gesto
Její slova potvrdili i redakcí oslovení bezpečnostní experti. „Lotyšsko rozhodlo jako suverénní země. Je jeho výsadou určit si, kdo na jeho území vkročí,“ uvádí bezpečnostní analytik Pavel Havlíček z Asociace pro mezinárodní otázky.
Připomíná, že pod tíhou zhoršující se bezpečnostní situace začínají být přechody hranice stále citlivější. „Pohraniční služba je stále obezřetnější a velmi si vybírá, koho nechá na území svého státu,“ doplňuje.
Josef Kraus z brněnské Masarykovy university vnímá lotyšský krok spíše jako symbolické gesto než jako bezpečnostní opatření. „Rusko je vnímáno, nejen v Lotyšsku, jako bezpečnostní hrozba číslo 1. Pokud tam jezdí politici domácí či zahraniční ze spřátelené a spojenecké země, dívá se na ně logicky bezpečnostní i správní aparát jako na osoby minimálně politicky závadné, ale osoby kolaborující s nepřítelem Lotyšsko na svém území hostit nepotřebuje,“ poznamenává.
Přestože se podle něho nelze domnívat, že by v těchto českých občanech český stát spatřoval eminentní hrozbu pro vlastní bezpečnost. „Lotyšsko nechce jednoduše legitimizovat takovýto druh chování a usnadňovat pohyb politických osob do a z Ruska přes vlastní území,“ dodává.
Ve službách propagandy
Byť se experti shodně domnívají, že v případě české čtveřice nešlo o ruské „agenty“, jejich cesta může posloužit ruské propagandě. Ostatně i sám Milata připustil, že se o jejich návratu psalo v ruských médiích.
Podle Havlíčka navíc není náhodné ani načasování cesty. „Máme několik týdnů do voleb a naznačuje to, že ta cesta nebyla úplně náhodná. Spíš to byla politická message toho, že jsou kamarádi s Ruskou federací, mohou tam odjet a bez problémů se vrátit,“ říká.
V poslední době navíc podle něho probíhá u některých politických subjektů značná snaha o revidování pohledu na Rusko. „Snaží se normalizovat to, že je v pořádku jezdit do Ruska, mít s Ruskem kontakty, obchodovat tam a podobně. To ale není v pořádku, i za tímto účelem Ministerstvo zahraničních věcí vydalo doporučení do Ruska necestovat,“ zdůrazňuje analytik.
Podle šéfky KSČM a lídryně hnutí Stačilo! v Moravskoslezském kraji Kateřiny Konečné neměla cesta Zdeňka Milaty a jeho přátel s partají nic společného. „Je to jejich zcela soukromá cesta. S KSČM nemá nic společného,“ uvedla pro Novinky.
Nouzové volání do Prahy
Byť Zdeněk Milata tvrdí, že se v Rusku cítil bezpečně, zpáteční cesta se neobešla bez volání na nouzovou linku ministerstva zahraničí. Na tu se čtveřice obrátila ihned po oznámení lotyšské „stopky“. „Nešlo o to prosit ministra Lipavského o pomoc, ale není to běžná věc, že jedete zpátky domů a nějaká země vás nechce pustit. Na lince nám řekli, že v žádném případě nemáme jezdit zpět do Ruska. Po nějaké době nám zavolal někdo z naší ambasády v Lotyšsku a řekl, že to budou řešit. Výsledek ale žádný. Hrozilo nám, že zůstaneme na území nikoho,“ líčí dál své ruské dobrodružství.
Nakonec se prý rozhodli nerespektovat radu ministerstva a jeli zpět do Ruska. „V tu chvíli jsme spadali pod velvyslanectví v Rusku a konzulka v Moskvě nám po telefonu sdělila, že nemáme jezdit do Estonska, protože z něj bychom pak zase museli do Lotyšska,“ dodává.
Podle Mariany Wernerové jim navrhl zastupitelský úřad v Moskvě standardní konzulární asistenci v podobě návrhu alternativních tras pro návrat domů. „Možnosti ambasády jsou vzhledem k bezpečnostní situaci v zemi velmi omezené. Tento fakt už od roku 2022 zdůrazňujeme v doporučení na cesty, kdy důrazně varujeme před cestami do Ruska a vyzýváme k opuštění země,“ vysvětlila.
„Pomohl až kamioňák“
Konzulární návrh byl ale podle Milaty nepřijatelný. „Konzulka v Moskvě nám navrhovala cestu buď přes Bělorusko, anebo ať tam necháme auto a vrátíme se letecky přímo z Ruska přes nějakou třetí zemi. Nebo padl i návrh jet přes Kazachstán do Ázerbájdžánu a Turecka. Jenže tam máte Náhorní Karabach a tím se nedá projet,“ podotkl s tím, že nakonec jim poradil řidič kamionu, aby jeli přes Estonsko.
Tam čekala další kontrola. „Opět byl problém poté, co koukali do počítače, ale celé to trvalo kratší dobu. Byli profesionálnější než Lotyši, měli to lépe zorganizované,“ popsal.
Podle Pavla Havlíčka není neobvyklé, že hraniční pravidla jedné země neplatí tak zcela v jiné. „Každá země to má trochu jinak nastavené. Lotyšsko je v citlivější bezpečnostní situaci, dovedu si představit, že hodnocení lotyšské vlády bude ostřejší než v Estonsku,“ naznačil.
I přes zákaz vstupu se ale čtveřice do Lotyšska, kterým i na cestě z Estonska musela projet, dostala. „Zavěsili jsme se za srbský kamion a vypnuli mobily, nicméně na hranicích mezi Estonskem a Lotyšskem už nás nekontrolovali, je to v Schengenu. Stejně tak jsme pak projeli Litvou a Polskem. Mimochodem v Polsku na pumpě ukradli z auta kamarádovi batoh a mobil. V Rusku nám nikomu nic neukradli,“ doplnil Milata.
Méně barů, více Číňanů
A co na Rusku tentokrát nejvíce překvapilo? Za největší změnu oproti minulým návštěvám označil větší přítomnost Číňanů, kteří nahradili západní turisty. „Když třeba jdete do knihkupectví, tak je tam celý regál s knihami v čínštině. Nebo v parcích jsou nápisy, například „Nešlapejte na trávník“, v ruštině, poté v angličtině a pak hned v čínštině. To dřív vůbec nebývalo,“ podotýká.
V zemi je také podle něho otevřeno méně barů, přesto si do některých zašel. A pobavil se prý i s běžnými Rusy. Na otázku, co běžným Rusům dnes vadí a zda zaznamenal kritiku současného putinovského režimu, odpověděl, že Rusům hlavně vadí, že nemůžou cestovat do Evropské unie. „Dříve třeba z Petrohradu běžně jezdili do Helsinek, to nyní nejde. Také jim vadí, že k nim jezdí méně lidí ze Západu. Samozřejmě mi říkali, že válka není jakoby úplně dobrá, že by si ji přáli ukončit, ale že by tam pálili obrazy Putina, to se fakt neděje,“ prozrazuje.
Byť by se do země, odkud rád vozí i „komunistické suvenýry“, rád vrátil, přes s Ruskem sousedící Lotyšsko se jen tak nevypraví. Země mu zakázala vstup. „A nevím, na jak dlouho,“ uzavírá.
