Článek
„Všechno nejlepší a hodně xanaxu pro politické oponenty,“ popřálo na oficiálním profilu české ministerstvo zahraničních věcí americké hlavě státu k osmdesátinám. Rukopis vicepremiéra Petra Macinky z originální gratulace přímo sálá – obsahově i formou, kterou ho za oceán poslal. Opravdu nebývá zvykem, aby takto explicitní vzkazy šířil resort diplomacie.
„Úřad jsem já,“ vyplývá z onoho statusu. Toto přesvědčení má Macinka s Trumpem společné. Stejně jako nálepkování rivalů psychiatrickými diagnózami. Dále třeba také popírání závěrů vědeckých klimatických panelů, nebo boj proti blíže nespecifikované woke agendě. Liberál je pro ně skoro sprosté slovo, neomalenost a bezohlednost vydávají za patriotismus. Chybí jim nadhled, když k řešení osobních sporů využívají svých pravomocí.
Oba dva přesně vědí, jakou rétorikou na sebe strhnout pozornost, jen tuzemský exekutivec má oproti tomu americkému o něco květnatější slovní zásobu. Do noty si padli, už když se k Trumpovi dostala nahrávka z Mnichovské bezpečnostní konference, na níž se Macinka pře s Hillary Clintonovou.
Český ministr zahraničí se podle všeho domnívá, že bývalou první dámu USA v debatě na kousky rozcupoval. Ve skutečnosti spíš jen prokázal neznalost tématu, od Trumpa si nicméně vysloužil pochvalu. Smutné je, že mít v současné chvíli uznání amerického prezidenta neznamená mezinárodní výhodu, ale spíš automatické zařazení do kategorie sebestředných mocichtivých politiků, na které je třeba si dávat pozor.
Donalda Trumpa s Petrem Macinkou pojí i podobný odrazový můstek v kampaních. K moci jim významně dopomohli excentričtí přátelé po boku. Filip Turek a Elon Musk. Jeden „létá autem do vesmíru“, druhý létá autem vesmírnou rychlostí alespoň po dálnici. Oba se s výstřelky (s) pravou rukou a nepromyšlenými statusy na sociálních sítích záhy stali spíše přítěží.
Jaké šance na zvolení by oba politici v lednu 2024, respektive v říjnu 2025 měli bez nasazení Muska či Turka, je diskutabilní. Čeští sociologové se shodují, že Macinka by se poslancem, a tudíž ani ministrem, pravděpodobně nestal, neb by Motoristé bez angažmá svého čestného prezidenta pětiprocentní klauzuli nepřelezli. Trump by se zase musel obejít bez štědré dotace v přepočtu pěti a půl miliardy korun, a nezapomínejme ani na znovunabytí dříve zablokovaného účtu na X po Muskově nákupu Twitteru.
Jenže jak rychle se do sebe zamilovali, tak rychle a teatrálně se Musk a Trump dle očekávání rozhádali. Americký prezident nejdříve nejbohatšímu muži světa nabídl na míru ušitou funkci ve státní správě a poté s ním prostě ukončil spolupráci.
Macinka Turka ani po skandálech nezavrhl, jen se mu už nedopřává tolik času na výsluní jako kdysi. Čestného prezidenta i vzhledem ke své ministerské funkci a léta trénované politické intuici pohodlně v měřítku mediální pozornosti „přerostl“, ale stále při sobě na rozdíl od americké znesvářené dvojice věrně stojí.
Existuje jen tenká hranice mezi tím, kdy „trolling“ voliče baví, zaujme, kdy imponuje, a tím, kdy je bezbřehá arogance začne otravovat, štvát a znechucovat. Kdo politiku promění do jednoho dokola se opakujícího cirkusového představení, možná nepřesvědčí dostatek diváků, který by jim dovolil proexhibovat další čtyřletou sezonu.
